Rok mě naučil

Asi tak před tři sta sedmdesáti pěti dny jsem zažívala první dánské chvíle, chvíle štěstí i smutku, samoty, hrdosti a vzrušení z nové životní etapy. Husí kůži mám i teď, při vzpomínkách. Bylo to jedinečné a proto za mě asi jednou a dost. Teď když tu ležím na GAUČI, na STOLE sklenku VÍNA, vedle v pokoji čistě povlečená POSTEL a zdi plní fotky plné zážitků, běží mi hlavou vděčnost za celý ten rok a za to kam jsme se až dostali.

Jestli mě Dánsko něco naučilo, bylo to poznání, že ne vždy se Vám všechno podaří, a to i přesto, že do toho dáte sto procent. Že štěstí je v nehmotných věcech, že lidé jsou různí, že na Vás nikdo nikde nečeká s otevřenou náručí a že je to všechno občas nefér. A teď si nechci stěžovat, nebyla chvíle kdy bych litovala. To poučení ze všech těch životních lekcí přijde až po pár dnech, měsících, slzách. Pak se ale z obyčejných věcí stanou radosti, kterých si vážíte mnohem více. Dánsko nám dalo krásný život u moře, rozhled, zajímavé osudy lidí, dánštinu, cyklistický trénink minimálně do Tokia 2020 a krásu DUMSTER DIVINGU.

Po letní české pauze, už jsme tedy zase doma v bytečku, který i po osmi hostech z airbnb neprodělal žádnou ztrátu, ani tu alkoholové poličky. Vrátili jsme se dokonce i do božského dánsky letního počasí takže dny vyplňujeme vysedáváním na náplavce, grilováním a návštěvami městských akcí, a že jich tu v srpnu je. Pracujeme v sushi (oba dva), kde se level komunikace nezměnil, takže to stále vypadá asi takto:

M: ,,I´m hungry‘‘ Číňan: ,,Oh, yes, very hot day today‘‘ M: ,,No, hungry, eat‘‘ Číňan: ,,Yes, I also sleep‘‘

Takže si představte, jak s tímhle dorozuměním musíme vyjednat smlouvu na SU, plat a podmínky. Na práci se nic nezměnilo, stále jsou to talířky a rozvozy v autě, co sice hezky vypadá, ale je to plechovka hadr. Každopádně na nás po každé směně čeká ten ten running pás s all you can eat. To se snadno vyrovná celé výplatě.

Já do toho ještě od patnáctého srpna vkládám školu s atletikou, uklízení a M. školní povinnosti taky už brzy začnou. Dny se zkracují, vidět je už jen do půl desáté, do baráku se stěhují noví studenti a v prázdných bytech prožívají to, co náš ročník před rokem. A nejkrásnější na tom je, že už nejste v roli neználka, ale s klidem těm vyjukaným dětem můžete pomoct a předat cenné rady. Proto nám dnes na týden přijíždí polský pár, co – překvapivě – stále nemá střechu nad hlavou.

PS. Karty se obrací a vidinou jsou ještě lepší časy.