Těchto pár slov, které nevím, nakolik se zpozdí s uveřejněním, by se mělo brát s nadhledem. Po devatenácti hodinách na cestě ve třech různých dopravních prostředcích a s dalšími šesti hodinami na krku to opravdu za seriozní článek neberte. Oči se mi klíží, ramena bolí ze stoleté krosny a deseti kilové kabelky, ale vím, že v Česku bych nic nevyplodila. Ano, po týdnu samoty jedu taky, jen je to taková inkognito návštěva. Už takhle budu mít čas možná tak dojít si na záchod.

A kudy že to jedu? Podle doby to vypadá, že jsem si to domů zkrátila přes Čínu, realita je taková, že abychom se domů dostali za úměrnou cenu, museli jsme tomu pár hodin obětovat. Ve středu večer tedy nasedám na noční vlak do Kodaně, z centra se přesouvám na letiště a tam se několik hodin poflakuji a polehávám spolu s dalšími bezdomovečky. Ráno to vezmu přes kosmetický salón ve freeshopu, kde se nastříkám a zmaluji vším možným – horší už to být stejně nemůže. Okolo jedenácté přistávám v Belgii, v Bruselu. Haha. Letiště má sice v názvu Brusel, ale po bližším zkoumání jestli nám vůbec letenky zapadají do sebe, jsme zjistili, že se jedná o letiště pro nízkonákladovky Charleroi, 40 km jižně od centra Bruselu. A odtud taky píši své řádky.

V Belgii jsem nikdy nebyla, ale troufám si říct, že ten den strávený na letišti a v jeho okolí mi něco ukázal. Za prvé, Belgičan, možná stejně jako Francouz, Vám na angličtinu kašle. A to, i když se naprosto zřetelně tážete anglicky, třikrát Vám odpoví po jejich a napočtvrté když jim dojde, že nerozumíte, zagestikuluje rukama. Angličtina tedy zní jenom v rozhlase. Před ní ještě zaslechnete nizozemštinu, francouzštinu a podle mých odhadů i vlámštinu. Ostražitost a bezpečnost na prvním místě je vidět na každém kroku, kromě vojenských jednotek rozesetých po celém areálu jsou kontroly i u vstupů a výstupů. To znamená, že do letištní haly se na rozlučku ani vítačku nedostane nikdo bez palubního lístku. Stejně tak jako v Kodani, i tady si nesmíte nechávat svá zavazadla o samotě a to ani pod dohledem jiné osoby. No tak si představte, jak lezu do té kabinky ověnčená bagáží. Následuje neohebné couvání, protože na metru krát metru se vážně neotočím, natož vykonám potřebu. Krosna tedy zůstává před dveřmi a dovnitř jde jen kabelka - zase nebudeme tak důvěřivý a nenecháme doklady napospas. Krosna padá záhy na dveře a to už je konec, z kabinky vylézám tak, že bych si rovnou mohla dát sprchu. Toť lapálie přitom božském cestování o samotě.

Aalborg jsme tedy asi na deset dní opustili a užijeme si taky trochu českého jara. Tak já se zase balím a přesouvám o kousek dál, pozorovat tu směs lidí. A jedna pozitivní věc na konec, v Belgii je levno, alespoň při cestě z Dánska.

PS. Jaro v ČR nebylo stejně tak jako čas na článek. Hlásím se tedy znovu z Aalborgu po ještě delší cestě nazpět. Ale o té příště.

I když se kalendář tváří jarně, ptáci zpívají od rána a obchody jsou plné petrklíčů, kulicha ani rukavice na cestách nesundavám. Předpokládám, že to tak zůstane zhruba do června. Dáni říkají, že jaro vlastně vůbec nemají, chladno je až do onoho léta, které pak dohromady trvá dva týdny. Běžně to teď tedy vypadá většinou tak, že se za celý den vystřídají všechny možné aprílové kombinace. Vy se tak chvíli paříte, pak dostanete sprchu, ze které Vás zaručeně vysuší následný fičák.

Říká se, že počasí a jídlo je záchranné téma. Možná proto jsem tím začala, jsem bez vážné inspirace. Jen jedna z mála věcí je na chvíli nová. Po dlouhé době si zkouším jaký je to být tady znovu sama. A upřímně, ten pocit prázdnoty, se kterým jsem tu bojovala do Vánoc se asi tak po třiceti pěti minutách osamění ihned vrátil, a je tu stále. Člověk ho na nějakou dobu potřebuje a já moc dobře vím, že na určitý čas to doslova miluji, ale všeho moc škodí. A tak se zcela upřímně těším, až bude zase upatlaná kuchyně, nádobí na stole, zpocené věci na zemi a tak.

Déle jsem se nezmiňovala o škole. Pomalu, ale jistě dokončujeme projekt, který odevzdáváme osmnáctého dubna, po něm následuje ústní obhajovací zkouška ve skupině. Pět holek, pět kamarádek a teď si urvěte to Vaše slovo, nic pro mě. Zkoušející hází otázky do vzduchu, takže kdo je rychlejší většinou odpovídá. Marketingový plán, jež má zjednodušeně řečeno pomoct existující firmě dostat se do podvědomí veřejnosti, se formou i rozsahem podobá bakalářské práci. Po několika týdnech přednášek máme už jen konzultace s dotyčnými učiteli. Celkově je vidět, že jsme první ročník procházející zcela novým modulem programu, kdy se občas stane, že každý lektor tvrdí něco jiného, popřípadě některý ani neví, o co jde. Tahle volnost a no-stress atmosféra je tady ale naprosto v pořádku. A překvapivě tak nějak funguje. Jedno se však přeci jen změní s příchodem nového roku. Po letošní zkušenosti, kdy ke studiu do našeho programu nastoupilo zhruba o dvacet přijatých studentů méně, z toho přednášky navštěvuje půlka, přišly dvě odezvy. Ta první od vlády, snižující počet nově přijatých studentů na 40, a ta druhá od školy, že pokud nebude splněna 75% docházka, přijde následné vyloučení. Konečně.

Věc s docházkou mě zaskočila i na dánštině. V listopadu nás začínalo okolo dvaceti, realita teď na začátku dubna je taková, že nás chodí průměrně sedm, s tím, že půlka lidí to vzdala úplně. To způsobuje změny lektorů a spojování skupin jelikož nejsme jediní, kterým se tohle v jazykovce děje. Uchazečů, alespoň na začátku je hodně, učitelů prý málo. Mě hodiny baví. Asi je to tím, že v dané zemi žijete, myslím, že by mě dánština asi moc nezajímala učit se jí v Česku. Ale tím, že tady pozorujete pokroky, rozumíte nápisům, občas dětem, jste tak v - alespoň pro mě - neskutečně motivujícím prostředí a tak se s radostí učím i povečerech a po pěti měsících kurzu mohu říct, že bych se domluvila. Z dvouhodinové atletické schůze jsem si tedy odnesla leda tak kousek pizzy, ale věřím, že je to na dobré cestě.