Skoro podle plánu

Sušička nesušila, s opravářem na kuchyň jsme se nedorozuměli ani ruka ani noha, a produkt našeho projektu do školy je pivo, jež je půlkou mé skupiny den co den studováno na baru než v lavici. Šance na výsledky analýzy testování jsou pak zmařeny následnými hangovers. Ale úmysl určitě dobrý.

Highlights tohoto týdne. Začneme u slavného premiérové praní. Do prádelny se dostanete na prací kartičku, na kterou se Vám účtuje i cena. Chvíli jsem ty návody v DÁNŠTINĚ – surprise, i když je minimálně polovina nájemníků cizinců, vše je v dánštině – studovala, pak to vzdala, a zašla za sousedkou. Na sušičku už jsem se jí neptala a s dobrým pocitem, že jsem nic neobarvila, jsem začala sušit. Po půl hodině to otevřu (chytrá) a … prádlo mokré. No tak jsem těch x kilo vytáhla výtahem, rozvěsila po oknech, sprše, kuchyňských dvířkách a tři dny jsme sušily. Upřímně nevím, jak to udělám, až přijde na povlečení, vidím to na ranní budíček a fénování. Když jsme u toho bydlení, s postupem času a snědeného jídla ve skleničkách, plechovkách a krabičkách, se mi začínají plnit poličky, ozvěna prázdnoty z prvních dnů už se taky vypařila. Anebo jsem si zvykla. Nicméně mám radost jako malé dítě z každé takové věci. Na co dózy z Ikey, když mohu mít tyhle krásky. Recyklace je důležitá, to mi připomíná – díky Tati – že to s tím tříděním odpadu tady v Dánsku není tak slavné. V domácnostech je to asi jiné, ale na veřejnosti ani ve škole barevné koše nenajdete.

Co se týče školy, poslední týden byl plný group work, což je v podstatě volný čas na práci na projektu, jak jsem zmínila na začátku, nadšení mých kolegyň je silné nicméně lehce neefektivní. Ale prý jsme na dobré cestě, tak tomu budeme věřit. Během dvou týdnů musíme rozeslat dotazníky, vyjít do ulic a ptát se lidí a také do obchodů, kde budeme zjišťovat pozici našeho produktu. Vše se pak zanalyzuje a přenese do zhruba dvaceti stránkového dokumentu. Celkově se zadání nezdá býti těžké, jen se všemu musí věnovat čas a člověk se k tomu musí postavit čelem a nečekat na pomocnou ruku. Ta nepřijde, a nepřijde ani od spolužáků, víceméně si myslím, že mezi sebou ve skupinách spíše soupeříme, než abychom si navzájem pomáhali, ale to je asi dnešní doba.

Na závěr trocha oficiality, s příchodem yellow card, jsem již plnoprávně pojištěná občanka této země se svým osobním lékařem. Spolu s kartičkou přišel i formulář na darování orgánů v případě smrti, ten jsem zatím tedy nevyplnila. Bez jakýchkoli poplatků mám zřízený i bankovní účet, na který se snad brzy přiženou první vydělané peníze. Na páteční atletice – bez překladatele - mi byla nabídnuta spolupráce se starší skupinou, v úterý to tedy vyzkoušíme a uvidíme, kolik z toho nakonec bude hodin. Inzeráty na samotné hlídání dětí se snažím roznášet po školkách, sem tam nechám CV i v kavárně. Díky tomu, že tady ale o Vánocích zhruba tři týdny nebudu, jsem došla k závěru, že práci jako takovou, na smlouvu, si budu hledat až v po novým roce, to už bude MUST HAVE.

PS. Ranní běhy tady jdou samy a u koše byl další stoleček, tak jsme ho vzaly.