Setkání

Další týden odškrtnut a jdeme do finále. Zdlouhavé dny se mi zkrátili díky poznání kolegyně aupair ze Slovenska a hlavně sobotním gastroturistickém setkáním s mojí dlouholetou nejlepší kamarádkou v Bilbau. Do toho přidávám ještě fotky z návštěvy Santanderu, hlavního města Kantábrie.  

Moje rodina je z toho možná ještě nadšenější než já. Nevím, jestli jsem zmiňovala jejich posedlost honu na aupairs, které by mohly být moje kamarádky. Jak loni tak letos, se pořád snaží dohazovat. Je to milé, ale přeci jen jsem holka z malé vesnice, takže si opravdu vystačím sama a miluju ten čas, co mám jen pro sebe, v Česku tolik času nikdy nemáte. Španělé tohle moc nechápou, a možná je to i dobře. Proto jsou asi tak vstřícní a přátelští a cílem posezení v baru není opití, ale zábava s přáteli a to i v pokročilém věku, sedmdesátka tady není žádné číslo.

Kdykoliv jsem se tady nebo i loni ale s někým potkala, vždycky jsme si s onou osobou skvěle rozuměly, jako staří přátelé. Máte stejné pracovní problémy, podobné výchovné názory a nakonec se dostanete i na věci ze života protože si o nich stejně s nikým jiným naživo nepopovídáte. Nepřetvařujete se, protože jste vděčni za tu možnost mluvy Vaší řeči a bez předsudků a váhání si děláte kamarády.

Nezbývá mnoho a možná proto jsou ty dny teď takové delší, otázkou je, zda je to dobře nebo ne. Asi spíš ne protože se tááák těším domů a předtím ještě na ten samotný přílet. Mám to trochu otočené, jeden z hlavních důvodů proč se vydávám na cesty je právě to letiště a krása návratů domů. Spoustě lidí už jsem to vyprávěla, ale můžu to tady zvěčnit. Ten loňský návrat totiž, po těch sedmi týdnech španělského trápení, byl jeden z nejkrásnějších a nejsilnějších zážitků v životě - žádné klišé.

Slzy už mi tekly nad Prahou, když ve sluchátkách začalo hrát I´m coming home, I´m coming home, tell the world I´m coming home. Při nekonečném vystupování z letadla jsem se nervozitou unadávala na všechny spolucestující a naivně jsem si myslela, že když poběžím a budu tam PRVNÍ, s desetikilovou taškou přes rameno a kabelkou k tomu, můj kufr přijede určitě taky jako PRVNÍ. A tak doběhnu k pásu nikde nikdo, nikde nic. Pomalu začínají přicházet ti, co se v klidu prošli, neopoceni se svými příručáky na kolečkách. Jak už to tak bývá, jejich kufr přijíždí mezi prvními a ten můj, markantně zeleně obalený, tak aby byl vidět, jede mezi posledními. Klasika. A tak po lehce histerickém patnáctiminutovém přešlapování popadám dalších dvacet tři zelených kilo a ověšená jako vánoční stromeček se vrhám do finiše, znovu předbíhám všechny ty, co si v klidu pochodují. Zasekávám se u dveří a celý proces otevírání je díky všem těm zavazadlům poněkud prodloužený, naštěstí mám náskok. V cílové rovince už je mi jedno koho všeho jsem vrazila a i přesto, že přes slzy moc nevidím, s oporou v kufru svištím k ceduli se španělskou vlajkou, se kterou mává moje nejskvělejší rodina. A bylo to.

Příště o návštěvě corridě:)