Portuguese

Po měsíci pozorování, vnímání a užívání portugalské kultury se Vám pokusím slovy přenést alespoň hrubý obrázek toho jak je tady kultura vlastně přítomna, jací tu lidé jsou a z čeho se mi občas zatočí hlava nebo zčervenají tváře.

Ty tváře mi většinou červenaly první týdny při seznamování, kdy jsem se za každou cenu snažila podat dotyčné/-mu ruku a on už mě objímal a líbal na obě tváře. Teď už je to součást každého příchodu do kanceláře, setkání, schůzky a daný program tak zásadně začíná se zpožděním. Pozdní příchody jsou taková kapitola sama o sobě. Patnáct minut je stále v portugalském překladu přijít včas, okolo dvaceti minut dostanete upozornění, že možná byste si měli pospíšit, ale stále je to v pohodě. Černý puntík obvykle přichází až po půl hodině. Já jako časová puntičkářka jsem v kanceláři po ránu tedy většinou osamocena. Portugalci jsou spolehliví, pracovití a aktivní jenom jim to vše trvá trochu déle.

Když se ponoříme do portugalské kultury jako takové, hlavním pojmem je tady muzika fado, tu uslyšíte v centru Lisabonu z většiny restaurací, z ulic i z balkonů činžovních domů. Fado, hudba nářku, žalu, melancholie, pocitu ztráty, zpívá o životě, chudobě, moři a oceánech. No depka. V Alfamě, jako kolébce tohoto stylu najdete spousta restaurací nabízející večeři právě s živým fado. Zpěváci jsou většinou osamoceni, doprovázeni maximálně kytarou. A s fado je spojeno saudade, pocit, který vlastně tato hudba vyjadřuje. Je to pocit vyjadřující nenávratnou ztrátu, která bude přítomna do konce života daného jedince. Oba dva pojmy jsou svázané s mořeplaveckou historií země. V minulosti to byly právě ženy mořeplavců, jejichž muži vyráželi na moře a nikdy se nevrátili. Saudade se dá vysvětlit i jako láska, která zůstává, i přesto, že jedinec odešel. Je to touha, vzpomínka na všechny radostné chvíle, pocity štěstí, nové zkušenosti, momenty čirého bytí. S pocitem saudade můžete toužit po člověku, ale i po místě, dětství, přátelství a já budu určitě v hlubokém saudade až budu z Portugalska odjíždět. 

Život se tady v Lisabonu podobá Španělsku, denní rozvrh je od nás posunutý tak o dvě hodiny, obchody a služby se otevírají mezi devátou a desátou hodinou a zavírá se okolo sedmé večer. Na večeře se chodí okolo osmé večer a na party až tak mezi jedenáctou a půlnocí. Zásadně nepotkáte spěchající manažery s kelímkem kafe v ruce, Portugalci si svůj ranní shot zásadně vychutnají, ať už na rozviklaném stolku před kavárnou nebo na lavičce před kioskem, který stojí na každém rohu. S blížícím se večerem se lidé vydávají do ulic a zábava je zásadně před dveřmi baru a to celoročně. Pivo tak dostanete za euro do kelímku a korzujete od baru k baru, přičemž potkáváte spoustu známých, protože všichni chodí na jedno místo, sem, do Bairro Alto.

Brán v úvahu fakt, že Portugalci jsou jižané, jsou to lidé klidní, s respektem, nikdy na Vás nepokřikují ani neotravují se zbytečnostmi. Všichni jsou tmaví a snědí, Portugalky pak krásné ženy, ne mírami, ale jakýmsi kouzlem osobnosti. Jejich řeč je zvláštní. První dojem byl, jako když slátáte ruštinu a rumunštinu, často slyšíte Š a vidíte špulení pusy. Podobnost s ostatními jazyky je tu značná, pro příklad Portugalci Španělům rozumí, ale naopak to nefunguje, Španělé jsou na to prý líní. Je tady hodně lidí z Jižní Ameriky, zejména pak Brazilců, jejichž portugalština je svým akcentem sice trochu odlišná, ale stále přijatelně srozumitelná. Z Evropy nejčastěji narazíte na Němce a Italy, ti tady hlavně v erasmáckém prostředí tvoří celé kolonie. A Italové jsou slyšet i vidět.

PS. Na konci pobytu bude ten můj vlastní kulturní obrázek určitě jiný a větší, už jen proto, že já budu jiná a zase trochu blíž na cestě k sebepoznání.