Rodinné shledání po třech měsících zbořilo všechny protistýskací bariéry, ale nejen to první objetí, pro které jsem si běžela do mrazivého pátečního večera v pyžamu, stálo za to.

Tancuji nad všemi těmi taškami a krabicemi plných homemade věcí jako malé dítě u stromečku. Nemusím hledat jmenovky, všechno je pro mě. Marmelády, kompoty, hnětynky, piškoty, přesnídávky, sušenky, čokolády, polévky. A já vím, že se ty poslední tři dánské týdny roku 2015 budu cítit jako doma. Už jen díky té židli, je to tak nějak lepší, když se nemusíte hned po probuzení svalit se snídaní zpět na zem. Když si ohřejete čaj v mikrovlnce, když píšete poznámky za stolem. Haha, tato činnost však končí okolo čtvrté hodiny, kdy se začíná stmívat. Prasklá lampička. A taky je super když se Vám nerozjíždí tříčlenná matrace, které už léta nikdo neřekne jinak než BEZĎÁK. Ale zůstal tu se mnou, plní funkci lůžka pro pocestné.

Tam, kde jsem se nespočet krát probíhala s hlavou v oblacích, jsem se tentokrát procházela s lidmi, se kterými jsem nejradši. Se kterými by ten život tady byl jednodušší. Tím nechci bědovat, přišla bych tím o většinu životních lekcí formující mou osobnost, která už teď zvládne dříve nepředstavitelné věci. Prošli jsme okolí Norresundby, sbírali rakytník, plánovali, poslouchali racky a taky mrzli. To hlavně večer při loudání se nazdobeným centrem Aalborgu. Vánoční trhy byli s ochutnávkou dánských donutů aebelskiver a punče, městem projížděl vláček a stromeček prý po rozsvícení začal hořet, idylka.

Výlet do přímořského městečka Lokken s parkovací pláží, přidal Dánsku zase nějaké body navíc. Malé domky v dunách, rybářské lodě na břehu, severské nedělní prázdno. I když z nás vítr skoro vyfoukal duši, scéna rozbouřeného moře a pláže pokryté jemným popraškem sněhu – kalamita je na východě – byla vystřižená jako z časopisu. Koupačku jsme odložili na léto, kdy se místo promění v jedno z nejpopulárnějších letovisek dánského severu. Nakonec, v tom létě tam dojedete i na kole, čtyřicet kilometrů po rovině bychom se Zebrou zvládly i my.

Po třech večerech jsem to byla zase jen já. Nejraději mám na tomhle všem ty změny životních hodnot. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu žít tři měsíce tak trochu na hromádce v holobytě sama v Dánsku, no, asi bych ohrnovala nos. A hle, šlo to. A je to fajn. I víc než to. A rodina? Rodina je nejvíc. Rodina je tam, kde život začíná a láska nikdy nekončí.

PS. Největší DĚKUJI všem dárcům.