EURODĚTI

Dnešní zápisek je už STÝ a symbolicky jsou má slova jen úvodní. Po čase otravování jsem totiž přesvědčila svého staršího milovaného bráchu, aby mi něco sepsal. Důvodem je jeho roční pobyt v Německu, který se Vám v následujících dvou příspěvcích pokusí přiblížit. Bráchovi je čerstvých osmnáct, má srdce na správném místě a v hlavě pořádek...

Pasov, 14.10.2016

Jsem studentem třetího ročníku klatovského gymnázia a o instituci zprostředkovávající hostující rok na jednom z bavorských gymnázií jsem se dozvěděl od jednoho staršího kamaráda, který již toto dobrodružství absolvoval. Ihned jsem se začal zajímat více a měl jsem opravdový zájem, protože umět minimálně jeden cizí jazyk je naprosto nezbytné a s učením ve škole se roční pobyt v Německu nedá srovnávat. Ne malý podíl na mém rozhodování, zda do toho jít, mělo i to, že celý pobyt se dá prakticky zvládnout bez větších nákladů, jelikož je hrazen z EU.

Mé počáteční nadšení odpadlo, když jsem musel už opravdu začít se zařizováním všemožných papírů a došlo mi, že to asi nebude procházka růžovým sadem. Přeci jen v sedmnácti máte trochu jiné starosti. Zcela vážně jsem i přemýšlel, že to vše vzdám, nicméně jsem si to naštěstí rozmyslel. Byla by škoda, toho všeho nechat jen kvůli lenosti, a tak jsem pokračoval v plnění pokynů a pokračoval dále. Po mém zařazení mezi účastníky Gastschuljahru 2016/17 mi bylo oznámeno, že s největší pravděpodobností strávím oněch 8 měsíců v Pasově a bydlet budu u staršího pána, který žije už sám. Z toho, že budu bydlet v Pasově, jsem nebyl moc nadšený, přeci jen je to dál a v nabídce byla města o dost blíže, ale již teď zhruba po měsíci, můžu říci, že mé obavy nebyly na místě.

Ihned po první návštěvě Pasova, školy i onoho staršího pána jsem si uvědomil, že nic lepšího mě potkat nemohlo. Můj gastvater se jmenuje Hubert, je mu 79, učí se češtinu, chodí na kurzy kytary a je jednoduše boží! V moment, kdy poprvé promluvil, mi spadl velký kámen ze srdce. Hubert nemluví bavorsky, což je obzvlášť u starších lidí obvyklé. I když jsem mu v celku rozuměl, konverzoval spíše s mým taťkou, což mi ani nevadilo. Po pár hodinách jsme jeli zpátky a myslím, že nadšený jsem nebyl jen já, ale i mí rodiče.

Když jsme do Pasova jeli podruhé, už to bylo s plným kufrem věcí, dvěma koly a s trochou nervozity, neboť mě čekal nástup do školy. A když jsem stál, před dveřmi mé nové třídy, všechno mi to došlo. Od teď jen německy!

O studiu, škole a životě příště.

PS. Za to, že jsme tak úžasné, dobrodružné a odvážné EUROděti vděčíme našim nejlepším rodičům. A nejkrásnější na tom je, že i přes ty dálky jsme všichni pořád pospolu.