První podvečer v novém roce, aalborgský mekáč a já se snažím napsat ten očekávaný novoroční příspěvek, jenž měl být plný odhodlání a motivace. V harmonickém fast foodu provoněném smaženými hranolky jsem protože za A, knihovna byla zavřená a za B proto, že nám soused odstřihl internet. Motivaci nám bere šéf, který zas něco zmotal, slunce nebylo spatřeno už týden a to odhodlání, posunout tyhle články na kolej veřejnou, mi také vyprchalo.
Ano, návrat na sever byl zase okořeněný. K pousmání už bych jen dodala vystříkané voňavky od našeho hosta z airbnb. Tak proto ta poznámka o zápachu v jeho zpětném hodnocení. S návratem přišly ale také ty klasické myšlenky a otázky proč to vlastně dělám, když každé loučení potlačuji slzy, které pak v Dánsku nechám proudit a první dva dny jsem přesně ta řvoucí hysterka. Pak se člověk ale projde po městě, koukne z okna, jde na nákup a odpovědi na všechny ty otázky se pomalu ale jistě vyjasní. Je to splněný sen.
Veřejně
přiznávám, že mi ta loučení rvou srdce. Doma v Česku jsem šťastná,
šťastnější než v Dánsku, ve Španělsku nebo co budu v Portugalsku. Ale
ta cizina, má něco nepopsatelného, nějaký takový zvláštní pocit, kterému se to
štěstí s rodinou tak nějak vyrovná. Adrenalin, vzrušení, sebejistota,
uvědomění a taky schopnost ocenit sama sebe. Já totiž bohužel/bohudík všechno tohle
cestování a volení těžších, ale zajímavějších životních cest dělám taky
proto, abych přesvědčila sama sebe, že na to mám. Díky tomuhle někdy
komediálnímu dokazování sama sobě taky jedu do Lisabonu, abych se znovu
ujistila, že to zvládnu. Často to taky dokazuji ostatním a je
to strašně vyčerpávající, ale to jsem já.
K novému roku jsem si taky dala takovou výzvu pozvednout tyhle mé zápisky trochu výše. Bije se ve mně názor, že pokud člověk chce, najde si sem cestu nenásilně bez jakékoliv propagace na sociálních sítích. Na druhou stranu jsme v době, kdy co není na Facebooku jako by nebylo. Jako studentka marketingu bych i věděla jak to udělat, ale jako Veronice se mi propagace mě samotné absolutně příčí. I když mi čísla ukazují, že už to asi nečte jen rodina, stále váhám a představa, že bych byť jen jednou měla sdílet svá vlastní slova, která nepojednávají o módě, kosmetice nebo jak zhubnout paleo stravou, je pro mne scifi. Většinou jsou to totiž zážitky rozlítané pracující studentky, milující pyžamové dny, samotu a klid domova. Snídaně si nefotím, vegan nejsem, nemám žádnou cool hipster partu ani pekáč buchet na břiše a fotku na Instagram postuji zásadně v sedm večer, kdy jsou sociální sítě plné lidí a já tak zvýším šanci na víc než deset lajků.
Možná jižní drive z Portugalska, možná
Vy, něco mě musí přemluvit.
Do nového roku Vám, i sobě, přeji odvahu, sebejistotu, lásku a štěstí. A taky peníze, s nimi je to jednodušší. A i když se budu opakovat, vyjeďte. Vyjeďte, jestli můžete a poznejte něco nového, ať už to bude lepší či horší, vždycky Vás to změní a posune osobně. A pak o tom někam napište, já si to moc ráda přečtu.
PS. Příště naposledy z Dánska a pak už jen z PORTUGALSKA.
Žádné komentáře:
Okomentovat