Vzpomínka na letní dny

Už je to zase dva neuvěřitelný měsíce, co jsem zpět na severu a konečně se věci tak nějak zajely  do svých kolejí a je čas – ten je vždycky – tak možná spíš chuť zase psát a zamýšlet se nad radostmi i strastmi všedních dní. Žluté listí zaválo ulice, ráno rozrážíte hustou mlhu, vchody domů zdobí dýně a některé obchody hlásí dokonce i Vánoce, ano i tady lidé občas blázní.

Při těch čím dál tím delších večerech si často připomínám to dánské léto a poslední dva týdny v srpnu předtím než začal celý ten kolotoč, o kterém Vám také povím. Těch několik dní tu se mnou totiž byla mamka a přijel i brácha. Aalborg se předvedl a za tu dobu zapršelo jen dvakrát, mami tak nabyla dojmu, že je to vlastně skvělá země na letní dovolenou. No, sotva jsem je vypravila na vlak, snesly se kapky deště a jen tak to nepřestalo.

Díky tomu šťastnému počasí jsem po dvou letech života v Dánsku poprvé okusila moře a v Løkkenu jsme se doopravdy vykoupali. Brácha si k narozeninám zasurfoval a my holky ještě chytaly snědé barvy léta. Člověk se zamýšlí, jaké by to bylo mít je tady u sebe, ty nejbližší. Ale já stejně vždycky dospěji k názoru, že o to ten čas je pak vzácnější, člověk ho si ho plně uvědomuje a váží si ho. 24/7 se svou mamkou, dva týdny, v cizině, bez přátel, bez televize, … . Děsí Vás to? Chápu, jenže moje mamka je moje nejlepší kamarádka, doslova a do písmene. Životem za hranicemi se vám kruhy přátel takzvaně protřídí, některé zrecyklují, jiné zmizí úplně a pak jsou tu ty, které zůstanou. Mezi nimi je rodina, navždycky, s tím nejsilnějším základem a nekonečnou podporou, i když třeba jen přes telefon. Takže třeba když jsem v pondělí vstávala o hodinu dřív, abych stihla vyprat pračku, pak jela na celý den do školy, na poštu, rychle zpátky domů najíst se, vyměnit oblečení a hned zase zpět šlapat na atletiku s dětmi, tam mi odřekli deset minut před tréninkem pomoc, takže jsem zůstala sama, půl hodina na přesun do práce, ke dřezu s nádobím, na pět hodin, a nakonec někdy před půlnocí posledních pár kilometrů v dešti domů. No prostě jenom chci napsat, že to byl naprosto hrozný den, ze kterého jsem se někdy mezi prací a atletikou potřebovala někomu vybrečet. Byla to mamka, které jsem volala, vždycky by to byla a vždycky bude, bff, you know. Tak, o těchto mých dnech Vám brzy napíši. Totiž, vypadají po většinu týdne nějak takhle, i se slzami. Ale to je součást procesu, je to dočasné období tápání, po kterém zase snad přijdou ty momentálně ztracené momenty štěstí.

V Aalborgu jsme v ty sluníčkové dny trávili chvíle na nové plovárně, která mimochodem vyhrála i celonárodní soutěž o stavbu roku, ve městě, v kavárnách, na sushi, na pizze a na víně, doma u karet, doma na gauči, u fjordu i ve fjordu, v obchodech a tak. A bylo to něco jiného, než když jsem mamka přijela na návštěvu poprvé, do mého holobytu s jednou matrací a i IKEA nočním stolkem. Ufff, jako já bych do toho všeho šla určitě znovu, ale jsem tak trochu ráda, že jsem vlastně před těmi dvěma lety vůbec nevěděla, co mě čeká. Vnímání života místního život se mi od té doby obrátilo o sto osmdesát stupňů a vlastně ještě stále obrací. Když si vzpomenu na první osamocené měsíce, na nervozitu ze školy, z lidí, anebo když si vzpomenu třeba jen na svůj finanční rozpočet. Ten jsem si poctivě každý týden zapisovala a třikrát se rozmýšlela jestli těch banánů koupím pět nebo dva. Momentálně se měsíční číslo minimálně zdvojnásobilo, je to úleva a jakási jistota.

Takže se mám dobře, není to na vlně euforie, co byla v Portugalsku nebo ve Španělsku, ale stále jsem na moři, jen je teď na nějakou dobu klidná hladina a třeba bouří pro někoho jiného.

Příště už dříve než po měsíci!