neděle 29. listopadu 2015

Rodinné shledání po třech měsících zbořilo všechny protistýskací bariéry, ale nejen to první objetí, pro které jsem si běžela do mrazivého pátečního večera v pyžamu, stálo za to.


Tancuji nad všemi těmi taškami a krabicemi plných homemade věcí jako malé dítě u stromečku. Nemusím hledat jmenovky, všechno je pro mě. Marmelády, kompoty, hnětynky, piškoty, přesnídávky, sušenky, čokolády, polévky. A já vím, že se ty poslední tři dánské týdny roku 2015 budu cítit jako doma. Už jen díky té židli, je to tak nějak lepší, když se nemusíte hned po probuzení svalit se snídaní zpět na zem. Když si ohřejete čaj v mikrovlnce, když píšete poznámky za stolem. Haha, tato činnost však končí okolo čtvrté hodiny, kdy se začíná stmívat. Prasklá lampička. A taky je super když se Vám nerozjíždí tříčlenná matrace, které už léta nikdo neřekne jinak než BEZĎÁK. Ale zůstal tu se mnou, plní funkci lůžka pro pocestné.

Tam, kde jsem se nespočet krát probíhala s hlavou v oblacích, jsem se tentokrát procházela s lidmi, se kterými jsem nejradši. Se kterými by ten život tady byl jednodušší. Tím nechci bědovat, přišla bych tím o většinu životních lekcí formující mou osobnost, která už teď zvládne dříve nepředstavitelné věci. Prošli jsme okolí Norresundby, sbírali rakytník, plánovali, poslouchali racky a taky mrzli. To hlavně večer při loudání se nazdobeným centrem Aalborgu. Vánoční trhy byli s ochutnávkou dánských donutů aebelskiver a punče, městem projížděl vláček a stromeček prý po rozsvícení začal hořet, idylka.

Výlet do přímořského městečka Lokken s parkovací pláží, přidal Dánsku zase nějaké body navíc. Malé domky v dunách, rybářské lodě na břehu, severské nedělní prázdno. I když z nás vítr skoro vyfoukal duši, scéna rozbouřeného moře a pláže pokryté jemným popraškem sněhu – kalamita je na východě – byla vystřižená jako z časopisu. Koupačku jsme odložili na léto, kdy se místo promění v jedno z nejpopulárnějších letovisek dánského severu. Nakonec, v tom létě tam dojedete i na kole, čtyřicet kilometrů po rovině bychom se Zebrou zvládly i my.
Po třech večerech jsem to byla zase jen já. Nejraději mám na tomhle všem ty změny životních hodnot. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu žít tři měsíce tak trochu na hromádce v holobytě sama v Dánsku, no, asi bych ohrnovala nos. A hle, šlo to. A je to fajn. I víc než to. A rodina? Rodina je nejvíc. Rodina je tam, kde život začíná a láska nikdy nekončí.
PS. Největší DĚKUJI všem dárcům.   

pátek 20. listopadu 2015

Důvěra. Jeden z hlavních znaků dánské kultury, říká se. Přítomna a viděna je v každodenním životě. Důvěra to však není v kruhu rodiny, ale mezi pěti milióny obyvateli království.


Dánové jsou si rovni a podobní, jak kulturně tak finančně, nejsou tu tedy velké rozdíly a společnost se víceméně nedělí na bohaté a chudé, tudíž zde ani není prostor pro zákeřnou závist a nepřejícnost. Hlavní slovo má ona DŮVĚRA. Většinu z Vás možná jako první napadnou osamocené stánky se zeleninou a ovocem lemující silnice, kde je místo prodavače kasička. Ano, takhle to možná funguje na venkově v Norsku, v Dánsku se s tím setkáte těžko, na to je tu moc cizinců. Nezamknutá kola bych taky neriskovala.

Nicméně ji tu stále snadno najdete. Přímo na ulicích má většina obchodů vystavené věci na ulici, kromě toho, že to většinou mokne a kvůli větru občas okupuje zem, by to mohl kdokoliv a kdykoliv vzít. Venku je oblečení, nábytek, kabelky, a před každým supermarketem jídlo jako ovoce, zelenina, ale i květiny. Pravděpodobně však nic nemizí, nikoho to ani nenapadne.

Další věcí je třeba naše školní jídelna fungující na způsob cateringových stolů, které obcházíte, s tím, že po nandání jídla jdete na pokladnu. V době oběda a přítomného shonu, byste to zvládli i bez pokladny, nandáte jídlo a jdete, v Česku by to takhle pravděpodobně dopadlo. Tady ne. To samé je s kávou či čajem, zakoupíte prázdný kelímek a jdete si natočit kávu, nikoho však nenapadne, že by šel s tím samým kelímkem podruhé, jako to děláme v Ikey/e, že?!

