Švédská fika

Hygge z Dánska už umíme a tak jsme se na začátku února vydali lodí do Švédska, poznat pravé FIKA, poslechnout si jako moc jiná je švédština, vidět Švédy, ochutnat skořicové rolky a co si budeme, celkově rozšířit repertoár gastro zážitků. Tak jak to umíme z Portugalska.

Cesta vedla do druhého největšího města Švédska, Göteborgu, ležícího v zálivu Kattegat. Místo půlmilionové studentské metropole nás spíše přivítaly klidné prázdné ulice a když už jsme někoho potkali, tak řekněme obyvatele NEšvédské národnosti. Ve městě je však oproti Dánsku vidět hodně historie, datující se od sedmnáctého století. A balkony, božské vypiplané balkony jako v Barceloně. Všechny budovy jsou vyšší, trochu oprýskanější, je tu spousta parků, přístavních doků, sem tam se najde i kopec a cinkají tu modré tramvaje. Brouzdáním centrem je třeba zastavit u nejstarší budovy Kronhuset, na hlavním náměstí Götaplatsen, u operního domu Göteborgsoperan, u rybího chrámu jak se říká Feskekôrka nebo v zahradách Trädgårdsföreningen s tropickým skleníkem Palmhuset, kde se hezky ohřejete.

Náš hlavní cíl byla stará čtvrť Haga, kde jsme chtěli poznat v nějaké malebné kavárně u kávy se skořicovou rolkou kus té švédské kultury. FIKA, je totiž tradice, která se dá přeložit jako pauza na kafe, doplněná většinou o něco sladkého. Káva se může nahradit čajem, limonádou nebo jiným NEalkoholickým nápojem, ale důležitá je ta pauza a taky nějaký  fikabröd k snědku, což je označení pro všechno pečivo, sušenky, sladkosti nebo sendviče, jenž tento akt musí doprovázet. Jak v pracovní době, tak třeba v neděli po obědě, doma i ve městě, s přáteli, rodinou nebo o samotě. Slovo FIKA údajně pochází ze slova kaffi (=kafe) a ve švédštině se používá jako sloveso i podstatné jméno. 

No a naučit se to pro nás nebylo obtížné. Zaprvé protože milujeme kávu a zadruhé i ty skořicové rolky. Na tu tradiční přes celý talíř – kterou bych nenazývala rolkou ale ROLÍ - jsme zašli do Café Husaren, s tím, že nám půlka zbude na další den. No, nezbyla. Nakonec to tolik nevadilo, protože ten druhý den jsme usedli na tři hodiny v Café Hängmattan k all-you-can-eat veganskému brunchi a další tři hodiny se nemohli hnout. Tahle fika byla z těch všech nejnáročnější. Proto by se možná mohlo uvádět, že po každé fika by měla následovat MYSA, což je zase švédský výraz pro odpočinek, relaxování, dobití baterek v komfortní zóně s klidným stavem mysli.

Se švédskou kulturou také souvisí pojem lagom, přeložený jako tak-akorát-všeho-dost a podobající se významu méně-je-více. Tahle filozofie minimalisticky šťastného života se promítá asi ve všech skandinávských a možná by nebylo od věci připomínat si jí častěji. Ostatně Švédsko je na žebříčku nejšťastnějších zemí páté. Dánsko sedmé, Finsko třetí a Norsko dokonce první před Novým Zélandem.

-Všichni víme, že přestěhováním do těchto zemí se náš život nezmění v bohatou pohádku/viz. Aalborg/, ale je fajn se občas inspirovat, vzít si něco s sebou a zamyslet se jak to aplikovat na život třeba v Česku, kde se zrovna lidé heslem méně je více neřídí, řekla bych.-

Z těch praktických věcí, ze severního dánského města Frederikshavn trvá cesta do Göteborgu zhruba tři a půl hodiny a i když jsem měla starosti o všechny navazující spoje tak abychom to z Aalborgu stihli, nakonec se jako největší problém ukázal houpající se trajekt. První hodinku ještě panovalo nadšení, s postupem času se však většina pasažérů přesouvala do polohy ležmo, no a když vedle mě začal chlapeček zvracet, brala jsem kinedryl a šla to vydýchat na palubu. Ubytovaní jsme byli v hostelu přes booking.com a jedna noc v centru města nás vyšla zhruba na 150 DKK na osobu. Stena Line trajekt, na který si jak Dáni tak Švédi berou rudlíky - takovýto s dvěma koly, ale není to dvoukolák, které pak plní levným NEzdaněným alkoholem, vyjde za obě cesty na 170 DKK - bez těch kartonů piva teda. 

