Viva España

Odtržena od reality tady dennodenně zažívám chvíle štěstí a čiré radosti, vyrovnanost mysli, harmonii těla a pokoj v duši, ať už je to při bosém běhu po pláži, na prkně ve vlnách, u večeře s rodinou nebo při usínání u neutichajícího moře. Ty lámající se vlny jsou taková ukolébavka po každém vyžitém dni.

Léto na severním pobřeží je nesrovnatelném s tím jižním. I přesto, že se většina Španělska smaží ve čtyřiceti stupních, tady se to většinou vyškrábe lehce nad polovinu. Místo opalování tak teď každé odpoledne navlékám plavky, neopren, vážu vlasy a spolu s jedenáctiletými dětmi se vrhám do vln. A to není jen takové plácání jako v Portugalsku a chvílemi by se to dalo určitě nazvat jako surfování. Už rozumím surfařské komunitě, která si žije s hlavou v oblacích. Ono totiž v těch vlnách se opravdu vznášíte, na vlně euforie, adrenalinu, štěstí, radosti. Krůček po krůčku se učíte se rozumět řeči moře a žasnete nad tím jak to ti zkušenější vidí ještě na úplně jiném levelu. A když já třeba vyčkávám a hladina se mi zdá naprosto klidná, oni podle podle stínů dokážou odhadnout přicházející vlnobití. Někdy mě to smete a propláchne tak, že kromě toho, že vypiji litry slané vody ještě smrkám a chrchlám další hodinu. A někdy si s vlnou rozumím tak, že jí prostě sjedu. A i když to nejsou žádné tunely ani triky, je to surf. A je to tak zvláštně euforická věc, že se člověku dostane do hlavy a jen těžko odtamtud zmizí. Život na pobřeží je magický.

A když je něco krásné, těžko se to dává do slov, tak aby to vyznělo jak míní pisatel. A já to cítím silně, cítím silné štěstí a vděčnost za to co vše tady zažívám a snažím se to vnímat všemi smysly. A proto nepíši, proto nevytahuji počítač, nelovím wifi a všechny zážitky si sobecky nechávám pro sebe. Tak jako kdyby snad měli zmizet.

Sotva jsem přijela, už mi v hlavě bliká kontrolka odjezdu a já bloumám, jestli už těch příjezdů, odjezdů, vítání a loučení není příliš. Většinou se doberu k tomu, že je, a dost. Jenže všechny za to stejně stojí. Když se pak zastavím, nadechnu, poděkuji za ně a všechny si v hlavě promítnu, je to jako film. Film, ve kterém si plním své sny. Občas bez záměru, občas s jasným cílem. Je půlka roku a za tu dobu jsem stihla bydlet v Portugalsku, poznat přátele na život a surfovat v oceánu. V Česku jsem utužovala rodinné vztahy a v Dánsku si zase ujasnila, že je to tam vlastně taky dobrý život. Teď jsem ve Španělsku, navštívila jsem Madrid, pojedu do Barcelony, surfuji a miluji. 

Sebe, svůj život a všechny jeho příchuti.