Na závěr něco z knihy, co je prý pro nás cizince překvapením a pro Dány samozřejmostí.

V bance Vám vydají peníze z manželova účtu pouze tím, když zmíníte, že jste svoji a předložíte jeho CPR number
Při chybějící cedulce na zboží, se Vás prodavačka zeptá, zda si pamatujete, kolik by ona věc měla stát, aniž by si to sama zkontrolovala
Údajně Dánky bez ostychu nechávají hlídat své děti neznámým chůvám a opatrovnicím
 Když zavoláte do práce, že jste nemocní, nepotřebujete doktorskou zprávu, ani když doma zůstanete další týden

Možná se Vám Dáni zdají naivní, možná jsou, ale jelikož se pravidelně umisťují na prvních příčkách nejšťastnějších národů, asi to má něco do sebe.


PS. Já jdu důvěřovat své nejúžasnější rodině, která je prý na cestě sem, do Dánského království

neděle 15. listopadu 2015

Práce ve skupině je oříškem, někdo ho oloupe snadno tak, že na něj s chutí prostě šlápne, někdo zkoumá cesty a způsoby jak by to bylo nejvýhodnější, ale se skořápkou to ani nehne. Se svou složitou povahou se řadím k druhé skupině neúspěšných louskáčků.


Takzvané group work jsou nedílnou součástí celého dánského vzdělávacího systému, a i když (protože?) je Dánsko charakterizováno jako národ individualistů, začíná se s nimi už na střední škole a na univerzitách se to jen stupňuje. V našem rozvrhu je jí vyhrazena asi polovina času, v samotných hodinách je však často využívána pro řešení cvičných případů. Ve skupinách se pracuje nejen na projektech, ale i probíhá v nich i většina zkoušek. Pro Dány je to tedy samozřejmá věc, já se však při každém náznaku slova group sunu pod lavici. Do pracovního života (možná i sociálního) je to určitě nezbytná věc a já se jí chtě nechtě musím naučit. Zvyknout si na kulturní rozdíly, přijmout odlišné styly práce, pousmát se nad leností a neřešit nedochvilnost.

Se spolužáky trávíte spoustu času bez jakéhokoliv vedení a dohledu, najít tak jakousi rovnováhu, pravidla, stanovit si deadliny, a přitom zachovat přátelskou atmosféru, není vůbec lehké. Když si s lidmi sednete, je to většinou příjemně proklábosený čas, pracovně však absolutně neefektivní. Když si nesednete, žádné group work radši neorganizujete a projekt uděláte ve dvou. Po dobu tříměsíční zkušenosti jsem se v ani jedné ze tří skupin nenašla. Pozice vedoucího je složitá když pracujete s Vašimi vrstevníky a zároveň kamarády, pozice tichého pracovníka by byla fajn, kdyby se někdo ujal třeba rozdělení práce, místo povaleče mi nedovolí mé svědomí, na pohodáře se moc stresuji, koordinátor by byl fajn, kdyby bylo CO koordinovat.

O slavné group work tu mám tedy několik bodů:

´Sorry, guys, I´m not gonna make it today, I feel sick´ = Včera jsem se vrátila ve čtyři ráno a mám kocovinu 

při tvoření skupin většinou vybíráte to menší zlo, nemůžete si pak stěžovat, že Vám někoho přidělili, Vaše volba

dokud není text na papíru, slova jsou jen slova

když se řekne v 9:00, znamená to, že v 8:55 Vám přijde zpráva, jestli to vůbec má cenu, když venku tak prší; následuje příchod 9:20

 Chorvatsko, Polsko, Maďarsko, ale i Slovensko a Litva se zatím s mojí filozofií práce nesešli

někdy často se group work = volno 

 tento čas je také oblíbený k o obíhání bank, kanceláří s žádostí na SU a neodkladnými telefonáty

  každý jsme jiný, to platí dvakrát v naší mezinárodní třídě, Venezuela dokonce u minulého projektu zaspala deadline, siesta fiesta? 

s tím, s kým si rozumíte lidsky, si většinou nebudete rozumět pracovně, a tak pokud nechcete ztratit kamarády nebo se přetvařovat all the time, vybírejte NEpřátele

group work taky může znamenat, proč bych tam měl chodit, nějak to dopadne, je nás pět


Lidé zvládnou během několika minut zahltit sociální sítě francouzskou trikolorou, ti samí poté nejsou schopní přijít na smluvený čas nebo napsat jeden hloupý odstavec. Další se za Paříž modlí skrz instagramové hashtagy, u většiny jsou to zase jen prázdná slova, která se nedočkají činů. Stejně tak jako pracovní vize mých kolegů k zadání jakéhokoliv projektu. S Francií soucítíme všichni, možná by však nebylo od věci místo otevřít místo facebooku oči a kouknout se co se děje třeba v Sýrii,Indonésii a vlastně po celém světě.

sobota 7. listopadu 2015

S listopadem přišli mlhavé dny kdy občas v bílé vatě prosvítají jen světla semaforů, není zima, ale stále mrholí a pofukuje vítr. A každý den v sedle.


