Podzimní vítr

Po německé sérii už zas přináším zprávy ze severu. Sotva se nám tu zbarvilo první listí, obchody začaly sršet vánoční červenou od podlahy ke stropu. Místy se to bije ještě s halloweenskou oranžovou, ale rozhodně jsou tu Vánoce víc než připraveni. Vyvrcholilo to včerejším ohňostrojem a oslavou obchodního domu na náměstí, který každoročně začíná svůj nákupní advent už poslední víkend v říjnu.

S klidem mohu říci, že se tady děje tedy něco podobného jako v Česku, jen nám tu naštěstí chybí merrychristmas-řvoucí stromečky na baterky a visící Santové z balkónů. My máme decentní skřítky a sympatické Julemany. Dost o Vánocích, to byla jen malá těšící, neboť se na pár dní podíváme domů.

Po třech týdnech toho ošklivého tmavého a upršeného podzimu, díky kterému se ale tak krásně dělá hygge a člověk nemá výčitky, když stráví celou sobotu v blízkosti postele, se zapálenou svíčkou, vyřezáváním dýní a vyrábění diáře na příští rok, přišly konečně dny ufoukané ale slunečné. /Večer to hygge většinou pokazí sushi, vyfouklé kolo, nebo spálená, ta krásně vyřezaná, dýně)/ A v těchto dnech je každé mlhavé ráno cestou do školy cítit právě ten hezký barevný podzim, ten kdy Vám pod nohami - kolem šustí listí, kouří se od pusy a chvíli je Vám zima a pak zas nevíte co si vysvléct.

 Po ránu na univerzitě to tedy vypadá asi takhle: Po čtyři a kousek kilometrové cestě do mírného kopce, na přeplněném cyklistickém parkovišti najdu místo pro Zebru, vyndám z košíku dvě až tři tašky (ať už je to notebook, věci na atletiku nebo svačina) a táhnu se do vstupní haly hned k prvnímu volnému stolu. Tam si s červenými upocenými tvářemi sundám několik vrstev oblečení, otřu obličej, zkoumám kde jsou všude tmavá kolečka a hltám vodu. Nastává vybalování počítače, v lepším případě diáře, kde je psána třída. Poté se znovu zabalím a jdu hledat třídu, cestou mi většinou něco ještě vypadne, v lepším případě to nevidím, v tom horším nastává trapné ohýbání, dvě patra nahoru mi taky moc nepřidají a do lavice tak většinou usedám se vzhledem maratonce, ověnčená jako stromeček. Takové ranní kardio. /Naštěstí jsem posedlá chozením včas takže ve třídě mi po ránu moc lidí nedělá společnost./

No, a když nejsme upocení tak jsme zas zmoklí jako slepice. A takhle pořád dokola. Ale co, nikdy v tom nejsme sami, jak malí špunti se školními taškami na zádech, tak i bábinky na kole s motůrkem, si to pravidelně štrádují s námi.

Jezděte taky, budete šťastnější, nabitější a ušetříte planetu i nějaký ty drobný.

PS. Halloween tu děti slaví jako v Americe, ale ne v takové míře.