Aalborg, město dánské

Moc ráda bych Vám přiblížila pravý dánský život a kulturní perličky, ale zatím jsem ve styku jen východními divochy a trochu buranskými Čechy, když to řeknu ošklivě. Víkendové poznávací vyjížďky se Zebrou však ještě prohloubily můj blažený pocit a vím, že tady budeme mít šťastný život, i když to bude ze začátku trochu china-style na zemi, bez stolu, židlí a světla.

Skončili nám Introduction Days, které završila party přímo v budově školy, nechyběl DJ, bar ani securiťáci a děti se tak mohli bavit. Slovo děti píši záměrně, od svých budoucích spolužáků jsem totiž očekávala jakousi dospělost. Rozhodně nechci nikým pohrdat, ale dali byste mi určitě za pravdu, že výraz divoká zvěř, která právě utekla mamince z vodítka je naprosto vystihující. Do toho na každém kroku potkáte Čecha, který se dneska vole stříská a pičo zhulí. Omlouvám se, ale muselo to ven. Samozřejmě tu jsou i ti milejší a klidnější a je pořád o čem si povídat, všichni máme stejné problémy a vzájemně si tak pomáháme a sdělujeme typy jak na studentský život.

S kým si výborně rozumíme je pohodářka Polka spolubydlící, s výškou metr padesát jsem ji na party girl tak nějak neodhadovala. Včerejšek se jí ale lehce prodloužil a dnes dorazila až v jedenáct dopoledne. Samozřejmě si z domova nezapomněla přibalit vodku, přes den se jen povaluje a večer miluje going out. Docela se tedy nasmějeme, obě nemáme moc peněz a tenhle život v kufrech daleko od rodiny nás vážně skamarádil.

Celý víkend jsem využila k projížďce a obhlídce města, školy i bydlení a jednoduše, je to pastva pro oči. Na každém kroku se něco dělo, nekonečná náplavka podél fjordu byla obsypaná vycházkujícími lidmi, lavičky a lehátka nesmí chybět, přítomnost přírody je cítit nejen v nespočtu parcích a KOLA. Opět kola a stojánky všude. Samotné centrum, uzavřené pro automobily, vypadá jako jedna velká Zlatá ulička. Nízké domečky, barevné ploty a viditelné okenice. Okolní ulice se pak vyznačují zejména domy z červených cihel, což městu dodává anglický nádech. Okraje města jsou zase plné sídel jako z katalogu, nízké stylové cihlové stavby v souznění s okolní přírodou. Neříkám, že se mi naše satelitní městečka nelíbí, ale tohle je přeci jen jiná liga.

Když se zaměřím na kulturní stránku a rozdíly, hned na začátek musím říct, že je něco jiného žít jako aupair v rodině a sama jako student. Nakouknutí do životy dánské rodiny tedy nečekejte, tady Dány potkávám jen na ulici, v obchodě a na kole. Jsou to fit usměvaví lidé, a ve škole říkají, že po úvodní uzavřenosti se s Vámi ihned spřátelí. Jejich řeč je však jedna velká neznámá. Těch pár vět co jsem se naučila, a upravila do svých výslovnostních norem, mohu klidně zapomenout, protože to zní jako všechno jen ne dánština. Je to boj a bude. Cítíte se hloupě a nerozumíte jediné slovo. Lidem, prodavačkám, značkám nebo nápisům v obchodě a tak se třeba stane, že si místo jogurtu koupíte smetanu. No vyhazovat to nebudu, tady se využije všechno. Kulturní okénko bude doplňováno pozvolna. Momentálně si vzpomenu jen na společné záchody a závody na jednokolkách. Během dvou dní jsem potkala freestylisty, ale i sprintery na atletické dráze, z toho soudím, že je to jeden z populárních dánských sportů. To, že jsou to sportovci, dokazují i veřejné crossfit závody nebo ty plavecké ve fjordu.

V úterý nás čeká první den školy a velmi očekávané stěhování a já doufám, že poté už do sebe všechno zapadne, Polka začne jíst a bude pohoda.

Sever

Teplo ale déšť a vítr, draho, chudí mezinárodní studenti, moderní stavby, přátelští lidé a kola součástí provozu. To jsou asi první slova, která by mohla charakterizovat život tady v Aalborgu. Nadšení je zatím stále takové opatrné, ale to je především díky nepřehlednému životu na pár metrech s věcmi pohřbenými v sedmi taškách a krabicích. Ve skrytu duše nadšená JSEM.

Od včerejška probíhají seznamovací dny, kde poznáváme mezinárodní studentské složení, školu – můj kampus bude jinde – a její fungování, systém studia, dánskou kulturu a vyřizujeme takové ty formality ohledně nastavení počítačů, CPR number, registrační číslo nutné k trvalému pobytu a taky yellow card, díky níž jsme právoplatní občané a máme nárok na pojištění nebo třeba lékařskou péči. Čekací doba je měsíc. Bez této karty není možné mít legální práci, účet v bance a podobné věci.

