Babí léto

Babí léto existuje i tady na severu a my si ho užíváme naplno, třeba dneska v parku na beach volejbale, v tílku a kraťasech. Celé září bylo lepší počasí než prázdninový červenec, za celou dobu jsem promokla a píchla Zebru jen jednou.

Optimismus z počasí zvedl taky email z daňového úřadu, oznamující, že nám byla uznána slavná SU. A tak po roce snění očekáváme prvního října tučnou výplatu. – kterou snad v dubnu nebudeme muset vracet – Číňan, o tom jak by měly být nastaveny daňové karty, nemá ani páru a bohužel se mu nedají nijak vysvětlit ani složitější věci ohledně potřebného počtu hodin, hodinové mzdy a dne výplaty. (Jelikož máte dva příjmy – SU a plat musíte mít dvě různé daně, my tak máme strženo 8%, a 38% z platu).  Nicméně PLATÍ, sushi jíme čtyřikrát týdně a jsou na nás hodní i když se jejich slovní zásoba pohybuje na pár slovech typu halo, okay, yes, here, take care. Nelze si tedy stěžovat. 

– Třeba říct, že hlavně pracuje Martin. Já poté co jsem vyměnila (buď já, nebo šéf) objednávky, dostala špatně zaplaceno od zákazníka a přemlouvala policisty, aby mi nedali pokutu, mám přeci jen trochu respekt a taky trochu stres. Takže se snažím chodit jen dishwasherovat. Talířky jsou totiž nerozbitný, hůlky plastový a kuchyň stará. Žádné riziko katastrofy.-

Minulý týden byl pro nás také zkouškovým, pro Martina úplně premiérově. Se svou dánskou skupinou dostali desítku, a sám říká, že je vidět jak přirozená group work pro Dány je, začínají s ní už od základní školy. U mě byly obě dvě skupiny taky pohodové, hlavním důvodem je fakt, že jsme měli na zadání jen týden, tudíž jsme si ani nemohli lézt na nervy. První blok electives jsem tedy zakončila zkouškou z Project Management za dvanáct a z Digital Marketingu za deset. Znovu to byly lekce založen na praxi s externími přednášejícími z firem, jenž spolupracují s naší školou.

PS. Jedna příhoda ještě z domova. Jsme trochu postižení necháváním otevřených dveří. Kdykoliv jsme tedy doma, dveře jsou zásadně dokořán. No a jednoho slunečného odpoledne nás přišel navštívit KRÁLÍK. Nejdřív jsme si mysleli, že je to jeden z těch divokých, kterých tu hopsá požehnaně. Z bližšího zkoumání to vypadalo na domácího zatoulaného mazlíčka. - Doteď jsme si mysleli, že je tu zákaz zvířat, chudák králík se prozradil. - No nicméně Martin začal obcházet sousedy, jestli nemají králíka, že jeden je u nás v bytě. No dovedete si to představit: ´Hi, do you have rabbit?.´ Majitelé se našli, a i když vypadali, že je jim tak trochu šumák, pečínka nebyla.

Sue z Jižní Koreji

Naši pohodlnou postel jsme zase propůjčili hostům z airbnb, my máme ustláno na zemi a vyděláváme tak velké peníze. Tentokrát to ale byla nabídka, kterou jsem přijala bez váhání. Do soboty tu totiž máme Sue z Jižní Koreje, která je jednoznačně tím nejinspirativnějším a nejodvážnějším člověkem, jež jsem měla možnost potkat. Následující řádky Vám ukážou proč.

Sue je dvacet osm let ale jako klasická Asiatka vypadá na dvacet, a taky se tak chová. Je bezprostřední, stále se směje a občas vydává zvláštní zvuky. Jako správná cestovatelka využívá každou chvíli a tak se většinou potkáme jen u snídaně. V Dánsku bude celý měsíc a pobyt má rozdělený do několika měst. Prý tak nějak cítila, že je v jejím cestovatelském dobrodružství je čas na Dánsko.