Trajekt je story sama o sobě. Při cestě nazpět jsme čekali než se lidé přijíždějící z Dánska vylodí. Vylodění to bylo stylové, to když místo pasažérů začaly vyjíždět právě malé rudlíky i velké rudly plné alkoholu a až za nimi už lehce potácející se majitelé. Nejdřív jsme mysleli, že je to nějaký jako že zásobování nebo tak. No a když to nepřestávalo, náklady se zvyšovaly a lidé stále korzovali, vzpomněla jsem si na ty slavné historky o skandinávských alko-trajektech a všechno to do sebe zapadlo. 

Celkově se nám ve Švédsku utrácelo příjemněji, protože ceny jsou jednak podstatně nižší a to hlavně v restauracích a supermarketech a jednak proto, že 1 SEK zhruba 0,7 DKK, takže si při pohledu na cenovky člověk může ubírat. Jazyk je dánštině lehce podobný, více by se však podobal norštině a jak jsem zmiňovala na začátku, kolikrát to byla spíše řeč z arabských a afrických zemí - tím na nic nenarážím. Švédsky blonďatých lidí jsme moc nepotkali. 

Göteborg se dá prochodit pěšky, vůbec tu nefouká a když jo tak fika, to je řešení za jakýchkoli podmínek.

PS. Takovou tvůrčí krizi/pauzu jsem za ty více než tři roky blogu asi ještě neměla. Dánský život se pomalu blíží ke konci a mě chybí někdy inspirace psát o něčem novém protože všechno je takové stereotypně stejné a tak to do toho června bude asi volné. Pak pojedu do Španělska a pak někam na stáž, kde ta inspirace určitě přijde i když ještě nevím, kde přesně to bude. 

Amsterdam

Amsterdam. Tráva, kanály, kola, úzké domy, tráva, vafle, hipster kavárny. Deštivé počasí k němu tak nějak sedí a to šedo zdá se přirozené. Nikde davy lidí, klid, sem tam veselý turista a zběsilí místní na kolech.

Amsterdam je malá metropole, kde všude dojdete pěšky. Musíte přitom jen koukat okolo, pečlivě. Cyklistický provoz ve spojení s tím automobilovým - zasazený do úzkých křižujících se uliček a mostů - je pro chodce možná i životu nebezpečný. Toť základní pravidlo. To druhé se týká vybavení, jak orientačního tak i toho oděvního. S velkou pravděpodobností bude v Holandsku pršet a pláštěnky je třeba nepodcenit. Naštěstí je na každém rohu více či méně roztomilá kavárna a je tak kde se schovat. Navíc ve spoustě hledají personál, i anglicky mluvící, takže je možnost schovat se třeba i na dýl. Můj případ při návštěvě De Laatste Kruimel nebo Pluk, kde bych si tu zástěru nandala hned a nějaký ten měsíc zůstala. A k tomu vybavení orientačnímu, MAPA. Mapa, nejlepší nějaká interaktivní protože je každá křižovatka stejná a přijde Vám, jak kdybyste se točili v bludných holandských kruzích. Všechny křižovatky jsou propojené vodním kanálem, jímž je protkáno celé město, mostem a identické opřenými koly nebo úzkými vysokými domy se zvláštními amsterdamsky typickými krovy. No a i když Vám tedy přijde, že tady už jste určitě procházeli, buď poslechněte svého bratra, nebo se koukněte do mapy, protože jste zaručeně někde jinde, než se domníváte.

Konečně k tomu hlavnímu symbolu tohohle free města, marihuaně. Netrvá to dlouho, stačí když vystoupíte na hlavním nádraží ven a už to cítíte a tak nějak nepřestanete po dobu celého pobytu. Vyšší koncentrace je potom okolo desítek coffeeshopů, ze kterých se line jak marihuana, tak i hlasitý smích a to klidně v jednu odpoledne. Není pak žádnou raritou potkat opojené turisty vandrující městem. Jeden takový byl s námi na hostelu, povídal si sám pro sebe, nevěděl, která bije, smál se dokola a byl v tom svým zeleným světě naprosto spokojen. V cannabis obchodech si pak můžete koupit s konopím úplně všechno. Od sušenek, přes lízátka, čokolády, dortík, žvýkačky a tak. Nic z toho jsme si nepřivezli, protože si myslíme, že se to nesmí a na letišti by to způsobilo estrádu.