Naše škola má čtyři kampusy, tam kde probíhají zmíněné Introduction days je ten nejnovější a moderní interiér vypadá opravdu jako na poutavých letáčcích od agentur. Tým pracovníků je více než ochotný a nápomocný s jakýmkoli problémem, nabídka mimoškolních aktivit jako jsou movie nights, dance nights nebo sportovní dny je pestrá na vyžití. Připomínám, že se zde neplatí školné, ale školství rozhodně nedostatkem netrpí. Dánové dávají asi šedesát procent svého platu na daně a říkají, že se jim to vrátí, proto to dělají rádi. A mají asi pravdu, celé město působí velmi upraveně, čistě a sympaticky. Stavby nejsou velkolepé, ale stylové.

Co se týká toho mezinárodního složení, mimo davy Čechů a Slováků, které člověk prostě pozná je tu hodně Bulharů, Poláků, Chorvatů, potkala jsem holky z Litvy, ale i jasný Rusky. Celá východní Evropa, pro níž je to dle mého názoru ta nejlevnější možnost studia v zahraničí. To mě přivádí k lehce šokujícím cenám a to hlavně jídla. Podle kurzu je 1 DKK asi 3,7 Kč takže si všechno násobíme čtyřikrát a oči se nestačí divit. Je třeba proto prý sledovat letáky a slevové akce, primárně se dá přežívat na těstovinách a rýži, ryby jsou ještě dražší než maso a o zelenině nemluvím. Potraviny jsou kvalitní, ale zdravý životní styl tu něco stojí, tak snad postupem času naleznu alternativy. Zatím je to dietka a vyjídání zásob z domova, kterých nebylo moc, protože jsem si těch desatero bot a dvanáctero kalhot prostě vzít musela.

Co je důležitou součástí dánského fit-looku a kondice - a je to zadarmo - je kolo. Jede se za každého počasí bez výmluv a to ráno když jedete skoro v davu cyklistů na, čekáte spolu na speciálním cyklo semaforu na zelenou a jste prostě součástí provozu, jako kterékoli jiné auto, je skvělé. Zároveň je to super rozcvička a start do nového dne. Nevím, jak to bude v zimě, ale jelikož si autobus jen tak dovolit nemůžu, nasadím sněhule, kulich a palčáky a už se pojede. Líbí se mi to.

My jdeme na první Welcome party do studentského domu :) 

Nový začátek

Poslední španělský článek vznikal v letadle, ten první dánský píši z doslova praskajícího auta někde mezi Berlínem a Hamburkem. Samotné nakládání byl TETRIS levelu 58, ale vše se vešlo, dokonce i můj nový citybike z limitované SAFARI edice. A co mě tedy čeká?

Vezmu to pěkně od začátku, když nás čeká ještě šest set kilometrů. Po nástupu do čtvrtého ročníku jsem najednou zjistila, že vlastně vůbec nevím, která vysoká škola by byla ta má vysněná. Okolo Vánoc jsem začala brouzdat internetem a znovu otevřela tu myšlenku studia zahraničí, která se mi vždy z finančního hlediska jevila nemožná. Všechny mé požadavky, očekávání a chtíče se po pár studentských článcích spojili a já jsem věděla přesně, co chci. Od té doby nebyla chvíle, kdybych mého rozhodnutí litovala, a jsem přesvědčena, že je to to nejlepší co jsem pro svůj současný, ale hlavně budoucí život mohla udělat.

Na pomoc jsem kontaktovala CzechUs agenturu a díky její ochotě šlo vše téměř hladce. S papírováním to chce trochu trpělivosti, angličtinu úrovně B2/C1, podle zvolené školy. Na konci dubna jsem měla pohovor na skypu a v květnu už k podmínečnému přijetí stačila jen maturita. Zní to asi jednoduše, samozřejmě to tak nebylo vždy, ale vím, že to nejtěžší mě ještě čeká, toť zpětné hodnocení. O všech procedurách mám ještě v plánu napsat.

Marketing Management, obor, který se chystám studovat, je na dva roky– AP Degree, s tím, že na něj navážu jeden a půl ročním studiem Sports Management, zakončeným bakalářským titulem – TopUp Degree. 

Svoje studium tedy přesunuji do třetího největšího města Dánska, do severského Aalborgu, na University College of Northern Denmark. Díky možnosti dvou půlročních Erasmů a dvou povinných stážím z toho nakonec můžou být třeba jen tři semestry v Dánsku, jsem otevřená i návratu do Čech, kdyby to z jakéhokoliv důvodu nešlo. Důležité je, že to člověk zkusil. Obecně je známo, že dánský vzdělávací systém je založený na praktické výuce, propojené projekty, workshopy a právě stážemi, díky kterým máte za bakalářské studium rok praxe. Samotný rozvrh je poté rozdělen do každého dne, ale o tom více, až to budu mít zažité.

