Chuť moře

Pomalu ale jistě se blíží polovina mého pobytu a mě ty tři týdnu utekli jak nic. Když jsou fajn lidi a zábava, jde to samo. Jsem tu vážně šťastná.

Často vzpomínám, jak jsem se v tuhle dobu cítila před rokem. Většinou jediným světlým bodem bylo škrtnutí dne do odjezdu a dobrá večeře. Bez okolků přiznávám, že jsem řvala. Denně. Kvůli stesku, dětem, kvůli spálený buchtě, nedopečené štrůdli, dešti a pak už jen tak, ze setrvačnosti. Na druhou stranu vše zlé Vás posílí, a já jsem díky tomu letos věděla, že to bude jenom lepší, a je. Jsem tak vděčná za každé Paulino objetí či úsměv. Stačí málo, a to je na tom to hezký.

Trocha medu na začátek a teď už zpět do reality. Další pracovní dny přinesli v podstatě jen opakování našeho stereotypního programu, mě vyhovujícímu. Snídaně, pláž, bazén, chvilka kreativity a čtiva, oběd. O samotě si pak dám siestu, procházku, běh, garážové fitko nebo knihu na terase. Do režimu dne jsem zaplula velice snadno a nemůžu si ho vynachválit, hlavně tu část po obědě. Kromě siesty si už taky namáčím sušenky do kafe a nutně potřebuji ke všemu tu zatracenou bagetu. Haha. 

Tím, že je léto v plném proudu, začíná sem najíždět čím dál více lidí. A i když ta hlavní vlna přijde až v srpnu, většina z rodinných příbuzných už je přestěhována. Potkáváme se tak nejen se sestrami a rodiči HM, ale i s celou širokou rodinou HF. Každý tu má svůj letní byt či apartmán už několik let. HM s HF se dokonce seznámili tady, v Laredu. A když už jsme u toho města, všechny ulice tu jsou pojmenovány po západních zemí, většinou Jižní Ameriky. Takže najdete ulice jako Calle de Ecuador, de Méjico, de Costa Rica, ale i de Filipinas či de Republica Dominicana.

Středa, i přes mračna a šichtu do sedmi, byl tak krásný den s rybí tečkou na konci. Už jsem se odnaučila spěchat a tak pomalu snídáme, čistíme zuby i češeme. Někdy pustíme film nebo dáme prochajdu a vždycky to uteče. Večery jsou pak moc fajn, společná cena je provázena spontánní diskuzí o rozdílech Česka a Španělska, ale i vyprávěním rodinných historek. Nedávno jsem třeba vysvětlovala význam koncovky – OVÁ u příjmení, českou kuchyni nebo denní režim. No a ta včerejší večeře, v rybí restauraci v místním přístavu se západem sluncem, byla prostě bomba.

Doprovodil nás moc milý postarší pár, hlavně pán byl supervtipný. Jelikož už rozumím vtipům a všem story, nemusím se jen blbě usmívat a bavím se. Tenhle ekonom, dle pozdějších slov HF, je slavný svými levnými nákupy nejnovějších věciček, jeho poslední úlovek byla supermoderní matrace, která se po koupi nevešla do dveří bytu a tak už týden leží v obýváku. Superskládací pumpičku na nafouknutí karimatek na dovolené si zapomněl doma a při otevírání zabouchnutého auta jakýmsi přístrojem za deset éček urval kliku. No sranda.

Ale zpět k jídlu, bez Pauly nás bylo pět a tak se objednalo pět talířů, abychom toho ochutnali co nejvíce, pro mě ta nejlepší volba. Začali jsme salátem a pokračovali obalovanými chobotničkami a sardinkami. Následovaly slavné sépie s česnekem a skvělý bonito, místní tuňák. Do toho nesměl chybět pan a zapíjelo se pivem se sodovkou. Já jsem měla pocit, jako kdybych jedla MOŘE, do toho příjemný větřík a zábava. Jeden z nejmilejších večerů.

Na závěr k věcem, na které si zatím zvykám, na některé už od loňska. Zaprvé je to zouvání, nebo spíše NEzouvání, když mě je to tak líto, vejít do toho čistého domu s botami od písku. Dále jsou to látkové kapesníky/utěrky – papírové nejsou - k jídlu, tady s lítostí bojuji také, hlavně když má malá to její spešl kakao a servilleta je tak rázem celá hnědá. Pak už jen takové drobnosti jako, že rulička papíru je zásadně kilometr za záchodem a během těch pár týdnu jsem si pořídila ne jednu odřeninu, anebo že co bylo k obědu, se nebude opakovat k večeři ani k obědu další den. 

Mám se moc fajn!