neděle 14. února 2016

Po dvoutýdenním čekání a domlouvání pracovní doby přišel telefonát, že majitel ví, že tu práci potřebuji, ale že včera mu volala známá a on zaměstná ji. A takhle to tady chodí, jsme tam, kde jsme byli.


Nevím, jestli jsem to tu psala, ale kvůli téhle pozici v bikeshopu jsem odmítla přípravu snídaní v hotelu. Den se se dnem sešel, já nemám ani jedno a znovu začíná kolotoč rozdávání CV, odesílání motivačních dopisů a následně hojné odmítání. S prací je to tady asi i o štěstí, jsou tu lidé, co životopis nemají ani napsaný. Objeví se však ve správný čas na správném místě, řekla bych. Nad ránem, v hospodě, s hladinkou. Nevím, co dělám špatně.

Nicméně máme alespoň poloviční úspěch. Částečný úvazek na ranní roznášení novin získal Martin, díky kterému má nárok na CPRnumber i yellow card a nebude tak vyhoštěn. Nicméně měna je to tvrdá, nikdy bychom nevěřili, že rozdat noviny bude takový problém. Po hodinovém vysvětlovacím pohovoru fasuje čelovku, vestičku, mapu, brašnu a vaky na kolo (po měsíci může zažádat i o firemní obleček). Ano, samozřejmě, že rozvoz se děje na kole. Budík zvoní tedy ve 3:15, 3:30 sedá na kolo, 3:45 přepočítává výtisky a 4:00 vyráží na cestu. Na vydání má tři hodiny a počet výtisků se každý den liší. Ze začátku bloudí a nestíhá, při rozdávání počtu 140 výtisků se vrací po čtyřech hodinách. Dům od domu má schránku jinde a někteří jich mají víc přičemž každý druh tiskoviny chtějí lidé do jiné. Vydržet to musí do té doby, než bude CPR. Znamená to, že hledáme znovu. Silnější, zkušenější, namotivovanější a drzejší.

Únor, jak jsem zmiňovala, se nese v duchu návštěv a tak jsme tu teď po čtyři noci byli namačkaný v šesti. S pěti chlapy jsem se lehce vžila do role Sněhurky. Chodbou skáču mezi desítkami bot a bund do kuchyně s pastičkami v podobě přetékajícího dřezu a upatlaného sporáku, tam kličkuji mezi plechovkami s pivem a konzervami od tuňáků, až se zapatlaná s jídlem na ponožkách doštrachám k posteli. Obložené těmi pěti trpaslíky.Trochu to zabarvuji. Byli to skvělé dny, s příchutí domova a pravého přátelství.

Během pobytu vyrazila pánská sestava směrem na sever, k majáku Rubjerg Knude. Ten je slavný díky destruktivní síle Severního moře, která ho pomalu sesouvá a je otázkou času, kdy se zbortí úplně. Stihli jsme se i pokřtít na opravdové Dány, sobotní podvečer jsme věnovali koupačce ve dvoustupňovém fjordu při západu Slunce. Otužování má něco do sebe a není divu, že postarší Dánka na nás volala, že to dělá každé ráno. Vydařený pobyt jsme zakončili s vyždímanými peněženkami na Jomfru. Bohužel nás potkala i stinná stránka Dánska, pokuta 590DKK za parkování. Důvodem byla absence hodin za oknem, které jsou tu nezbytnou součástí výbavy. Při každém zastavení musíte nechat hodinu příjezdu, parking je poté zdarma. Teď už si pamatujeme.

PS.O tom kdysi zmíněném dumpster divingu opravdu příště.

1 komentář: