Těchto pár slov, které nevím, nakolik se zpozdí s uveřejněním, by se mělo brát s nadhledem. Po devatenácti hodinách na cestě ve třech různých dopravních prostředcích a s dalšími šesti hodinami na krku to opravdu za seriozní článek neberte. Oči se mi klíží, ramena bolí ze stoleté krosny a deseti kilové kabelky, ale vím, že v Česku bych nic nevyplodila. Ano, po týdnu samoty jedu taky, jen je to taková inkognito návštěva. Už takhle budu mít čas možná tak dojít si na záchod.

A kudy že to jedu? Podle doby to vypadá, že jsem si to domů zkrátila přes Čínu, realita je taková, že abychom se domů dostali za úměrnou cenu, museli jsme tomu pár hodin obětovat. Ve středu večer tedy nasedám na noční vlak do Kodaně, z centra se přesouvám na letiště a tam se několik hodin poflakuji a polehávám spolu s dalšími bezdomovečky. Ráno to vezmu přes kosmetický salón ve freeshopu, kde se nastříkám a zmaluji vším možným – horší už to být stejně nemůže. Okolo jedenácté přistávám v Belgii, v Bruselu. Haha. Letiště má sice v názvu Brusel, ale po bližším zkoumání jestli nám vůbec letenky zapadají do sebe, jsme zjistili, že se jedná o letiště pro nízkonákladovky Charleroi, 40 km jižně od centra Bruselu. A odtud taky píši své řádky.

V Belgii jsem nikdy nebyla, ale troufám si říct, že ten den strávený na letišti a v jeho okolí mi něco ukázal. Za prvé, Belgičan, možná stejně jako Francouz, Vám na angličtinu kašle. A to, i když se naprosto zřetelně tážete anglicky, třikrát Vám odpoví po jejich a napočtvrté když jim dojde, že nerozumíte, zagestikuluje rukama. Angličtina tedy zní jenom v rozhlase. Před ní ještě zaslechnete nizozemštinu, francouzštinu a podle mých odhadů i vlámštinu. Ostražitost a bezpečnost na prvním místě je vidět na každém kroku, kromě vojenských jednotek rozesetých po celém areálu jsou kontroly i u vstupů a výstupů. To znamená, že do letištní haly se na rozlučku ani vítačku nedostane nikdo bez palubního lístku. Stejně tak jako v Kodani, i tady si nesmíte nechávat svá zavazadla o samotě a to ani pod dohledem jiné osoby. No tak si představte, jak lezu do té kabinky ověnčená bagáží. Následuje neohebné couvání, protože na metru krát metru se vážně neotočím, natož vykonám potřebu. Krosna tedy zůstává před dveřmi a dovnitř jde jen kabelka - zase nebudeme tak důvěřivý a nenecháme doklady napospas. Krosna padá záhy na dveře a to už je konec, z kabinky vylézám tak, že bych si rovnou mohla dát sprchu. Toť lapálie přitom božském cestování o samotě.

Aalborg jsme tedy asi na deset dní opustili a užijeme si taky trochu českého jara. Tak já se zase balím a přesouvám o kousek dál, pozorovat tu směs lidí. A jedna pozitivní věc na konec, v Belgii je levno, alespoň při cestě z Dánska.

PS. Jaro v ČR nebylo stejně tak jako čas na článek. Hlásím se tedy znovu z Aalborgu po ještě delší cestě nazpět. Ale o té příště.