První kredity

Čtvrtek byl přesně ten z dní, kdy večer nechcete usnout protože víte, že ráno je ta euforie pryč a přichází nespočet dalších překážek a klacků pod nohy. Ale ta cesta je krásná a nadšení bylo i dnes. A i když ten den začal tím, že mě Karolína zamkla v bytě – zevnitř prostě není možnost se odemknout – po katastrofických scénařích jak tu zkoušku nestihnu, jak budu volat hasiče, o jejichž čísle nemám páru nebo jak vylezu oknem, nakonec to byl ten nejlepší den za celý měsíc, který tady oslavím v neděli.

Jak už Vás asi nepřekvapí, na zkoušku jsem jela o dvě hodiny dříve, co kdyby náhodou, že jo. Stresu už bylo po ránu dost. První sprcha přišla když jedna spolužačka FAILED, v koutku duše jsme asi všichni doufali, že se tohle u prvního tahu stát nemůže. Stalo se. Naše tříčlenná skupina šla jako poslední a tak nějak jsme se asi navzájem podceňovali protože jsme se shodli, že naším cílem je i ta DVOJKA, nejnižší známka, za kterou procházíte. Čtyřka by byla samozřejmě hezká a sedmička, ach. MÁM DESÍTKU. Little ten, ale sakra TEN! Česká škola byla podpořena desítkou druhého člena naší crew, Litevka trochu bojovala s angličtinou, ale i tak má čtyřku.

Co se týče průběhu celé exam, začalo se desetiminutovou prezentací, po které následovala půlhodinová DISKUZE. Dvě lektorky a my tři, usazeni okolo stolu v pohodové atmosféře. Otázky byly kladeny do větru, a kdo věděl odpověď, popřípadě měl nějaký dodatek či poznámku, prostě si vzal slovo a odpovídal. Když náhodou jsme si nebyli jisti, co vlastně po nás chtějí, vždy se snažili nás všechny k odpovědi nějak navést, krůček po krůčku. Nakonec ani nevím jestli to, že jsme byli jen tři byla nevýhoda nebo výhoda. Tím, že jsme měli co říct a měli přehled o dané teorii, byl tam velký prostor pro naše odpovědi a o slovo se nemuselo bojovat jako kdyby nás bylo třeba pět. I když se se mnou klepala zem a propotila jsem všechno své oblečení, zase to za ten pocit stálo. Za ten pocit, že to tady zvládnu!

Snový den pokračoval. S větrem orkánem ve vlasech jsem jela na úřad vyzvednout si to slavné CPRnumber a jsem tedy oficiálně registrovaný občan Dánského království. Můžu si založit účet v bance a poté už hledat i práci. Až se tedy smiluje školní tiskárna. Vidíte ten nekončící řetězec?! Do dvou týdnů ještě přijde yellow card s jménem doktora, u kterého se musím checkovat. To ještě stále není všechno, po několika emailech a telefonátech s manažerem místního atletického klubu se v podvečer ta naše schůzka konečně uskutečnila a … od loňského roku mají dětskou skupinu, které odešla trenérka a teoreticky by potřebovali náhradu. Dnes jsem si to byla vyzkoušet a když to všechno dopadne, rodiče budou spokojení, je tady možnost i tréninku dětí větších. Přesně takhle jsem si to představovala?!

Jen mě mrzí, že si tyhle věty typu „Já jsem to dokázala.“, „To je to, co jsem chtěla.“ nebo „Takhle jsem si to představovala.“ , říkám tak opatrně, s představou, že za takovýhle úspěch musí přijít hned něco špatného, že není možné, aby mi takhle všechno vycházelo a že se neboj Veroniko, krizová stýskačka je za rohem. Pracuji na zlepšení. Celý ten euforický den plný emocí jsem oslavila - vymluvením z třídní party - se Zebrou v parku a MAGNUMEM, na který jsme chodili v létě do Tesca. A byla jsem dojatá, šťastná a smutná a všechno dohromady. A je to venku. 
 

O tom jak jsme si se Zebrou udělaly výlet do Ikey a o atletickém tréninku jako doma zase někdy příště. Mějte krásný víkend !

PS. To, že byty nejdou zevnitř zamykat všem, jsme se domnívali už od nastěhování. Po včerejší návštěvě sousedky a jejímu zděšení, jak můžeme spát v noci odemčené, jsme zjistily, že to asi máme rozbité, stejně jako ty neustále vypadávající kuchyňská dvířka.