Dalším symbolem jsou vafle, takové ty sušenkovo-karamelové, ale i normální. Pár takový zerosugar-vegan-glutenfree-raw jsme si dali. A ty jedny jejich hranolky také. A abychom se dostali k jiným věcem než je jídlo, za vidění stojí určitě slavný Red Light District, plný night clubů, erotických shows, muzeí s erotickou tematikou a výloh, kde Vás, pány lépe řečeno, lákají hodně lehce oděné ženy dovnitř. Taková lidská ZOO uprostřed města. Pro mě zvláštní a nepochopitelné, doufám jen, že za to mají alespoň dobře zaplaceno.

I přesto, že jsme oba dva anti muzea interesované osoby, po přečtení Deníku Anny Frankové, jsem si její dům nechtěla nechat ujít. Dva měsíce dopředu jsem si koupila lístek a bez fronty se v pohodě dostala dovnitř. A bylo to přesně takové jako celý příběh. Depresivní, hluboké, inspirující. Minout byste neměli ani Královský palác, hlavní náměstí Dam nebo Rijksmuseum se slavným nápisem I AM AMSTERDAM, kde se ze všech stanou akrobaté, aby ulovili tu nejlepší fotku.

Nakonec ubytování, to si zaslouží kapitolu pro sebe. Přesto, že jsem hledala někdy v září většina airbnb byla v naší cenové kategorii zabraná a hlavně mimo centrum města. Poprvé jsem tak okusila kouzlo hostelů. Ten jsme našli taky v centru na náměstí Leidseplein v jedněch zapadlých dveří přímo uprostřed party ulice. No když jsem otevřela vrzající dveře do tmavého pokoje se čtyřmi palandami, kromě hotdogového odéru mě pohltila i panika. Její level se zvýšil po příchodu jednoho ze spolubydlících, který byl prostě hodně divný a smrděl ještě hůř než ten párek v rohlíku. No já už vymýšlela, komu budeme volat a u koho budeme moci přespat, brácha to bral s klidem a tak nějak mi ho předal a i přesto, že první noc se pravidelně někdo přicházel, odcházel nebo se sprchoval, okno nešlo zavřít a když se ten pod Vámi otočil tak jste se točili taky, přežili jsme. No a ta druhá noc byla vlastně super, i když jsem jako správná hysterka spala s kabelkou namotanou na ruce. Ve společenské místnosti jsme potkali skupinu Španělů a Brazilku, co dělá eurotrip po Evropě, zahráli hry, vyměnili zážitky a poznali tak tu druhou stranu ubytování v hostelech. Tu, díky níž poznáte lidi z celého světa a dozvíte se TOLIK nových věcí. 

Amsterdam byl báječný.

Černý pátek

Dánská kultura je taková nenápadná a těžko objevitelná, že už jsem za ty více než dva roky vyčerpala zdroje. Teď na podzim jsou obzvlášť všichni v teple domova a nory opustili jen na černý pátek, ten byl velký.

Black Friday a masové nákupní šílenství. Se svou úzkostí i z veřejné dopravy, jsem přecpané obchody a zaplněné ulice v centru vzdala předem a bohatě mi stačilo pouhé minutí toho všeho okolo na kole – na tom jsem se dneska hezky vymázla, tam kde to namrzlý vůbec nemělo být! -. I minimalističtí Dáni se nechali zlákat a zhruba tak tři tašky z různých butiků bylo poznávací znamení každého black bojovníka. Kromě Black Friday, tady letí i Cyber Monday, což je takový menší ekvivalent prvně zmíněného, ale vztahuje se jen na online obchody. No já doufám, že se město zase brzy vylidní a bude jen tiše svítit vánoční atmosférou

