Interviews, první vydělané DKK a z těch lepší časů se za chvíli určitě stanou ty nejlepší.

Pohovor č. 1

V podvečer píši již několikátý motivační dopis a kromě ujišťování a přesvědčování o tom, že bych byla vhodná kandidátka, vyzdvihuji také svoji cyklistickou family. Jedná se totiž o nově otevírající se bike-shop, na mapě mi to sice ukazuje 8,7km, nicméně po půl roce v sedle už tato vzdálenost spadá k průměru. Druhý den telefonát, a o dvě hodiny později už sedám načančaná na Zebru a vyrážíme do mírného děštíku vstříc prvnímu interview. Tento deštík zhruba na třetím kilometru sílí v déšť a na tom čtvrtém v liják. Ten dánský. Do toho ohazující auta a něco mezi vodou a bahnem stříká od předního kola až na obličej, takže je těžké rozeznat, jestli to, co posléze kape zpátky na řetěz, je řasenka či ona směs dánských silnic. Na osmém kilometru na mě vykukuje mekáč a já s naivní představou vysušení na záchodech vstupuji dovnitř. Zaplavím kabinku a po přehřátí vysoušeče si neochotně oblékám věci na atletiku. A tak na ten slavný premiérový pohovor jdu promáčená, splavená, v zablácených holinkách a běžeckých elasťácích. Zebru nechávám za rohem, přeci jen, prodávat budeme asi jiné modely a vcházím do rozestavěné prosklené budovy, kde mě vítá obchodní pes a šéf v monterkách. Dress-code jsem tedy nevědomky skoro trefila. Jsem nadšena, nic není však stále jisté a tak budu informovat později. Ten den jsme zmokli – dánsky – ještě jednou.

Pohovor č. 2

Klasický scénář, zoufalství z několika odmítnutích, následováno smrští telefonátů – rozumějte dva, na Aalborgské poměry hodno slova smršť. Tentokrát je to hotel, tudíž obě dvě pozice můžeme považovat za lukrativní joby. Po vyslechnutí pár příběhů totiž zjistíte, že se tu klidně pracuje pod dohledem kamer a mikrofonů za 45DKK na hodinu, po nocích bez smlouvy anebo prostě jednoduše bez výplaty. V Aalborgu dokonce začala působit politická strana upozorňující na nelidské zacházení se studentskou pracovní sílou. Průměrná hodinová mzda se má pohybovat okolo 90DKK a když potom pracujete za pade a v noci, nic moc. Nicméně se zmíněné straně nikdo ve většině případů neozve, protože možné zavření podniku by studentům způsobilo nejen ztrátu práce, ale samozřejmě i SU.

K nejrychleji a nejpohodověji vydělaným 600DKK za 6 hodin, jsem přišla v pátek při večerním obsluhováním v našem atletickém klubu. Tam jsem tak trochu pochopila pít jako Dán, byla znovu okouzlena hygge tid, kdy se už na dezert zapálily jen svíčky a taky poznala vstřícnost a zájem Dánů, kteří i po pár sklenkách rozdělují zábavu a slušné chování. Tím chci říct, že oslavují, zpívají a jsou hluční, ale na konci všichni poděkují a zdvořile - bez povyšování - se rozloučí.

Fjord už zase rozmrzl a na plujícím zbytku ker chybí už jen tučňáci, po týdnu se zase přihlásil vítr s mlhou a tak nějak to vypadá, že s dnešními devíti stupni je tu zima u konce. Naše dny jsou stejné, ale příjemné a i přesto, že se nám kartón se CV vyprazdňuje, telefon a emailová schránka mlčí.

Já stále věřím, že když člověk chce, něco najde, jen ne tak rychle. Momentálně jsem ve fázi, kdy už bych brala všechno, ani neuvažuji o tom, že bych si mohla třeba vybrat mezi DISWASHEREM nebo lukrativním CLEANEREM či rozhodovat o počtu hodin, na SU – státní podporu – stejně většina prací nestačí. Mě tedy pomalu tlačí čas, Martina, to že zatím nemá slavné CPR, bez kterého, jak už víme, nejde nic. Pojištění či účet jsou příkladem a získat se dá jen na základě potvrzení o studiu – můj případ, anebo při předložení pracovní smlouvy – Martinův případ. Takže se musí najít zaměstnavatel, co bude ochoten zaměstnat tak trochu uprchlíka. Haha. Výhodou je, že pracovní pozice na celý úvazek nejsou tak masivně okupovány chudými studenty tudíž věříme, že do měsíce vše klapne. A když ne, stále máme tu super velkou postel a plnou špajz českého jídla, a taky sebe.

