Viva España

Odtržena od reality tady dennodenně zažívám chvíle štěstí a čiré radosti, vyrovnanost mysli, harmonii těla a pokoj v duši, ať už je to při bosém běhu po pláži, na prkně ve vlnách, u večeře s rodinou nebo při usínání u neutichajícího moře. Ty lámající se vlny jsou taková ukolébavka po každém vyžitém dni.

Léto na severním pobřeží je nesrovnatelném s tím jižním. I přesto, že se většina Španělska smaží ve čtyřiceti stupních, tady se to většinou vyškrábe lehce nad polovinu. Místo opalování tak teď každé odpoledne navlékám plavky, neopren, vážu vlasy a spolu s jedenáctiletými dětmi se vrhám do vln. A to není jen takové plácání jako v Portugalsku a chvílemi by se to dalo určitě nazvat jako surfování. Už rozumím surfařské komunitě, která si žije s hlavou v oblacích. Ono totiž v těch vlnách se opravdu vznášíte, na vlně euforie, adrenalinu, štěstí, radosti. Krůček po krůčku se učíte se rozumět řeči moře a žasnete nad tím jak to ti zkušenější vidí ještě na úplně jiném levelu. A když já třeba vyčkávám a hladina se mi zdá naprosto klidná, oni podle podle stínů dokážou odhadnout přicházející vlnobití. Někdy mě to smete a propláchne tak, že kromě toho, že vypiji litry slané vody ještě smrkám a chrchlám další hodinu. A někdy si s vlnou rozumím tak, že jí prostě sjedu. A i když to nejsou žádné tunely ani triky, je to surf. A je to tak zvláštně euforická věc, že se člověku dostane do hlavy a jen těžko odtamtud zmizí. Život na pobřeží je magický.

A když je něco krásné, těžko se to dává do slov, tak aby to vyznělo jak míní pisatel. A já to cítím silně, cítím silné štěstí a vděčnost za to co vše tady zažívám a snažím se to vnímat všemi smysly. A proto nepíši, proto nevytahuji počítač, nelovím wifi a všechny zážitky si sobecky nechávám pro sebe. Tak jako kdyby snad měli zmizet.

Sotva jsem přijela, už mi v hlavě bliká kontrolka odjezdu a já bloumám, jestli už těch příjezdů, odjezdů, vítání a loučení není příliš. Většinou se doberu k tomu, že je, a dost. Jenže všechny za to stejně stojí. Když se pak zastavím, nadechnu, poděkuji za ně a všechny si v hlavě promítnu, je to jako film. Film, ve kterém si plním své sny. Občas bez záměru, občas s jasným cílem. Je půlka roku a za tu dobu jsem stihla bydlet v Portugalsku, poznat přátele na život a surfovat v oceánu. V Česku jsem utužovala rodinné vztahy a v Dánsku si zase ujasnila, že je to tam vlastně taky dobrý život. Teď jsem ve Španělsku, navštívila jsem Madrid, pojedu do Barcelony, surfuji a miluji. 

Sebe, svůj život a všechny jeho příchuti. 

Zpět na jihu

Čtvrtého sedmý dva tisíce sedmnáct se hlásím ze severu Španělska, z autonomní oblasti Cantabria, z městečka Laredo. Ano, je to ta stejná oblast, stejná pláž a hlavně stejná rodina, ve které jsem strávila léto 2015. Tentokrát tu pobudu jen měsíc a beru to jako ozdravný pobyt, kde nemusíte vařit, pracovat, teple se oblékat nebo jezdit na kole. Hlavně jde ale o osvěžení jazyka a to v podstatě jenom příjemným vysedáváním v baru.

Ano, nic se nezměnilo. Obědy ve tři, večeře v jedenáct, tour de bar každý večer a trochu divočejší děti okolo. Před dvěma lety jsem přijela jako devatenáctiletý dítě a občas jsem se zoufalství nevyhnula a to i přesto, že jsem se v podstatě starala jen o malou čtyřletou cácorku. Teď už je jí šest let, včera nám vypadl první zub a každý den mě svým chováním spíš baví. Scény si nedovolí, poslouchá většinou už na druhé slovo, na pláži se učíme hvězdy a v bazénu šipky. Jak říkám, dovolená. Zbylí dva dětští členové rodiny jsou rozesetý po světě, jeden surfuje ve Francii a druhý nasává americkou kulturu v Bostonu. Nutno říct, že prvně jmenovanému, Ikerovi, je šestnáct, Mikelovi pouhých čtrnáct. Fakt, že se jim nestýská, mě těší, protože čím déle tam vydrží, tím delší tady bude klid.

Před dvěma lety jsem byla ještě pořád vyjukaná a pořád tam byly i ty slzy. Dánsko mě za ty dva roky vycvičilo tak, že si to tady opravdu jen užívám a nad ječícími špunty si držím jakýsi španělský nadhled. Ráno začínám kafem se sušenkami pěkně jako rodinka, přes den se cpu ovocem, běhám na pláži, čtu si na terase a nikdy nikam nespěchám. Tohle prožívání okamžiků je taky dáno, že tady stále není wifi připojení a já jsem za to v podstatě ráda – vzpomínám si, jak to byl tenkrát problém číslo jedna a každý den sem vymýšlela, kde a jak bych se mohla připojit. Dneska mám své 2GB dat na celý měsíc, což znamená, že jedinou aplikaci, kterou mohu otevírat je messenger a mail. Žádný Facebook, Instagram, blogy a tak. A víte co? Je to vlastně skvělý. Místo abych sjížděla kdo kde byl v jaké kavárně, kdo má novou kabelku nebo kdo byl včera na mega party, mám čas se jen tak koukat na moře, ničím nerušená. Přečíst všech šest knížek, co jsem si přivezla, zaplétat si copy, učit se španělštinu i dánštinu, psát a přemýšlet. A když už je třeba ticha moc, zapnu obrovskou televizi, co mám v pokoji, směji se u dabovaných telenovel nebo španělské verzi Kdo přežije.

Tady v Laredu budu měsíc a cestou nazpět se pak stavím v Barceloně. Udělám si výlet do Bilbaa nebo do Pamplony, potkám se se Španělkou Patricií, se kterou jsem se seznámila na úplně první au-pair zkušenosti v Bakiu, čeká nás Fiesta Hippie a spousty pláže, vitaminu sea a radosti. Radosti pro mě už jen z toho, že tady jsem přítomna a že mohu poslouchat ten neskutečně nádherný jazyk a vnímat kulturu.