Před pátečním šílenstvím tu byly taky celostátní volby. Ty neminuly nikoho. Zhruba s měsíčním předstihem se totiž všechny pouliční lampy proměnily v marketingové plochy a obličeje kandidátů viseli po celém městě, v celém Dánsku. – stejně tak jako když věší poutače cirkusáci – V Aalborgu vyhráli sociální demokraté, kteří se drží na čele už přes devadesát let, žádná změna tedy. Volit jdou všichni, každý plnoletý člen rodiny, protože samotná volba je občanská povinnost. A to byl volební den  vypsán na jedno normální pracovní úterý. Přesto se celková procentuální účast řadí každoročně mezi ty nejvyšší na celém světě. Dáni si o demokracii pečují. Když náhodou neví, kterou stranu volit, kroužkují prázdnou kolonku, ale vždy jdou. I mladí, a to hlavně. Ono celkově když se člověk podíval na ty navěšené lampy plné kandidátů, věkový průměr bych odhadovala maximálně na čtyřicet let a zastoupení žen a mužů bylo naprosto vyrovnané. Tak, to bychom se mohli taky naučit.

Ten další týden předtím, jedenáctého listopadu, byl večer Svatého Martina, neboli Mortensaften tady v Dánsku. Jméno Martin, je tu ve společnosti sice četnější, ale večer patří Mortenovi, jež je v dánštině náš Martin - co jsem tak pochopila. Spousta rodin tedy pořádá rodinné večeře, kde se však místo původní husy, pojící se k tradici, servíruje kachna.

Úplně ještě dříve, jsem se poprvé vymanila ze svého stereotypního kolotoče a dva dny strávila na jihu Dánska v malém městečku Sønderborg. Tam bydlí Timea, se kterou jsme prožily ty nejkrásnější chvíle v milovaném Lisabonu. Tam se myšlenkami vracím více než často. A díky tomu společnému návratu jsem si pak na konci října přivezla optimismus na celý týden.

Pak jsem taky zjistila, že můj studijní obor je totálně mimo mísu, nějak to ale do toho června doklepu. Někdy to člověk prostě trefí, někdy musí oklikou. 

 

 

Dlouhé noci, krátké dny

Město nandalo svůj vánoční kabát, svítí, má zase atmosféru.

Najednou je živo. Lidé na chvíli vylezli do ulic, občas se u usmějí.

Je pochmurno, dny i týdny ubíhají, stereotyp.

Pouštím Martu Kubišovou a cítím, že bych toho 17. Listopadu vlastně chtěla být doma.

Cítím to od té doby, co spadalo listí a dny se prodloužily. Český podzim. Neděle s bábovkou, horkým čajem, směšně krásnou pohádkou.

Ve tmě hledám chvíle štěstí. Došly. Alespoň ty opravdové, ty které přijdou jen tak, z ničeho.

Necítím smutek, žal, zoufalost. Necítím nic. Jako kdyby i emoce došly. V té dánské tmě.

Myšlenky na budoucnost, ve snaze žít v přítomnosti, tady a teď.

Moc a bezmoc. Sny a peníze. Životní jistoty a strach.

Dobří lidé. Takoví TI úplně normální. Došli?!

Jsou. Někde. Na světě.

U dřezu

Někteří si ještě vzpomínají na mou kariéru myčky v sushi baru. Tentokrát je to jiný, nepáchnu jako leklá ryba, ale spíš jak smažená hranolka. No a vysmažená teda jsem, po každé směně.

Minule jsem tady nakousla, jak tedy vypadá můj současný pracovní život a dneska bych ho s nadsázkou chtěla přiblížit. Já si tímto článkem určitě nechci stěžovat, pouze a jenom sděluji jaká je situace a výrazně podotýkám, že vždycky může být hůř a že se mám vlastně dobře. I když se z toho někdy hroutím. Můj taťka kdysi s kamarádem - ano, Megí, Tvůj tatí to byl - třeba šlapal v Německu hnůj, takže jo, může to být horší. 