Její zážitky začínají v devatenácti letech, kdy odjela na rok do Indie, do zapadlé vesnice, kde učila děti angličtinu. Jak sama říká, na to aby tohle člověk udělal, musí být fakt hloupý, protože teď už ví, že by tam klidně mohla umřít. Z nedostatku hygieny byla několikrát nemocná a celkově se na jejím těle pobyt negativně projevil, duševně však vyspěla a posunulo ji to zas o kousek dál. Po osmiměsíční práci, při které to chtěla několikrát vzdát, ale nikdy to neudělala, následné čtyři měsíce cestovala. Cestování po celé západní Indii přebilo předchozí náročnou práci a Indii si zamilovala, dvakrát se do ní už vracela.

Po indickém dobrodružství šla ve své domovině na dvouletou college studovat architekturu. Po několika měsících práce ji celé odvětví a architektonický průmysl zklamal, hlavně z důvodu a teď cituji ´it´s all about the money´. V této chvíli se v ní opět probudil cestovatelský duch a odjela žít na Nový Zéland. První měsíce strávila prací na lamí farmě a dalších několik v Queenstownu, kde měla štěstí na práci servírky v indické restauraci. Díky jazyku, který se naučila právě v Indii, z ní byli všichni nadšení.

Po Zélandu přišla Austrálie a zase začala na farmě, tentokrát s několika cizincem sbírali třešně a starali se tak nějak o vše. Majitelům byli za otroky a po měsíci se Sue rozhodla odjet do Melbourne. Tam nemohla najít práci a přesunula se tak do Adelaide, které si zamilovala. Bydlela v jakési kempinkové chatce a dalších půl roku pracovala v restauraci Jamieho Olivera, kde se z dishwashera vypracovala na šéfkuchaře italského menu.

A teď přichází to nejvíc neuvěřitelný, SUE CHODILA A STOPOVALA TŘI MĚSÍCE V TASMÁNII, SAMA. Jen ona, krosna, stan, mp3 a jednou za týden civilizace. Jak sama říká, zítra může umřít, protože viděla to nejkrásnější na světě, tamní příroda je prý neskutečná, živá, barevná a ohromující, a vy tak vlastně nikdy nejste sami. Samozřejmě ne všechny dny šli hladce. Při desetidenním treku do vnitrozemí k nejvyšší hoře jí došlo jídlo a taky promokla na kost, ale to, co pak v pět ráno viděla pod sebou, bylo nepopsatelné. Plakala tou krásou a já při vyprávění měla husí kůži. Návrat do reality byl těžký, ale vzpomínky a zážitky už jí nikdo nevezme.

Poté se vrátila zpět do Jižní Koreje vydělat nějaké peníze na další cesty. V té době už byla freelance spisovatelka, píšící pro různé časopisy a weby, což dělá do teď. K tomu si na cesty vydělává v restauracích nebo barech. Posledními destinacemi, kde se zdržela po více měsíců, bylo Španělsko, konkrétně Madrid a Barcelona a taky Portugalské Porto. V obou zemí pracovala přes organizaci Helpex, kdy lidé bydlí u rodin a pomáhají jim s úklidem a starostí o domácnost zhruba čtyři hodiny denně a za to mají ubytování a stravu zdarma. Mezitím ještě navštívila Vietnam, Čínu, Japonsko a souostroví Vanuatu.

No a teď je Sue tady u nás a já hltám každé její slovo. Sue plánuje jen od oka, nemá Facebook, pije červené víno k obědu a posílá pohledy. Ty další budou chodit asi z Kanady a její finální destinací je Latinská Amerika. Kdo se dostal až sem, už možná rozbíjí prasátko, které ale, jak Sue Kim říká, nemusí být až tak tučné, chce to jen odvahu a ztrátu komfortní zóny.

