I když se kalendář tváří jarně, ptáci zpívají od rána a obchody jsou plné petrklíčů, kulicha ani rukavice na cestách nesundavám. Předpokládám, že to tak zůstane zhruba do června. Dáni říkají, že jaro vlastně vůbec nemají, chladno je až do onoho léta, které pak dohromady trvá dva týdny. Běžně to teď tedy vypadá většinou tak, že se za celý den vystřídají všechny možné aprílové kombinace. Vy se tak chvíli paříte, pak dostanete sprchu, ze které Vás zaručeně vysuší následný fičák.

Říká se, že počasí a jídlo je záchranné téma. Možná proto jsem tím začala, jsem bez vážné inspirace. Jen jedna z mála věcí je na chvíli nová. Po dlouhé době si zkouším jaký je to být tady znovu sama. A upřímně, ten pocit prázdnoty, se kterým jsem tu bojovala do Vánoc se asi tak po třiceti pěti minutách osamění ihned vrátil, a je tu stále. Člověk ho na nějakou dobu potřebuje a já moc dobře vím, že na určitý čas to doslova miluji, ale všeho moc škodí. A tak se zcela upřímně těším, až bude zase upatlaná kuchyně, nádobí na stole, zpocené věci na zemi a tak.

Déle jsem se nezmiňovala o škole. Pomalu, ale jistě dokončujeme projekt, který odevzdáváme osmnáctého dubna, po něm následuje ústní obhajovací zkouška ve skupině. Pět holek, pět kamarádek a teď si urvěte to Vaše slovo, nic pro mě. Zkoušející hází otázky do vzduchu, takže kdo je rychlejší většinou odpovídá. Marketingový plán, jež má zjednodušeně řečeno pomoct existující firmě dostat se do podvědomí veřejnosti, se formou i rozsahem podobá bakalářské práci. Po několika týdnech přednášek máme už jen konzultace s dotyčnými učiteli. Celkově je vidět, že jsme první ročník procházející zcela novým modulem programu, kdy se občas stane, že každý lektor tvrdí něco jiného, popřípadě některý ani neví, o co jde. Tahle volnost a no-stress atmosféra je tady ale naprosto v pořádku. A překvapivě tak nějak funguje. Jedno se však přeci jen změní s příchodem nového roku. Po letošní zkušenosti, kdy ke studiu do našeho programu nastoupilo zhruba o dvacet přijatých studentů méně, z toho přednášky navštěvuje půlka, přišly dvě odezvy. Ta první od vlády, snižující počet nově přijatých studentů na 40, a ta druhá od školy, že pokud nebude splněna 75% docházka, přijde následné vyloučení. Konečně.

Věc s docházkou mě zaskočila i na dánštině. V listopadu nás začínalo okolo dvaceti, realita teď na začátku dubna je taková, že nás chodí průměrně sedm, s tím, že půlka lidí to vzdala úplně. To způsobuje změny lektorů a spojování skupin jelikož nejsme jediní, kterým se tohle v jazykovce děje. Uchazečů, alespoň na začátku je hodně, učitelů prý málo. Mě hodiny baví. Asi je to tím, že v dané zemi žijete, myslím, že by mě dánština asi moc nezajímala učit se jí v Česku. Ale tím, že tady pozorujete pokroky, rozumíte nápisům, občas dětem, jste tak v - alespoň pro mě - neskutečně motivujícím prostředí a tak se s radostí učím i povečerech a po pěti měsících kurzu mohu říct, že bych se domluvila. Z dvouhodinové atletické schůze jsem si tedy odnesla leda tak kousek pizzy, ale věřím, že je to na dobré cestě.