Opakuji se z minula, najednou si dovedu představit zůstat tady, jak dlouho bude potřeba. Na druhou stranu taky to, že se můžeme sbalit a odjet vlastně kamkoliv budeme chtít, s myšlenkou, že to zvládneme. Opustil mě strach, strach z toho co bude. Stesk, stesk po rodině, ze které mi stačí tady mít i ten malý kousek a všechno je fajn. Odeznělo to částečné vnitřní utrpení a zůstalo ve zdravé podobě někde ukryté. Všechny poličky jsou utažený, kolo opravený a i to nádobí samo jednou za čas umytý. Růže na stole už jsou jen provokativní detail ♥

Situace s mojí spolubydlící je taková, že se sama před Vánoci nabídla k odchodu. Jelikož se po zkoušce vracela zpět do Polska, nedočkavě očekáváme její příjezd. Předpokladem je, že to tu nepozná, možná se lekne, anebo se jí to taky zalíbí a budeme ve třech. Faktem totiž je, že nový byt si s kamarádem, který už od 1.2. nemá střechu nad hlavou, pravděpodobně budou hledat až po návratu sem což naznačuje, že únor bude dobrodrůžo možná i ve čtyřech. Zvěsti poté byly, že jsou nakonec čtyři a hledají tedy byt pro čtyři. Řekněme, že v šesti by to teprve byla studentská jízda.

Snažím se zvýšit frekvenci příspěvků, nicméně jak říkám, spíše sepisujeme motivační dopisy anebo čteme jak žít levně v Aalborgu. O dumpster divingu příště.

PS. Poštovní známku do Evropy zdražili na 25DKK. Děje se tohle i v ČR?! Jakékoliv návštěvy mají dveře otevřené :)

Nový rok, nová dobrodružství, články od JÍDELNÍHO STOLU nebo z POSTELE, s kávou z KÁVOVARU a snídaní ze SMOOTHIEmakeru ... Životní úroveň se mi zvýšila o několik levelů, tři spotřebiče, dvě židle, věšák -odložený- u odpadu - regál a 4kg NUTELLY. Byt je krásný, útulný, plný, a to nejen věcmi.

Návrat do reality po tom skoro měsíčním pobytu z obláčku lásky, péče a jídla, nebyl med. Tím, že víte, že máte málo času, vážíte si ho, rozdělujete jej pečlivě a v mém případě tak záříte štěstím. A taky, ceny nemusíte násobit čtyřikrát, plácnete sebou na gauč, v kamnech je zatopeno, jídlo na stole, auto před domem. CVAK. Najednou si uvědomíte, že všechny tyhle věci jsou moc fajn, ale člověk je vážně k tomu pravému štěstí NEpotřebuje. Dánský klid mi chyběl, starý život nepotřebuji, ale odpoutání od rodiny, té celé široké rodiny s pár přáteli bude bolet vždy. Troufnu si říct, že bych to nikdy nevzdala, ale přiznám se, že vracet se s pocitem následující půlroční samoty bych asi jen tak nerozdýchala. Proto jsem nekonečně vděčná, že tu se mnou může osoba milá být, i přes tu nejistotu hledání práce, přijetí na školu, anebo jen protivného počasí. Ale, ve dvou se to lépe táhne.

V tom prvním týdnu po Vánocích a zároveň v posledním o samotě, jsem ještě stihla vytopit koupelnu a následně vyčistit ucpaný odpad, poslední zkoušku s výsledkem za 10, noční jízdu z Jomfru na kole ve dvou, běh ve SNĚHU a důkladný úklid, který spíš objevil NEdůkladné úklidy, jenž předcházeli. Jelikož je ze mě teď částečně žena v domácnosti, je co zlepšovat, Veroniko.

Teď nás kromě vybalování kopy věcí a jídla čeká hon na práci, pokračující lekce dánštiny a hodiny atletiky. I přes tu kosu jsme pondělky stále venku, děti jsou OK, já si zvykám. Něco na tom otužování v řece, co provozuje jedna holčička s tatínkem, asi bude. S koupáním neváhají ani lidé na pláži v Lokkenu, kde jsme se byli za výjimečně slunečného dne zase podívat. My jsme ručníky odložili a počkáme minimálně do června. Nicméně cyklistická sezóna i ta běžecká je stále v plném proudu, a když jezdí Dáni, tak my prostě taky.

Škola se nám stěhujeme na nový kampus a od února budu muset natočit o dva kilometry více, čekají nás dva nové projekty zakončené psanou zkouškou a pomalu i hledání stáže na čtvrtý semestr.