 PS. A něco o Koreji? V Korey jsou lidé žijící tímto stylem života společností trochu odsuzováni a tak když se jí někdo zeptá, čím se živí, většinou si to nějak poupraví. Jinak jsou Korejci milí a vstřícní lidé. O Severní Koreji říká, že se do dvaceti třiceti let rozpadne a že v posledních měsících přibývá uprchlíků, nejen z řad chudých, ale právě rodin z vyšších vrstev. Ona sama když je v Koreji žije v Soulu a svou zemi, přírodu a jídlo miluje.

Naši pohodlnou postel jsme zase propůjčili hostům z airbnb, my máme ustláno na zemi a vyděláváme tak velké peníze. Tentokrát to ale byla nabídka, kterou jsem přijala bez váhání. Do soboty tu totiž máme Sue z Jižní Koreje, která je jednoznačně tím nejinspirativnějším a nejodvážnějším člověkem, jež jsem měla možnost potkat. Následující řádky Vám ukážou proč.

Sue je dvacet osm let ale jako klasická Asiatka vypadá na dvacet, a taky se tak chová. Je bezprostřední, stále se směje a občas vydává zvláštní zvuky. Jako správná cestovatelka využívá každou chvíli a tak se většinou potkáme jen u snídaně. V Dánsku bude celý měsíc a pobyt má rozdělený do několika měst. Prý tak nějak cítila, že je v jejím cestovatelském dobrodružství je čas na Dánsko.

Její zážitky začínají v devatenácti letech, kdy odjela na rok do Indie, do zapadlé vesnice, kde učila děti angličtinu. Jak sama říká, na to aby tohle člověk udělal, musí být fakt hloupý, protože teď už ví, že by tam klidně mohla umřít. Z nedostatku hygieny byla několikrát nemocná a celkově se na jejím těle pobyt negativně projevil, duševně však vyspěla a posunulo ji to zas o kousek dál. Po osmiměsíční práci, při které to chtěla několikrát vzdát, ale nikdy to neudělala, následné čtyři měsíce cestovala. Cestování po celé západní Indii přebilo předchozí náročnou práci a Indii si zamilovala, dvakrát se do ní už vracela.

Po indickém dobrodružství šla ve své domovině na dvouletou college studovat architekturu. Po několika měsících práce ji celé odvětví a architektonický průmysl zklamal, hlavně z důvodu a teď cituji ´it´s all about the money´. V této chvíli se v ní opět probudil cestovatelský duch a odjela žít na Nový Zéland. První měsíce strávila prací na lamí farmě a dalších několik v Queenstownu, kde měla štěstí na práci servírky v indické restauraci. Díky jazyku, který se naučila právě v Indii, z ní byli všichni nadšení.

Po Zélandu přišla Austrálie a zase začala na farmě, tentokrát s několika cizincem sbírali třešně a starali se tak nějak o vše. Majitelům byli za otroky a po měsíci se Sue rozhodla odjet do Melbourne. Tam nemohla najít práci a přesunula se tak do Adelaide, které si zamilovala. Bydlela v jakési kempinkové chatce a dalších půl roku pracovala v restauraci Jamieho Olivera, kde se z dishwashera vypracovala na šéfkuchaře italského menu.

A teď přichází to nejvíc neuvěřitelný, SUE CHODILA A STOPOVALA TŘI MĚSÍCE V TASMÁNII, SAMA. Jen ona, krosna, stan, mp3 a jednou za týden civilizace. Jak sama říká, zítra může umřít, protože viděla to nejkrásnější na světě, tamní příroda je prý neskutečná, živá, barevná a ohromující, a vy tak vlastně nikdy nejste sami. Samozřejmě ne všechny dny šli hladce. Při desetidenním treku do vnitrozemí k nejvyšší hoře jí došlo jídlo a taky promokla na kost, ale to, co pak v pět ráno viděla pod sebou, bylo nepopsatelné. Plakala tou krásou a já při vyprávění měla husí kůži. Návrat do reality byl těžký, ale vzpomínky a zážitky už jí nikdo nevezme.