Všichni víme jak na pytel to tady s prací je, nejen pro studenty a ne jen pro nás cizince. Moc práce tu prostě není. Letos jsem si životopis dělala v dánštině, čímž jsem doufala, že se ze štosu CV na pozici dishwashera dostanu třeba alespoň do hromádky těch lepších padesáti. Nevím, kde se mi to povedlo a kde ne, ale z několika roznášek, psaní emailů a celého toho dobře známého kolečka hon za prací se mi s pozitivní zprávou ozvali z jedné restaurace. Z jedné. Z té, kde jsem momentálně zaměstnaná, na poloviční úvazek, u dřezu a taky na pozici uklízečky, loupačky brambor nebo odšťavňuji jablka, likviduji kartony, doplňuji lednici a klasicky dělám co je třeba. Třešničkou na dortu je mytí olejem zatopené digestoře, které na mě čeká každou sobotu okolo půlnoci.

Koncept restaurace je založen na vaření francouzské kuchyně z ingrediencí, pocházejících pouze a jen z regionu severního Dánska. No, smysl mi to dává zhruba stejný jako česká politika. Majitel do toho podniká s vínem a je to takový klasický cholerický arogantní floutek, s rádoby vtipnými sexistickými narážkami. A když nejsou sexistické tak jsou o tom jak ho každá sekunda mého čekání – když ho třeba pouštím ve dveří – stojí 20 DKK. Na to mu mám chuť odpovědět, že kdybych byla Dánka, stojí ho to dvakrát tolik. V restauraci totiž pracovala moje dánská kamarádka a její hodinová mzda byla podstatně vyšší. Za stejnou práci, za stejných podmínek, za stejnou smlouvu. A jsme u toho znovu. 

Pracuji tedy za tu nejnižší mzdu možnou, tak aby to stačilo alespoň na SU. Ono Vám totiž po zaplacení skoro padesáti procentní daně z platu moc nezbývá. Takže SU mám, ale nervy aby mi vycházely hodiny taky. Rusk, tak se to jmenuje, je sice v centru Aalborgu, ceny však odpovídají spíš prvotřídnímu podniku v Kodani a tak se zákazníci musí lovit. To znamená, že když se neuloví, mytí nádobí a všechny věci okolo zvládnou kuchaři sami a mě tak směna odpadne, to se dozvím třeba v pět odpoledne.

– jste hadr na nádobí, doslova, když jsem však viděla emailovou schránku, ve které byly z posledních sedmi zpráv ČTYŘI žádosti na mou lukrativní pozici, sklapnete rychle a vážíte si, že si Vás nechají -

 No a když se daří, může se taky stát, že pracuji skoro každý den a na konci měsíce mám hodin moc.

Práce je to nechutná to zaprvé, namáhavá – a to vydržím dost -, někdy nebezpečná – spáleniny, ostrouhané prsty, bolavá záda a tak – a taky stresující – kuchyň je velká jako půlka mého obýváků a šéf nervák. Je tady však ten jeden motivační den v měsíci(a pak všechny letenky a návštěvy kaváren), kdy přijdou peníze a na ty rozmočený hranolky, rozpatlané majonézy, spálený pánvičky a zamaštěný hrnce člověk na chvíli zapomene.

Co jsem, ale chtěla říct je to, že kdyby to byla jediná věc jak trávit odpoledne a večery tak bych to snášela lépe. Bohužel, anebo spíš bohudík k tomu chodím třikrát týdně za dětmi na atletiku, kde je nedostatek trenérů a nikdo to dělat nechce, no a pak taky dvakrát týdně na dánštinu a jednou na úklid do dánské domácnosti, někdy i dvakrát. No a ŠKOLA k tomu. Když mi tak někdo řekne, že nemá čas, že je unavený, že má moc práce, v duchu se mu směji. A když to slyším říkat sebe, dávám si facku, protože co mě tahle zkušenost naučila je to, že ČAS JE VŽDYCKY! Přestala jsem říkat promiň, neměla jsem čas a radši říkám promiň, já zapomněla anebo promiň, neměla jsem náladu. A je to v pořádku, troufnu si říct, že si to můžu dovolit. 

To jak s časem nakládáme, určuje, kolik ho vlastně máme. A tak obden zatínám zuby a snažím se nestěžovat si. Ti co si totiž nejvíc stěžují na nedostatek času, s ním také nejvíc plýtvají a pak jim protéká mezi prsty. Čas i život.

Vzpomínka na letní dny

Už je to zase dva neuvěřitelný měsíce, co jsem zpět na severu a konečně se věci tak nějak zajely  do svých kolejí a je čas – ten je vždycky – tak možná spíš chuť zase psát a zamýšlet se nad radostmi i strastmi všedních dní. Žluté listí zaválo ulice, ráno rozrážíte hustou mlhu, vchody domů zdobí dýně a některé obchody hlásí dokonce i Vánoce, ano i tady lidé občas blázní.

