Cesta do ČR trvala asi pětadvacet hodin, cesta nazpět hodin třicet. Započítávám do toho však dobrodružnou půldenní návštěvu metropole Dánska, Kodaně.

Po noci strávené v autobuse a na trajektu nás vyplivli okolo sedmé ráno na nádraží. S počtem a váhou našich zavazadel bychom se asi daleko nedostali, a tak prvním cílem bylo najít úschovnu. Úspěšně jsme se všeho zbavili a byli tak volný k dalšímu úkolu, a to půjčit si kola. Jednak kvůli našemu časovému limitu, jednak kvůli zahřátí. Asi by nám bylo tepleji při chůzi, ale ty čtyři hodiny v sedle nám poskytli nekonečný sightseeing po celém městě. Jaro v Dánsku je kapitola sama o sobě, takže jsme během půl dne zažili sluníčko, mraky, déšť i sněhovou přeháňku.

Jako nepřipravení turisté bez mapky jsme jeli rovnou za nosem a původ památek tak zjistili až zpětně. Nicméně pár cílů jsme měli, tím prvním byla čtvrť Christianianshavn, proslulá svým hippie svobodným městečkem Christiania, obývající asi 1000 obyvatel. Oblast byla vyhlášená jako nezávislá, nespadající ani do EU a lidé se řídí podle tzv. Zeleného plánu vypracovaného společně s kodaňskými úředníky. Symbolem pro Christianii je samozřejmě marihuana a lehké drogy celkově, které se prodávají v několika desítkách stáncích a cítit jsou z každého rohu, komunita a turisté se ale schází i na veřejných koncertech a možnost je i navštívit místní galerii. My jsme se tam objevili ráno, kdy se před chatičkami ještě dojížděli afterparty z předešlého dne a vykuřoval zbylý matroš. Místo působí malebně, s parkem a spoustou pěšin k různým zapadlým chaloupkám, ozdobeným nepálskými vlaječkami, ale za tmy bych asi měla respekt.

Naše řidítka dále směřovali zpět přes vodu ke slavnému přístavu Nyhavn, obklopenému jak loděmi, tak kavárnami. Nával turistů jsme pocítili až teprve u Andersenovo Malé mořské víly, která po vysypání asiatů z vyhlídkového autobusu nebyla skoro vidět. Je totiž vážně Malá. Rozkvetlými parky jsem to vzali zpět přes kostely, úřednické budovy i známý Lidl, což bylo jedno z mála míst, které nám pasovalo do peněženek. Kodaň nás nadchla a to i proto, že zde nefoukal vítr tak jako tady doma. Zamknutá kola na třikrát na nádraží v Aalborgu na nás čekala a my tak po posledních šesti hodinách v autobuse nasedli na poslední dopravní prostředek a byli doma. V tom prázdném bytě. 

PS. To, že v Aalborgu jezdí hodně lidí je známá věc. V Kodani je míra cyklistické dopravy ještě asi tak dvakrát větší a s přehledem se na silnicích prohání více cyklistů než řidičů v autech.