Poté se vrátila zpět do Jižní Koreje vydělat nějaké peníze na další cesty. V té době už byla freelance spisovatelka, píšící pro různé časopisy a weby, což dělá do teď. K tomu si na cesty vydělává v restauracích nebo barech. Posledními destinacemi, kde se zdržela po více měsíců, bylo Španělsko, konkrétně Madrid a Barcelona a taky Portugalské Porto. V obou zemí pracovala přes organizaci Helpex, kdy lidé bydlí u rodin a pomáhají jim s úklidem a starostí o domácnost zhruba čtyři hodiny denně a za to mají ubytování a stravu zdarma. Mezitím ještě navštívila Vietnam, Čínu, Japonsko a souostroví Vanuatu.

No a teď je Sue tady u nás a já hltám každé její slovo. Sue plánuje jen od oka, nemá Facebook, pije červené víno k obědu a posílá pohledy. Ty další budou chodit asi z Kanady a její finální destinací je Latinská Amerika. Kdo se dostal až sem, už možná rozbíjí prasátko, které ale, jak Sue Kim říká, nemusí být až tak tučné, chce to jen odvahu a ztrátu komfortní zóny.

 PS. A něco o Koreji? V Korey jsou lidé žijící tímto stylem života společností trochu odsuzováni a tak když se jí někdo zeptá, čím se živí, většinou si to nějak poupraví. Jinak jsou Korejci milí a vstřícní lidé. O Severní Koreji říká, že se do dvaceti třiceti let rozpadne a že v posledních měsících přibývá uprchlíků, nejen z řad chudých, ale právě rodin z vyšších vrstev. Ona sama když je v Koreji žije v Soulu a svou zemi, přírodu a jídlo miluje.

Školní radosti a starosti máme konečně na krku oba dva, i M. se po půl roce čekání dočkal a možná nám konečně začal pravý studentský život.

Seznamovací dny se nesly v duchu her, party, jídla a hlavně free beers. Na Jomfru tak máme momentálně okolo čtyřiceti pěti poukázek na pivo zdarma do několika barů. První návštěva byla tedy, jak by se řeklo na pány. Barmanka se moc netvářila, okolí jen dychtivě závidělo a Martinovi to pivo i poprvé chutnalo. Další večer jsme zase zašli do shisha baru na vodní dýmku s vodním melounem, kde nám místní Aladin nonstop měnil uhlíky a kromě servírek jsme byli asi jediní návštěvníci NEarabského původu. – do barů chodíme po práci, s lehkým nádechem rybího odéru, přejedení sushi a konečně i bez finančních výčitek – Pár večerů jsme strávili i na náplavce když se tu naposledy ukázala Viking Star s 1600lidmi nebo se konali freestylové závody na jednokolkách.

Poprvé od přestěhování si začínáme všímat přibývajících občanů arabského či afrického původu. Jenom na atletice mám asi pět maminek chodících v burkách, černé pleti. Vůbec tím nikam nemířím a jen konstatuji, že se i tady počet uprchlíků zvyšuje. Potvrzuje to i jazyková škola, hlásící plné třídy. Na nový začátek kurzu stále čekám. Statistiky nám říkají jen o studentech, těch je tady 25% z celého Aalborgu. Hledající práci. Haha. M. má ve třídě několik Dánů, přispívajících kulturními poznatky. Tak například, většina dánských studentů si s SU nevystačí a tak buď pracují, nebo si berou státní studentské půjčky. Zvyklí jsou totiž na rozpočet o deseti tisících DKK.

Ještě bych chtěla zmínit článek z independent, uvádějící žebříček 67 zemí, kde si nejlépe najdete přátele. Dánsko na 60. místě je jen potvrzením místní povahy. Každopádně, my Češi jsme se umístili ještě hůře, a to 65. Má srdcovka Španělsko bylo na místě dvanáctém a faktem je, že když vzpomínám na letní aupair pobyty, obě dvě mé hostitelské rodiny nebyly schopné pochopit, že vážně budu moc ráda alespoň hodinu sama a večer co večer se chodilo s přáteli na sklenku.