Poté co jsme se namlsali teplých večerů a dnů, kdy jsem se na kole proháněla v šatech s květinami v hlavě a cítila se jako v přímořském městečku na jihu, přišel rovnou podzim a už týden tu střídavě fouká a prší. Prší asi tak, že většinou ať už z dánštiny nebo atletiky domů doslova plavu. Ve spojení s nefunkčními brzdami je to smrtelná kombinace, troubícím řidičům se to taky nelíbí. Ale jelikož jsem tu zas na pár dní sama, oprava musí počkat.

Červnem se také rozjelo spousta akcí a koncertů. Naposledy to byla aalborgská Regatta, přehlídka a závody plachetnic z celého světa. Večery byli doprovázeny hudebními představeními i ohňostroji. Přístavem se také prohnal nedělní půlmaratón se čtyřmi a půl tisíci běžci, se svou nezávodní formou jsem byla samozřejmě jen v dobrovolnickém týmu. Do mých osobních akcí spadá zkouška z dánštiny a ukončení atletiky s dětmi, nový školní rok tu začíná osmého srpna a tak bude pauza.

Ze soudku pracovního nasazení tu mám opět komickou story. Po delší době jsem byla v sushi. S kuchyní jsem byla tak nějak hotová, a jelikož pozice, kterou mám slíbenou /když je zrovna Číňan-šéf myšlenkami nohama na zemi/ od srpna zahrnuje kromě mytí nádobí i rozvážení objednávek, proč si to nezkusit rovnou teď a ukázat tak, že jsem to nejlepší, co bude potřebovat. Beru řidičák, po dvou měsících sedám do auta a nastavuji navigaci, čekají mě dvě objednávky. Při rozjezdech mě pravděpodobně slyší celé město. Vážně to není mnou, ale tím autem! Nicméně dojedu na místo určení a začínám hledat byt, v té chvíli mi dochází, že nemám mobil, kterým bych mohla zákazníkovi zavolat. Už lehce panicky se ptám několika kolemjdoucích dánsko –anglicky, kde by to asi tak mohlo být. Po pěti pokusech to vzdávám, časový limit už je stejně pryč. Zpocená a vyděšená jedu s jídlem druhým, tam mi naštěstí stačí optání dvě a taška je u majitele. Mezitím už uběhlo minimálně 45 minut, ve kterých bych celou věc měla mít hotovou třikrát s prstem v nose. Hlavou mi běží naštvaný Číňan, já bez práce a pán bez jídla. Teď alespoň šlápnout na pedál a být zpět co nejdříve. Aha, most přes fjord jde nahoru a dalších 10 minut zdržení. Když už mám restauraci na dosah, netrefím odbočku a dávám si tak ještě jedno kolečko v centru. Zhruba po hodině vyklepaná, zadýchaná a rudá se zamlženými okýnky parkuji. No, takhle by to asi nešlo. V průběhu večera jsem dostala další dvě šance a skóre tak napravila.

Přibyli mi také dva úklidy. Ten jeden je u bývalého učitele fyziky a matiky, který každý den poslouchá české rádio a na Čechy, pivo a bramborák má skvělé vzpomínky. K tomu mě celou dobu krmí ovocem a platí 150 DKK na hodinu, to abych nebyla podplácena. Peníze nás s jakýmkoli Dánem vždy v konverzaci zavedou k onehdy zmiňovanému dokumentu o využívání studentů. Nikdo o tom předtím neměl ani páru a všichni jsou z toho znechuceni a tak cítím, že by nám třeba i chtěli pomoct a že se tak trochu stydí, za to, co se tu děje.

Teď už se jen těším domů, na české léto a vzpomínám na poslední dva roky, kdy jsem se tuhle dobu chystala o Španělska ♥

Máme tu léto. A jakože opravdové léto, kdy se potíte v plavkách u plotny i u vody a na nohy nasazujete sandále. Dobrá, přímo těchto dnů bylo jako prstů jedné ruky, ale celkově se od června teploty jen zvyšovali. To nám dovolilo okusit fjord, spálit si záda a vyvalit se na pláž.

Neskutečné se stalo realitou a opravdu tady zhruba ve třech dnech teploměry hlásily třicítky. Dány to vytáhlo v plavkách k vodě, do měst nebo alespoň na balkony. My jsme si taky jeden takový udělali z kradené palety na pavlači. Za námi už jsou jen dva byty dontcare Dánů takže jsme v pohodě a snad nikomu nepřekážíme - líbí se mi jak tu člověk z ničeho, vytvoří všechny alternativy vysněných věcí. Světlo je tu skoro až do půlnoci a dny se stále prodlužují, můžeme tak vysedávat a popíjet třeba super sladkou dánskou vodku, kterou jsme přitáhli z karnevalu. Více než tvrdý alkohol jsou tady populární právě tyto 16% ti procentní likéry v několika příchutích. Ve tři ráno už zase za zpěvu ptáků svítá.

Díky programu UCN Culture host od naší školy, jsme kromě spojení se s dánskými studenty – což zrovna dvakrát nefungovalo- měli možnosti účasti na několika organizovaných akcí. Poslední výlet byla návštěva Blokhusu. Z původních čtyřiceti až padesáti účastníku nás na výlet jelo třináct. Z toho tři Dáni. Jejich škoda, jídlo i pití zadarmo, krásné počasí a spousta zábavy a aktivit. K tomu návštěva parku s písečnými a dřevěnými sochami, kde nesměla chybět jedna z několika teambuildingových her, hry v jakémkoliv provedení jsou u Dánů součástí každé malé oslavy i party. 

Na blokhuské pláži jsme vyndali UCN pytle a už jenom užívali ty chvíle zářícího slunce na pláže, v Dánsku. Teplotu moře jsem teda čekala vyšší, ale na takovou polo-koupačku to bylo. Poslední zastávkou pak bylo městečko Aabybro, kde nás čekal MasterChef event. V pronajaté školkovské kuchyni nás přivítal šéfkuchař a my podle jeho instrukcí během dvou hodin uvařili dva chody večeře, ze kterých nám polovina ingrediencí byla absolutně neznámá.

Včera jsme ještě pomáhali na atletické akci pro zaměstnance aalborgské nemocnice a zase jsme se utvrdili v jedné věci. Dáni šetřit asi neumí. Grilovačka pro osm set lidí byla zásobena stejně jako ta pro tisíce dva. Nechci vidět, kam ten zbytek masa a salátů.