Co se týče ubytování, týden budeme bytě ochotné Polky a od 1/9 už máme s další Polkou byt svůj, 1+1 bez vybavení, to znamená, že tady sdílím zadní sedačku s matrací, peřinou nebo pánvičkou. Když už jedu autem tak to využiji! Na report ze stěhování po tom týdnu do vlastního jsem sama zvědavá…no košík na Zebře (kámoš k nezaplacení) to neuveze. Další důležitá věc je práce, kterou se budu snažit najít urychleně, stačí deset legálních hodin a mám nárok na stipendium, které by pokrylo veškeré mé náklady, které jsou o něco vyšší než třeba studentský život v Praze, ale díky tomu, že se neplatí školné, je to podle mě jedna z nejlevnějších možností jak studovat v zahraničí a nezadlužit sebe nebo rodiče.

Doufám, že tady budou samé optimistické a veselé články plné kulturních rozdílů, první dojmy jsou samozřejmě díky stesku zkreslené, ale jsem si jista, že to bude minimálně nezapomenutelný rok. Brzy už ze života!

Pyreneje

A je konec, další nezapomenutelné španělské dobrodružství napsalo svoji poslední kapitolu, která stála za to. A nejen ta poslední, loučení bylo po skvělých šesti týdnech bolestivé a i když jsem se nemohla dočkat domova, hned při nástupu do letadla jsem si uvědomila, že Španělsko mi v srdci zůstane, ať se teď bude dít cokoliv.

Ve čtvrtek jsme se přesunuli do autonomní oblasti Aragón, konkrétně do vesničky Villanua, obklopené francouzsko-španělskými Pyrenejemi. Rodinka zde má opravdový mini byt, jednu místnost, ze které se během tří minut stane ložnice pro pět osob. Já měla to štěstí a všechny tři noci jsem strávila v rodinném penzionu s rodinou přátel.

Pátek jsme prošli jeskyně proslulé legendami o čarodějnicích a objeli přilehlá města Canfranc a Jacu, která se ucházela o pořádání zimních olympijských her. Sobota už byla adrenalinovější a nás čekal rafting na řece Gallego. Možná mám zkreslené představy díky aktivitám mé české rodiny, ale Španělé, alespoň ti, se kterými jsem se poznala, se bojí. Zejména mamča drsňačka, byla ze začátku hodně nervozní a předtím než se nalodila padlo nespočet otázek na téma kolik lidí průměrně vypadne, kolik se jich zraní, nedej bože nepřežije. Všechno však dobře dopadlo a my jsme měli krásný zážitek doprovázený skvostnými horskými výhledy. Den jsme zakončili ve městě Sallent de Gállego, 1350 metrů nad mořem, na rapovém koncertu jakéhosi neznámého MOMA. Všichni jsme se skvěle bavili, od Pauly po taťku, který byl nejvíce nadšen z písničky DESENCHUFADOS(=odpojeni), která vyprávěla o sociálních sítích a závislosti mladých lidí na What´s Up - případ Iker a Mikel. Po skončení následovalo společné focení a nákup CD, chudák MOMO z toho byl celý vykulený a myslím, že to byla jeho autogramová premiéra. O hudbu cestou nazpět bylo tak postaráno.

Můj poslední den, neděli, jsme strávili v obrovském adrenalinovém parku. Mě, obě dvě mamči (v jejich pokročilém věku) a staršího bráchu čekalo lanové centrum. To se nedalo porovnat s těmi českými, tři hodiny v korunách stromů s výhledy na přilehlé HORY, dech beroucí výšky a náročné překážky. Chvílemi mi bylo díky mému strachu z výšek trochu mdlo, ale nemohla jsem se nechat zahanbit skoro padesátiletými maminami.

Celé dny byli doprovázeny jídlem v restauracích, barech a stáncích a většinou to byli takové hody, které unavili stejně jako tarzanovské překážky v parku. Jediné nepříjemné pocity se dostavili vždy při placení, i když vím, že oni to tak neberou, alespoň doufám, bylo mi vždy trapně, když jsem tam jen tak seděla, u stolu s dospělými a neplatila ani korunu. Vděk, který cítím vůči těmto lidem, nejde slovy vyjádřit.

Tento článek vzniká s nervozitou levelu deset na palubě letadla v první řadě. Po probděné noci, kdy jsme se s mamčou střídali v nočních procházkách po bytě a ani jedna nemohla spát, toho mám dost. Do toho lítost a smutek, který jsem vůbec nečekala, že přijde.

Souhrný článek a moje další dánské plány snad brzy.

PS. Omlouvám se za zpoždění