Tento článek, pravděpodobně poslední v roce 2015, vzniká na víckrát na několika místech. Doma v Dánsku, na letišti v Kodani, v oblacích nad Německem a doma v Česku. Při čtení už je taky venku celé to tajemství s příjezdem, celý vyprávím každý den zhruba třikrát. Je to krásný.

Letiště mě nepřestanou nikdy udivovat. Člověk se tam cítí tak důležitě, atmosféra odjezdů a příjezdů, vítání i loučení a mísící se smích se slzami. Já tam většinou zarytě sedím a pozoruji. Tentokrát s myšlenkou jedinou. Že se vracím ze školy. Letadlem. Po čtyřech měsících. A že to všechno není je sen.

Vím, že už to opakuji po několikáté, když já se v tomhle dojemném těšení vyžívám.  Za těch 111 dní nebyla chvíle, kdybych litovala. Byl to šok, někdy větší než jsem čekala, někdy menší. Byly slzy, ale ne každý den jako jsem to očekávala. Naučila jsem se úředničit se složenkami za nájem, elektriku nebo plyn. Čistit odpad, ptát se bez ostychu lidí na pomoc. Vařit zdravě, bez masa. Jíst bez výčitek nutelly. Vážit si každého pozdravu z českých končin a pravých přátel, české Mily a piškotů. A tím to pro Česko asi končí. Chybí mi domov, lidé kolem něj, společné chvíle a zvyky, občas starý bezstarostný život, ale nechybí mi Česká republika, Češi a vůbec mi nevadí, že to dění sleduji jen z povzdálí. Omlouvám se za to NEvlastenectví, možná se to časem změní. Za Česko se nestydím, nepomlouvám ho a neshazuji, je a bude to můj domov, ALE.

Dánsko jako takové pro mne nebylo WOW jako Španělsko, nicméně vím, že se budu těšit zpátky, a to taky z důvodu, že se od ledna všechno změní a já na to nebudu sama. Bude to nové dobrodružství, a tom správný život je ♥

Krásné a pohodové Vánoce a rok 2016 plný splněných snů přeje V.