Při těch čím dál tím delších večerech si často připomínám to dánské léto a poslední dva týdny v srpnu předtím než začal celý ten kolotoč, o kterém Vám také povím. Těch několik dní tu se mnou totiž byla mamka a přijel i brácha. Aalborg se předvedl a za tu dobu zapršelo jen dvakrát, mami tak nabyla dojmu, že je to vlastně skvělá země na letní dovolenou. No, sotva jsem je vypravila na vlak, snesly se kapky deště a jen tak to nepřestalo.

Díky tomu šťastnému počasí jsem po dvou letech života v Dánsku poprvé okusila moře a v Løkkenu jsme se doopravdy vykoupali. Brácha si k narozeninám zasurfoval a my holky ještě chytaly snědé barvy léta. Člověk se zamýšlí, jaké by to bylo mít je tady u sebe, ty nejbližší. Ale já stejně vždycky dospěji k názoru, že o to ten čas je pak vzácnější, člověk ho si ho plně uvědomuje a váží si ho. 24/7 se svou mamkou, dva týdny, v cizině, bez přátel, bez televize, … . Děsí Vás to? Chápu, jenže moje mamka je moje nejlepší kamarádka, doslova a do písmene. Životem za hranicemi se vám kruhy přátel takzvaně protřídí, některé zrecyklují, jiné zmizí úplně a pak jsou tu ty, které zůstanou. Mezi nimi je rodina, navždycky, s tím nejsilnějším základem a nekonečnou podporou, i když třeba jen přes telefon. Takže třeba když jsem v pondělí vstávala o hodinu dřív, abych stihla vyprat pračku, pak jela na celý den do školy, na poštu, rychle zpátky domů najíst se, vyměnit oblečení a hned zase zpět šlapat na atletiku s dětmi, tam mi odřekli deset minut před tréninkem pomoc, takže jsem zůstala sama, půl hodina na přesun do práce, ke dřezu s nádobím, na pět hodin, a nakonec někdy před půlnocí posledních pár kilometrů v dešti domů. No prostě jenom chci napsat, že to byl naprosto hrozný den, ze kterého jsem se někdy mezi prací a atletikou potřebovala někomu vybrečet. Byla to mamka, které jsem volala, vždycky by to byla a vždycky bude, bff, you know. Tak, o těchto mých dnech Vám brzy napíši. Totiž, vypadají po většinu týdne nějak takhle, i se slzami. Ale to je součást procesu, je to dočasné období tápání, po kterém zase snad přijdou ty momentálně ztracené momenty štěstí.

V Aalborgu jsme v ty sluníčkové dny trávili chvíle na nové plovárně, která mimochodem vyhrála i celonárodní soutěž o stavbu roku, ve městě, v kavárnách, na sushi, na pizze a na víně, doma u karet, doma na gauči, u fjordu i ve fjordu, v obchodech a tak. A bylo to něco jiného, než když jsem mamka přijela na návštěvu poprvé, do mého holobytu s jednou matrací a i IKEA nočním stolkem. Ufff, jako já bych do toho všeho šla určitě znovu, ale jsem tak trochu ráda, že jsem vlastně před těmi dvěma lety vůbec nevěděla, co mě čeká. Vnímání života místního život se mi od té doby obrátilo o sto osmdesát stupňů a vlastně ještě stále obrací. Když si vzpomenu na první osamocené měsíce, na nervozitu ze školy, z lidí, anebo když si vzpomenu třeba jen na svůj finanční rozpočet. Ten jsem si poctivě každý týden zapisovala a třikrát se rozmýšlela jestli těch banánů koupím pět nebo dva. Momentálně se měsíční číslo minimálně zdvojnásobilo, je to úleva a jakási jistota.

Takže se mám dobře, není to na vlně euforie, co byla v Portugalsku nebo ve Španělsku, ale stále jsem na moři, jen je teď na nějakou dobu klidná hladina a třeba bouří pro někoho jiného.

Příště už dříve než po měsíci!

