Pyreneje

A je konec, další nezapomenutelné španělské dobrodružství napsalo svoji poslední kapitolu, která stála za to. A nejen ta poslední, loučení bylo po skvělých šesti týdnech bolestivé a i když jsem se nemohla dočkat domova, hned při nástupu do letadla jsem si uvědomila, že Španělsko mi v srdci zůstane, ať se teď bude dít cokoliv.

Ve čtvrtek jsme se přesunuli do autonomní oblasti Aragón, konkrétně do vesničky Villanua, obklopené francouzsko-španělskými Pyrenejemi. Rodinka zde má opravdový mini byt, jednu místnost, ze které se během tří minut stane ložnice pro pět osob. Já měla to štěstí a všechny tři noci jsem strávila v rodinném penzionu s rodinou přátel.

Pátek jsme prošli jeskyně proslulé legendami o čarodějnicích a objeli přilehlá města Canfranc a Jacu, která se ucházela o pořádání zimních olympijských her. Sobota už byla adrenalinovější a nás čekal rafting na řece Gallego. Možná mám zkreslené představy díky aktivitám mé české rodiny, ale Španělé, alespoň ti, se kterými jsem se poznala, se bojí. Zejména mamča drsňačka, byla ze začátku hodně nervozní a předtím než se nalodila padlo nespočet otázek na téma kolik lidí průměrně vypadne, kolik se jich zraní, nedej bože nepřežije. Všechno však dobře dopadlo a my jsme měli krásný zážitek doprovázený skvostnými horskými výhledy. Den jsme zakončili ve městě Sallent de Gállego, 1350 metrů nad mořem, na rapovém koncertu jakéhosi neznámého MOMA. Všichni jsme se skvěle bavili, od Pauly po taťku, který byl nejvíce nadšen z písničky DESENCHUFADOS(=odpojeni), která vyprávěla o sociálních sítích a závislosti mladých lidí na What´s Up - případ Iker a Mikel. Po skončení následovalo společné focení a nákup CD, chudák MOMO z toho byl celý vykulený a myslím, že to byla jeho autogramová premiéra. O hudbu cestou nazpět bylo tak postaráno.

Můj poslední den, neděli, jsme strávili v obrovském adrenalinovém parku. Mě, obě dvě mamči (v jejich pokročilém věku) a staršího bráchu čekalo lanové centrum. To se nedalo porovnat s těmi českými, tři hodiny v korunách stromů s výhledy na přilehlé HORY, dech beroucí výšky a náročné překážky. Chvílemi mi bylo díky mému strachu z výšek trochu mdlo, ale nemohla jsem se nechat zahanbit skoro padesátiletými maminami.

Celé dny byli doprovázeny jídlem v restauracích, barech a stáncích a většinou to byli takové hody, které unavili stejně jako tarzanovské překážky v parku. Jediné nepříjemné pocity se dostavili vždy při placení, i když vím, že oni to tak neberou, alespoň doufám, bylo mi vždy trapně, když jsem tam jen tak seděla, u stolu s dospělými a neplatila ani korunu. Vděk, který cítím vůči těmto lidem, nejde slovy vyjádřit.

Tento článek vzniká s nervozitou levelu deset na palubě letadla v první řadě. Po probděné noci, kdy jsme se s mamčou střídali v nočních procházkách po bytě a ani jedna nemohla spát, toho mám dost. Do toho lítost a smutek, který jsem vůbec nečekala, že přijde.

Souhrný článek a moje další dánské plány snad brzy.

PS. Omlouvám se za zpoždění