Fiesta

Víkend s fiestou, sluníčkem, deštěm a bez očekávané návštěvy. Jupí.

Loučila jsem se s Vámi v pátek odpoledne, takže začnu pátečním večerem. Rodiče šli do víru velkoměsta, a tak jsem měla hlídací večer, to spočívalo v pohodovém čučení na telku. Přijde mi, že u nás se děti ke spánku musí přemlouvat, tady je to spíše naopak a děti tak většinou hučí do veselých rodičů, že jsou ospalé. 

Sobotní dopoledne jsme strávili na pláži společně se sousedy a taky sestrou HF a její rodinou. Kromě dvouletého chlapečka, má ještě desetiměsíční holčičku. Představa, že ta malá se odkládá do školky je pro nás Čechy tak trochu sci-fi. Musím také říct, že si užívám tu schopnost konverzace a hlavně porozumění. Španělé hodně cestují, každý rok jedou na minimálně jeden bezdětný poznávací zájezd do jedné z evropských metropolí a poté ještě za teplem na Kanárské či Baleárské ostrovy. 

Večer už jsme vyrazili na známou křižovatku, která je lemována bary. Slavila se tam Fiesta de Ensanche a hlavním bodem programu byl závod v chingas. Nevím, jestli se to píše takhle, ale já jsem si z toho každopádně několik dní předtím udělala závod v činkách. Proto mě trochu překvapilo, když celá soutěž spočívala v nošení dvou třicetikilových chingas, betonové kvádry s železnými úchyty. Údiv setrval po vítězství obtloustlého dědy, jež se stal mistrem už po třicáté druhé. Kvalitu ani kvantitu účastníků radši nebudeme brát v potaz. I když se nacházíme v Kantábrii, tento sport patří spíše k těm typickým baskickým. Do této kategorie spadá i řezání kmenů stromů nebo sekání trávy na čas, dokážete si tedy představit, co jsou ti praví Baskové zač. Po shlédnutí dechberoucího závodu jsme si dali nějakou tu skleničku s tortillou de patatas. V deset hodin se rozřinčelo malé blikající pódium se staříkem sedícím za pianem v hlavní roli. Ze začátku tančily děti a rodiče (čti hlavně MY, rodiče), s ústupem světla na ty vypalovačky typu animátorských tanců začali tančit vyšňořené seniorky s partnery poněkud v pozadí. Téměř nenajdete starou nenamalovanou Španělku, výrazné rty jsou základ a tak většina z nich vypadá spíš jako špulící žáby. Ty mladší, mamky od dětí, se nemalují vůbec a stejně jsou krásné. A hubené.

Neděle byla taková válecí, celý den bylo pod mrakem a poprchávalo. Mě osobně takovéhle dny jednou za čas vůbec nevadí, dnes už je zase slunečno. Náš počet se včera večer rozšířil o sestřenici Nurii, zuřivě rozmazlenou roztomilou holčičku. Na druhou stranu, když jsou dvě lépe se zabaví. Třeba u večeření špaget elektrickou vidličkou, nástroj, který po stisknutí tlačítka namotává těstoviny. Po pár soustech se z vidličky stal spíše zubní kartáček, masážní strojek či sbíječka. Po špagetách na talíři ani památky. Pro dnešní den byla ta věc pečlivě schovaná!

Okolo poledne si Nurii vyzvedla chůva/hospodyně Paulína, sestra Ekvádorky Mayry. Pro vysvětlení, HM je ze tří sester, Mayra tedy pracuje přes rok u mé současné HM, Beatriz, a taky u Lourdes, u mé loňské HM. Paulína poté jen v rodině nejstarší ze sester, Marty. Snad si rozumíme. Paulína už je tu asi patnáct let, poprvé přijela ve svých osmnácti a domů se kvůli ceně letenek mohla vrátit až po čtyřech letech. K tomu si představte nedostupnost internetu. Momentálně jsou se sestrou ve fázi kdy se chtějí vrátit zpět do Ekvádoru, už jen kvůli tomu, že jejich mamka je nemocná.

Omlouvám se, že frekvence článků se prodloužila na každý třetí den, ale abych nebyla za blázna vysedávajícího u wifi obden, budu tam OB-OB-den. A až udělám fotky do článku Rodina, Jídlo a pití bude to smršť!