Tak
už jsme zase v pracovním nasazením, pod nadvládou malých
španělských teroristů.
Od
včerejška už mi zase začali krušné dny, naštěstí mají děcka dopoledne surfování a já mám tak o zhruba dvě hodinky více volna. Náš běžný den se ustálil a vypadá asi takto, budíček okolo deváté, snídaně a potom si oba dva musí udělat opakovací úkoly
do školy co jim zadá HM. Od 10 mají necelé dvě hoďky surf, poté
musíme ještě do oběda někam jít aby se zabavili. Když tedy zrovna neprší,dnes je to hrůza, ale náš velký Jon je z toho v euforii
protože nemusí nikam jít a může čučet na telku. Po obědě je na programu bazén či hřiště, samozřejmě po dlouhých chvílích
přemlouvání a odmlouvaní, že se jim nikam nechce.
Naše vztahy se výrazně nezměnili, já se nenechám vytočit a víceméně ze sebe dělám blbce a chodím okolo nich po špičkách abych něco neudělala špatně. Dnes to byly spálené řízky, které si hned fotili aby mohly bonzovat, včera nenasazená helma na kole, a to jsem jim upekla štrůdl, který měl u zbytku rodiny úspěch a jim taky chutnal, ale nebudou to přece přiznávat. Už jsem z nich byla tak hotová, že jsem před nimi i ukápla slzu a řekla pěkně anglicky že chci domu. Nevím jestli mi rozuměli, ale v tu ránu se zvedli, s helmou neměli problém a mohli jsme jít
Na všechno tohle se ale díky tomu co vidíte na fotkách dá skoro zapomenout a nějakýho kamaráda, který mi tu trochu schází už si taky najdu.
PS.
Všichni obdivují "Čekia" a Slovensko je prý chudší.
Žádné komentáře:
Okomentovat