Naši pohodlnou postel jsme zase propůjčili hostům z airbnb, my máme ustláno na zemi a vyděláváme tak velké peníze. Tentokrát to ale byla nabídka, kterou jsem přijala bez váhání. Do soboty tu totiž máme Sue z Jižní Koreje, která je jednoznačně tím nejinspirativnějším a nejodvážnějším člověkem, jež jsem měla možnost potkat. Následující řádky Vám ukážou proč.

Sue je dvacet osm let ale jako klasická Asiatka vypadá na dvacet, a taky se tak chová. Je bezprostřední, stále se směje a občas vydává zvláštní zvuky. Jako správná cestovatelka využívá každou chvíli a tak se většinou potkáme jen u snídaně. V Dánsku bude celý měsíc a pobyt má rozdělený do několika měst. Prý tak nějak cítila, že je v jejím cestovatelském dobrodružství je čas na Dánsko.

Její zážitky začínají v devatenácti letech, kdy odjela na rok do Indie, do zapadlé vesnice, kde učila děti angličtinu. Jak sama říká, na to aby tohle člověk udělal, musí být fakt hloupý, protože teď už ví, že by tam klidně mohla umřít. Z nedostatku hygieny byla několikrát nemocná a celkově se na jejím těle pobyt negativně projevil, duševně však vyspěla a posunulo ji to zas o kousek dál. Po osmiměsíční práci, při které to chtěla několikrát vzdát, ale nikdy to neudělala, následné čtyři měsíce cestovala. Cestování po celé západní Indii přebilo předchozí náročnou práci a Indii si zamilovala, dvakrát se do ní už vracela.

Po indickém dobrodružství šla ve své domovině na dvouletou college studovat architekturu. Po několika měsících práce ji celé odvětví a architektonický průmysl zklamal, hlavně z důvodu a teď cituji ´it´s all about the money´. V této chvíli se v ní opět probudil cestovatelský duch a odjela žít na Nový Zéland. První měsíce strávila prací na lamí farmě a dalších několik v Queenstownu, kde měla štěstí na práci servírky v indické restauraci. Díky jazyku, který se naučila právě v Indii, z ní byli všichni nadšení.

Po Zélandu přišla Austrálie a zase začala na farmě, tentokrát s několika cizincem sbírali třešně a starali se tak nějak o vše. Majitelům byli za otroky a po měsíci se Sue rozhodla odjet do Melbourne. Tam nemohla najít práci a přesunula se tak do Adelaide, které si zamilovala. Bydlela v jakési kempinkové chatce a dalších půl roku pracovala v restauraci Jamieho Olivera, kde se z dishwashera vypracovala na šéfkuchaře italského menu.

A teď přichází to nejvíc neuvěřitelný, SUE CHODILA A STOPOVALA TŘI MĚSÍCE V TASMÁNII, SAMA. Jen ona, krosna, stan, mp3 a jednou za týden civilizace. Jak sama říká, zítra může umřít, protože viděla to nejkrásnější na světě, tamní příroda je prý neskutečná, živá, barevná a ohromující, a vy tak vlastně nikdy nejste sami. Samozřejmě ne všechny dny šli hladce. Při desetidenním treku do vnitrozemí k nejvyšší hoře jí došlo jídlo a taky promokla na kost, ale to, co pak v pět ráno viděla pod sebou, bylo nepopsatelné. Plakala tou krásou a já při vyprávění měla husí kůži. Návrat do reality byl těžký, ale vzpomínky a zážitky už jí nikdo nevezme.

Poté se vrátila zpět do Jižní Koreje vydělat nějaké peníze na další cesty. V té době už byla freelance spisovatelka, píšící pro různé časopisy a weby, což dělá do teď. K tomu si na cesty vydělává v restauracích nebo barech. Posledními destinacemi, kde se zdržela po více měsíců, bylo Španělsko, konkrétně Madrid a Barcelona a taky Portugalské Porto. V obou zemí pracovala přes organizaci Helpex, kdy lidé bydlí u rodin a pomáhají jim s úklidem a starostí o domácnost zhruba čtyři hodiny denně a za to mají ubytování a stravu zdarma. Mezitím ještě navštívila Vietnam, Čínu, Japonsko a souostroví Vanuatu.

No a teď je Sue tady u nás a já hltám každé její slovo. Sue plánuje jen od oka, nemá Facebook, pije červené víno k obědu a posílá pohledy. Ty další budou chodit asi z Kanady a její finální destinací je Latinská Amerika. Kdo se dostal až sem, už možná rozbíjí prasátko, které ale, jak Sue Kim říká, nemusí být až tak tučné, chce to jen odvahu a ztrátu komfortní zóny.

 PS. A něco o Koreji? V Korey jsou lidé žijící tímto stylem života společností trochu odsuzováni a tak když se jí někdo zeptá, čím se živí, většinou si to nějak poupraví. Jinak jsou Korejci milí a vstřícní lidé. O Severní Koreji říká, že se do dvaceti třiceti let rozpadne a že v posledních měsících přibývá uprchlíků, nejen z řad chudých, ale právě rodin z vyšších vrstev. Ona sama když je v Koreji žije v Soulu a svou zemi, přírodu a jídlo miluje.