Zpět na severu

Návrat z anglického království byl klasicky upršený, ufoukaný a taky zmrzlý, ale to, že jsme se měli kam vracet, bylo příjemné.

Do té doby už jsme zase stihli zajet do našeho režimu školy, práce, spánku, jídla a lenošení. Abych udělala takový update pracovního života, ano, jsme stále v sushi. Nicméně to asi nebude trvat dlouho, co se s Číňany rozloučíme. Věc se má tak, že kromě toho, že jsme podpláceni, jsme taky občas nevypláceni vůbec. A i když je pro nás celkový příjem i s SU příspěvkem dostatečná odměna, pomalu zjišťujeme, že ty čtyři večery a noci v týdnu, pro Martina ještě odpoledne, za to nestojí.

Čas od času tak remcáme za víc peněz a děláme kompromisy. Šéf si stále stěžuje, že peníze nemá, ale když mu člověk pohrozí, že končíme, začne sypat. Poslední scéna byla, když se Martin vrátil domů v jednu ráno (placeni jsme do 22:00), já odešla dříve, takže tam zbyl sám. To, že se takhle nevracíme každou směnu, je jenom díky tomu, že tam jako trubky chodíme ve dvou, aby práce byla rychleji hotová. No a tak jsme po mé výhružné noční zprávě, která byla odeslána trochu v opojení, měli další diskuzi, z níž jsme vyšli s nepatrným přídavkem a dohodou, že od ledna se bude pracovat jen tři dny.

Smutné na tom je, že všechny tyhle kompromisy jsou šéfovi docela jedno a nijak ho neovlivní. Ten si každý den odchází v osm večer a všechna práce zbývá na manželský pár, který mu tam za směšný peníze otročí už dva roky, dennodenně. Jejich dvě děti jsou v Číně a mohou sem za nimi přijet až za další dva roky. Pomocí překladače se s nimi snažíme komunikovat a pootvírat jim tak okénko do reálného světa. Myslím si, že až díky nám poznali, že jsou v restauraci opravdu za OTROKY. Tak strašně moc rád by jim člověk pomohl, ale jelikož neznáme zákon, jazyk, právníky, asi bychom spíš více uškodili, jim i sobě.

 – Oba dva mají na den dohromady 500 DKK a to v každé normálním podniku by měli mít každý minimálně 1000 DKK za ty hodiny co napracují. Neexistuje volný den, dovolená, přesčasy a většinu peněz posílají zpět rodině do Číny. A úplně nejhorší na tom je, že jsou se šéfem příbuzný. No tak co je tohle za lidi. –

Když není škola,sushi, atletika, uklízení, španělština, koná se tu spousta akcí, přednášek nebo vánočních večírků - které jsou pak zrušeny… . Většinou mi na nic nezbývá energie a největší odměna je nic nedělání. ALE, už někdy na podzim se dva mladí lektoři jógy rozhodli zprostředkovat tento druh cvičení veřejnosti a to zadarmo. Nazvali to Pop-up jógou a chodí se cvičit jednou dvakrát do měsíce na různá veřejná místa. Dvakrát už jsme tak byli v městské knihovně a jednou v kavárně. Kromě toho místo dánštiny, kterou piluji doma, chodím do House of Concrete, což je takové studio mladého páru poskytující hodiny pole dance, parkouru, flexibility, protahování. Pole dance se mi nikdy nelíbil, ale až tady, pod vedením mistryně Dánska, Molly, jsem zjistila, že je to velké gymnastické umění, které nemá nic společného s tancem u tyče jako takovým. Po necelém roce taky skončil program Mentors & Mentee, během kterého jsem docházela na schůzky do malé dánské firmy k Ivanovi, který mě na každém mítinku seznamoval o tom, jak to tady v Dánsku chodí. Za odměnu mu tam nesu v pondělí Becherovku.

Ve škole, která je moc hezky nazdobená, jsme absolvovali všechny lekce a dokončujeme poslední projekt, na němž pracujeme ve skupině s Dány. Pro některé je to poslední společný na UCN vůbec. Po stáži totiž píšeme už jen závěrečnou práci – velikostí srovnatelnou s bakalářkou – a pak už se rozutečeme na jeden a půl roční Top-Up programy. Dva roky jak nic.

PS. Vážně nevím, co je to za raketu, ale prohání se to tady jako by se nechumelilo po cyklostezce.