Bez kola si tady život nedovedu představit. Nejen, že bych vyhazovala 400 DKK za měsíční autobusovou jízdenku, ztratila bych taky pravděpodobně jednou tolik času, a co si budeme povídat, MHD člověka akorát znechutí. Nicméně si chci dneska postěžovat, čas od času bych tu kartičku brala. Pár počtů mi dalo dohromady tahle čísla. Imaginární tachometr za týden naměří okolo osmdesáti kilometrů, průměr tedy jedenáct na den. Vůbec nepřeháním. K tomu nepříznivé povětrnostní a srážkové podmínky, naložený košík a NE zrovna pohodlný outfit. A to je ještě teplo, zima nás všechny děsí. A i když je to rutina, kterou už ani tak nevnímám, po sedmdesáti šesti dnech se začínají ozývat nohy, záda i kyčle (kdyby si nebyla líná a zvedla si sedačku). Energii doplňuji pravidelně ve večerních hodinách cukry z příchozích balíčků. DĚKUJI svým andělům!

Mám za sebou také dlouho očekávanou hodinu dánštiny. I přesto, že se D čte na třikrát, R na pětkrát a ne každé pravidlo je pokaždé pravidlem, byli jsme nadšení. Jazykové centrum Vám poskytne výuku zdarma v rozsahu pěti čtyřicetiminutových lekcí (2x týdně dvě hodiny) týdně plus dvě hodiny povinné online výuky, zapůjčí Vám i učebnice. Pokud však nesplníte 250 lekcí během prvních osmnácti měsíců od Vašeho příjezdu, dveře se Vám zavřou. Ve skupině je nás okolo patnácti, většina studentů z Aalborg University, národnosti jako Nepál, Portugalsko, Španělsko. Samotná dánština není zase tak obtížná, říká se. Nemusí se časovat, spousta věcí je podobná angličtině. To co jí dělá pro mě zatím absolutně nesrozumitelnou je ona VÝSLOVNOST. Já jsem moc vděčná za šanci být v kontaktu s Dány a tak na atletice s dětmi poctivě procvičuji. Pozdravy, čísla a jak se jmenuješ nám jde zatím nejlépe.

Proběhla i druhá zkouška, která měla podobnou strukturu jako ta první. Nejdříve prezentace, poté diskuze o projektu, minimum teorie a spousta smíchu. Vážně. Asi díky celému průběhu group work jsem z výsledku neměla radost. Nicméně to máme za sedm, takže spokojenost, celých 30% mezinárodních studentů totiž FAILED. Příklad projektu Coca Coly nebo Pilsneru, nevím, zda dělali výzkum přímo u zdroje, ale do školy nechodili. Úvod do třetího tematického celku, posledního z prvního semestru, přinesl nové skupiny, předměty i zadání. Tentokrát budeme psát čtyři portfolia, na čtyři různá téma. Výsledný produkt by měl být jakýsi set informací pro jistou firmu chystající se vstoupit na dánský market. Samotná lednová zkouška bude individuální – konečně – a bude se skládat nejen z prezentace, ale třeba i z role marketingového poradce, který se uchází o post ve firmě. Hodiny budou kromě stálého mezinárodního marketingu, o globální ekonomice, komunikaci, obchodě nebo právu.

Díky hodinám s energickou Camillou se dozvídáme něco málo z kultury dánské rodiny. Tak třeba fenomén Ipady ve školách, ten neminul ani Dánsko. To, že u nás na ně přichází čas okolo třináctého roku, bych pochopila, svět jde kupředu. Ale že Vám ho strčí dítěti v sedmi letech, co strčí, máte to napsané v povinné výbavě pro školní rok, to už mi přijde zvláštní. Aby to bylo 1:1, plus pro Dánsko, před osmou rodinou ranní, kdy jsou v televizi pohádky, jsou striktně zakázány jakékoliv reklamy, které by mohly ovlivňovat právě dětské diváky.

PS. Vánoční trhy s dvě stě padesáti tisíci světýlek začínají už dvacátého listopadu ♥