Anglické pokračování

Dnes o Londýně osobně, dnes o těch věcech, které si člověk z výletů a cestování pamatuje vždycky mnohem lépe, než ty kdo kde byl pohřben a komu kdy patřil onen palác.

Při prvních podzimních večerech jsem chytala takovou tu cestovatelskou náladu, do které Vás dostanou slevové portály s akčními letenkami za hubičku. No a tak jsme jedny na azair.com koupili. Byl to Londýn a byl super levný. S bydlením jsme měli jistotu na airbnb a našli rastaTonyho se skvělým hodnocením. Když se odlet začal blížit, museli jsme vyřešit dopravu. Takže naše super levné letenky byly z Arhusu, města cca 100 km od Aalborgu. K našemu překvapení, arhuské letiště leží další hodinu od centra města s jediným předraženým transfer- autobusem. Let z Arhusu, byl sice do Londýna, ale do Londýna – Stanstedu, tzn. další dvě hodiny autobusem na Victoria Station. Poslední půlhodinka na ubytování už byla jen k pousmání. No. Takže si asi umíte představit, kolik času a dopravních prostředků jsme vystřídali.

Výlet jsem jako plánující závislačka měla rozepsaný do detailu a jako správný dirigent jsem odškrtávala navštívené položky. Nicméně jak už to tak bývá, plán se párkrát vymkl z ruky. Na co jsem tak trochu zapomněla, byla mapa, a jelikož jsme jeli, jak by se řeklo na vlastní pěst, je MAPA nebo internet docela podstatou věcí. Na naše airbnb jsme se tak dostali zhruba o pět hádek, dva hysterické záchvaty, tři telefonáty, osm rozhovorů s místními a dvě hodiny později. Stálo to za to. Druhý zkrat přišel cestou nazpět a to když jsme v Arhusu na letišti zjistili, že ten jediný transfer-autobus je zrušený. Tam při nás musel někdo stát, protože paní a její dcera opodál nám nabídli odvoz, zadarmo.

Bydleli jsme tedy v londýnské části Peckham (je tu prý největší komunita Nigerijců v celém městě) a po městě jsme se dopravovali doubledeckerem zásadně vpředu nahoře, metrem i vlakem. Stačila nám k tomu nabitá oyster card, která je jen za zálohu pět liber – my jsme oyster přitáhli až domů jelikož jsme kvůli zpožděnému vlaku cestou na zpět málem nestihli autobus na letiště. To byl asi ten třetí zkrat, já vím je to zamotané. No a náš airbnb pokoj? Milion barevných druhů lampiček, ledkových pásků a světel, mramorová podlaha, motivační citáty na zdech a všude zrcadla. Můžeme jenom chválit. - na fotce to zrovna tak nevypadá, ale já vážně nekecám -

Poslední odstavec bych věnovala zajímavým statistikám z lokálního časopisu TimeOut London. Zaprvé, ¾ Londýňanů chodí jíst do restaurací, přičemž vede italská kuchyně, následována japonskou a thajskou – ten zbytek si koupí jeden z tisíce druhů mražených polotovarů, si myslím já. Průměrný Londýňan má 10 dobrých přátel, do práce mu to trvá 41 minut a je prý nejšťastnější, když jde 5 krát za měsíc na party. V doslovném překladu je Londýn spolu se Sydney hlavním městem Kocoviny (World Hangover Capital) a možná to je výsledek toho, že pracující lidé jsou tady ti nejvystresovanější v Evropě. Výše skórovalo jen Tokyo a Hong Kong.

Nevím, jak moc důvěrná data jsou, ale hrubý obrázek jste si snad udělali. V celosvětovém měření kvality města na základě měřítek jako – cenová dostupnost, sociální stránka, vyžití… - byl Londýn po vítězném Chicagu desátý. LISABON byl třetí!

PS. S porozuměním britské angličtiny jsme měli občas problém, nemluvě o té černošské.