Jiný kraj, jiný mrav

Já Vás zdravím z místní knihovny, už je to přes dva týdny, co tu válčím s těma dvěma kvítkama, ale zároveň si užívám božský španělský život, který až moc rychle utíká. Dnes Vás obohatím o další kulturní rozdílnosti, které jsem poznala a musela chtě-nechtě přijmout.

Nevím zda jsem to již zmínila, ale ve Španělsku, věřím, že ve spoustě dalších zemí také, se zásadně nezouvají boty. Moc jsem si na to ještě nezvykla takže moje ponožky trpí, písek nás doprovází všude a do toho i bláto poněvadž tu poslední dva dny propršelo...just summer holiday.

Další trochu divná věc je, že nemáme rychlovarnou konvici, ani v Bilbau, ani tady v Bakiu, takže vodu na čajíčky si ohřívám v mikrovlnce, která není v nějaké extra formě. Když jsme u té techniky, občas je tu docela sranda, třeba když mi omylem dělník uprostřed dne vypne vodu a já pak zvoním na všechny byty v patře s žádostí o pomoc, přičemž se posléze dozvím, že ani v jednom nikdo nebydlí. No abych pravdu řekla, při vysvětlování problému jsem si procvičila nejen mimiku, ale i znakovou řeč. Včera nám pro změnu zase vypadla elektrika a jeden z hlavních vchodů je zaplaven odpadem a obydlen ošklivými kočkami, to aby jste mi to zase moc nezáviděli.

O přátelských venkovních setkáních v baru, kterých se účastníme každý večer, jsem Vám asi už psala. Španělé se rozhodně u sebe doma nenavštěvují, alespoň ne Ti „moji“. Vypadá to asi tak, že po meriendě=svačina, okolo sedmý večer, jdeme s HF a klukama jakože na procházku, s tím, že ujdeme tak kilometr, cestou se k nám na každém rohu připojí nějací další kamarádi a skončíme na takovém plácku, který lemují bary. Tam už čekají další rodiče, načež to všichni vypustí děti ať si jdou hrát a popíjí a klábosí. To souvisí s tou španělskou nevychovaností, protože většina dospělých přijde z práce a jde rovnou ven s dětmi, ale děti ať se zabaví samy. Například moje HM přichází okolo půl devátý rovnou k nám na posezení a s dětmi většinou tráví tak dvě hodiny předtím něž jdou spát, a to se s nimi neskutečně rozčiluje při kontrolování úkolů, zrovna včera jich pár staršímu přilítlo.

Jinak si tam i se mnou všichni povídají, jsou moc milí, seznámila jsem se i se dvěmi sestrami v mém věku. I když jsem tu jen dva týdny tak jazykově je to neskutečný posun, když se s někým bavím rozumím víceméně všemu a mám od všech pochvaly, že hablo muy bien! Doma vládne taky castellano, jen když mi HM vysvětluje co budu vařit další den, a že tady moje kuchařská úroveň prudce stoupá, přejdeme pro jistotu do angličtiny.

A když jsme u toho jídla, dlouho tu nebylo něco kulinářského, co jsem zatím zpozorovala, tak většinu jídel co my počesku děláme na cibulce se tady dělá na česneku, skoro každý den jsou v něčem brambory a místní ryby se opravdu s těmi našimi srovnávat nedají. Ančovičky, sardinky, lubljaně či co...no když je prostě k jídlu ryba, tak je pokaždé jiná, ale vždy výborná, stejně jako meloun, ale takový ten zelený...ten třeba snídám každý den.

Pomalu si začínám zvykat i na španělský rozvrh dne, mému tělu tedy večeře v půl 11 nic moc neprospívají, ale má dušička plesá, i to ponocování se dá zvládnout, i když možná proto jsem začala pít kafe. Dokonce ráno vstávám v 9:15 na budík, když se tedy zrovna neprobudím zimou! Ne, pořádná opalovačka ještě vážně nebyla.