U dřezu

Někteří si ještě vzpomínají na mou kariéru myčky v sushi baru. Tentokrát je to jiný, nepáchnu jako leklá ryba, ale spíš jak smažená hranolka. No a vysmažená teda jsem, po každé směně.

Minule jsem tady nakousla, jak tedy vypadá můj současný pracovní život a dneska bych ho s nadsázkou chtěla přiblížit. Já si tímto článkem určitě nechci stěžovat, pouze a jenom sděluji jaká je situace a výrazně podotýkám, že vždycky může být hůř a že se mám vlastně dobře. I když se z toho někdy hroutím. Můj taťka kdysi s kamarádem - ano, Megí, Tvůj tatí to byl - třeba šlapal v Německu hnůj, takže jo, může to být horší. 

Všichni víme jak na pytel to tady s prací je, nejen pro studenty a ne jen pro nás cizince. Moc práce tu prostě není. Letos jsem si životopis dělala v dánštině, čímž jsem doufala, že se ze štosu CV na pozici dishwashera dostanu třeba alespoň do hromádky těch lepších padesáti. Nevím, kde se mi to povedlo a kde ne, ale z několika roznášek, psaní emailů a celého toho dobře známého kolečka hon za prací se mi s pozitivní zprávou ozvali z jedné restaurace. Z jedné. Z té, kde jsem momentálně zaměstnaná, na poloviční úvazek, u dřezu a taky na pozici uklízečky, loupačky brambor nebo odšťavňuji jablka, likviduji kartony, doplňuji lednici a klasicky dělám co je třeba. Třešničkou na dortu je mytí olejem zatopené digestoře, které na mě čeká každou sobotu okolo půlnoci.

Koncept restaurace je založen na vaření francouzské kuchyně z ingrediencí, pocházejících pouze a jen z regionu severního Dánska. No, smysl mi to dává zhruba stejný jako česká politika. Majitel do toho podniká s vínem a je to takový klasický cholerický arogantní floutek, s rádoby vtipnými sexistickými narážkami. A když nejsou sexistické tak jsou o tom jak ho každá sekunda mého čekání – když ho třeba pouštím ve dveří – stojí 20 DKK. Na to mu mám chuť odpovědět, že kdybych byla Dánka, stojí ho to dvakrát tolik. V restauraci totiž pracovala moje dánská kamarádka a její hodinová mzda byla podstatně vyšší. Za stejnou práci, za stejných podmínek, za stejnou smlouvu. A jsme u toho znovu. 

Pracuji tedy za tu nejnižší mzdu možnou, tak aby to stačilo alespoň na SU. Ono Vám totiž po zaplacení skoro padesáti procentní daně z platu moc nezbývá. Takže SU mám, ale nervy aby mi vycházely hodiny taky. Rusk, tak se to jmenuje, je sice v centru Aalborgu, ceny však odpovídají spíš prvotřídnímu podniku v Kodani a tak se zákazníci musí lovit. To znamená, že když se neuloví, mytí nádobí a všechny věci okolo zvládnou kuchaři sami a mě tak směna odpadne, to se dozvím třeba v pět odpoledne.

– jste hadr na nádobí, doslova, když jsem však viděla emailovou schránku, ve které byly z posledních sedmi zpráv ČTYŘI žádosti na mou lukrativní pozici, sklapnete rychle a vážíte si, že si Vás nechají -

 No a když se daří, může se taky stát, že pracuji skoro každý den a na konci měsíce mám hodin moc.

Práce je to nechutná to zaprvé, namáhavá – a to vydržím dost -, někdy nebezpečná – spáleniny, ostrouhané prsty, bolavá záda a tak – a taky stresující – kuchyň je velká jako půlka mého obýváků a šéf nervák. Je tady však ten jeden motivační den v měsíci(a pak všechny letenky a návštěvy kaváren), kdy přijdou peníze a na ty rozmočený hranolky, rozpatlané majonézy, spálený pánvičky a zamaštěný hrnce člověk na chvíli zapomene.

Co jsem, ale chtěla říct je to, že kdyby to byla jediná věc jak trávit odpoledne a večery tak bych to snášela lépe. Bohužel, anebo spíš bohudík k tomu chodím třikrát týdně za dětmi na atletiku, kde je nedostatek trenérů a nikdo to dělat nechce, no a pak taky dvakrát týdně na dánštinu a jednou na úklid do dánské domácnosti, někdy i dvakrát. No a ŠKOLA k tomu. Když mi tak někdo řekne, že nemá čas, že je unavený, že má moc práce, v duchu se mu směji. A když to slyším říkat sebe, dávám si facku, protože co mě tahle zkušenost naučila je to, že ČAS JE VŽDYCKY! Přestala jsem říkat promiň, neměla jsem čas a radši říkám promiň, já zapomněla anebo promiň, neměla jsem náladu. A je to v pořádku, troufnu si říct, že si to můžu dovolit. 

To jak s časem nakládáme, určuje, kolik ho vlastně máme. A tak obden zatínám zuby a snažím se nestěžovat si. Ti co si totiž nejvíc stěžují na nedostatek času, s ním také nejvíc plýtvají a pak jim protéká mezi prsty. Čas i život.