Barcelona prakticky

Barcelona podruhé, tentokrát prakticky a pak už zase na nějakou dobu zápisky jen dánské. I přesto, že zrovna praktická žena nejsem, hlavně tedy v kuchyni, co se týká cestování, plánovaní a organizování tam mi to snad docela jde. A hodně se v tom dokonce vyžívám.

Předtím než představím ten svůj travel model, mám tu pár tipů, které by se před cestou do Barcelony mohly hodit, ať už ty praktické nebo třeba gastronomické. Tím prvním je asi ubytování, které jsem jako vždycky řešila přes airbnb. Tím, že ty mé poslední výlety byly vždy kratší, hledám spíše lehce dražší pokoje, ale za to v centru což mi odlehčí od veřejné dopravy, za kterou bych platila navíc a ještě se rozčilovala. Ubytování si vybírám taky na základě hodnocení a toho, zda je možnost zrušení rezervace. No, v Barceloně to žádná sláva nebyla, pětatřicetistupňový skleník, dvě řvoucí děti, jedna koupelna, špinavá kuchyň a BROUCI. Trochu nechuť, ale ceně to zhruba odpovídalo, ono záleží na úhlu pohledu haha. Pět minut od Sagrady a na ty dvě noci to stačilo. To mi připomíná, že tu první noc jsem tak trochu strávila na letišti, když jsem přilítla z Bilbaa v jednu ráno tak se přece v noci nepotáhnu s kufry do neznáma. Tak jsem spolu s desítkami dalších zakempila v letištní hale a je to skvělá věc jak ušetřit za jednu noc, proto při nákupu letenek doporučuji. On je pak už docela rozdíl jestli platíte euro sto nebo sto padesát.

Samozřejmě Barcelona je větší než třeba Porto, takže té veřejné dopravě se nevyhnete. V podstatě je to ale taková win-win situace protože z barcelonského hlavního letiště El Prat se taky nějak musíte dostat. Vlakem Vás cesta tam i zpět vyjde asi na osm euro a mě tak milá paní poradila kartu T10 za deset euro, která má jízd 10 a to jak autobusem, metrem, tramvají tak i vlakem. A proto, že jsem cestou na airbnb musela stejně přesedat na metro, kartičku jsem si koupila a pak ji využila několikrát. Párkrát taky úplně stupidně, to když jsem ji opakovaně strkala v metru do terminálu a snažila se projít turniketem do té doby, než mě jedna slečna decentně upozornila, že se mi turniket otevírá na druhé straně. Takže jsem tak vyplýtvala dvě jízdy a pak konečně prošla na třetí.

Z gastronomických zážitků nemám žádnou dokumentaci tak jen syrově doporučím už zmiňovaný market La Boquería, snídaňový ráj Brunch & Café, nespočet pekáren a barů s tapas a hlavně KÁVU S LEDEM kdekoliv.

Na konec bych Vám tedy představila svůj osvědčený model jak si cestu ať už dvoudenní či týdenní vlastně naplánovat. Prvním krokem je pro mě vždy takzvané googlování toho co vlastně v daném městě je k vidění, co stojí za návštěvu, čemu se vyvarovat a kde se třeba najíst. K tomu využívám většinou články z různých stránek nebo youtube s tím, že většinou končím u klíčovýh slov jako low-cost-tips-barcelona, five-secret-tips-porto, budget-travel-madrid, cosy-café-copenhagen a podobně. Všechny místa, památky a podniky si sepisuji na jeden list do různých kategorií a dělám si tak celkový obrázek o destinaci. Tím dalším krokem je mapa vybraného města kam si virtuálně všechny tipy zaznamenám a hledám jejich lokace. Vrcholným tahem je potom skládání míst dohromady tak aby se dala v nějakém smysluplném pořadí projít pěšky nebo projet a abych se třeba při západu slunce zrovna neprodírala hlavní nákupní třídou. Většinou tak beru barevné papírové kartičky, na kterých rozepisuji itinerář každého dne. No, možná pro některé totální volovina, ale pro mě mnohem důležitější věc než taková selfie tyč. 

Samozřejmě sdílím názor, že nejkrásnější na cestování je to objevování samo a toulání se po neznámu, což se mi většinou povede ať už záměrně nebo omylem a místo plánovaných pěti kilometrů je to třeba deset, ale deset o poznání obohacujících.