God Jul

Mé dánské zápisky se pomalu krátí, rozhodně ty z roku 2016. Čeká mě teď desetidenní česká terapie, rodina, stromeček, cukroví, pohoda, nekonečná láska a smích. A to není žádné klišé, u nás to tak vážně je.

Doposud jsem všechny návraty plánovala týdny dopředu, domlouvala návštěvy, schůzky, výlety a psala seznamy věcí, které chci stihnout. A i když se mi to většinou povedlo, někdy toho bylo už moc, a proto si dávám slib, že letošní Vánoce budou opravdu DOMA a opravdu jen s těmi nejbližšími. Nakonec jsou to stejně oni, kteří Vám v době odloučení nejvíce chybí.

Chtěla bych Vám popřát krásné svátky strávené s těmi, které máte nejradši, před kterými nemáte tendence přetvářky a se kterými prostě jenom JSTE, úplně přirozeně. I v tom shonu a konzumním šílenství jsou podle mě Vánoce pořád ty nejlidštější svátky, kdy si vážíme přítomnosti jeden druhého a společně kouzlíme tu magickou atmosféru.

GOD JUL!

Advent

Třetí adventní neděle a já počítám poslední dny do toho krásného shledání v rodinném kruhu, tentokrát to bylo přesně 131 dní. V porovnání s těmi, které jsem tu absolvovala sama před rokem, bylo těchto 3144 hodin tak rychlých, pohodových, bez slz a se spousty nových zážitků. Teď už je to tady domov, naplněn vzpomínkami, bezpečím, klidem a momentálně i vánoční atmosférou.

Svíčky mi hoří od rána, speciálně ta na odpočítávání dnů do toho Štědrého, a na všechno dohlíží elfí pomocník dánského Santy, Nisser, který jako elf vůbec nevypadá a jeho poznávacím znamením je čepice překrývající oči. Když se setmí, zapínám světýlka, pouštím nekonečné vánoční playlisty na spotify a dopisuji třeba ty vánoční karty. Samozřejmě se do toho učím, chodím do práce, vařím polotovary a stírám drobky ze snídaně na zem, ale ta atmoška tu je a já si ji nesmírně užívám.

Vánoční trhy v centru jsou takový menší svítící lesík s dřevěnými budkami, s klasickým starodávným kolotočem a s trochu kýčovitým ruským kolem. Z toho je ale krásný výhled na celý Aalborg a protočí Vás dokonce třikrát. Prosincovým loudáním městem jsme objevili novou creperii, potkali vánoční mašinku a dokonce i pravého Julemand, toho dánského Santu. U trhů je i volně přístupné kluziště, které tak trochu tu zimu dokresluje, poněvadž je tu poslední týden okolo dvanácti stupňů. S palačinkou, pusou od čokolády a Julemand/-em jsme udělali památeční fotku a byli moc šťastní.

Ve vánočním časem jsme se školou měli možnost navštívit dánskou centrálu firmy LEGO v Billundu, jenž je asi takovým symbolem Dánska a do jejíž chodu a vedení se promítá i kultura země. Neformální atmosféra, kreativní nadšenci, inovace jako největší motivací a přátelští businessmani. Samotný výrobní areál, bylo něco, co moje hlava prostě nebrala. Všude jen naprogramovaní roboti a miliony LEGO součástek, to ve mě po shlédnutí filmu, o tom jak to tady všechno před 85 lety začalo, vyvolalo pocit ohromení a pak hned trochu sentimentality. Asi z toho jak byli věci dříve tak jednoduché a stejně krásné a funkční. V LEGU se o nás ale postarali prvotřídně, kromě oběda, kávové pauzy jsme každý dostali krabici kostek jako vánoční dárek. (Každý den zákaznické oddělení obdrží okolo dvaceti žádostí o návštěvu.)

PS. Celý víkend jsem sama v sushi a musím Vám prostě napsat moje skóre: rozbité talířky 2x; řízlá ruka 1x, přemlouvání policajtů 1x, pomotaná adresa 1x, ťuklý zadek auta o značku 1x; výpověď 0x!!!  A to mě ještě čeká dnešek. Hezkou třetí adventní neděli!

Zpět na severu

Návrat z anglického království byl klasicky upršený, ufoukaný a taky zmrzlý, ale to, že jsme se měli kam vracet, bylo příjemné.

Do té doby už jsme zase stihli zajet do našeho režimu školy, práce, spánku, jídla a lenošení. Abych udělala takový update pracovního života, ano, jsme stále v sushi. Nicméně to asi nebude trvat dlouho, co se s Číňany rozloučíme. Věc se má tak, že kromě toho, že jsme podpláceni, jsme taky občas nevypláceni vůbec. A i když je pro nás celkový příjem i s SU příspěvkem dostatečná odměna, pomalu zjišťujeme, že ty čtyři večery a noci v týdnu, pro Martina ještě odpoledne, za to nestojí.

Čas od času tak remcáme za víc peněz a děláme kompromisy. Šéf si stále stěžuje, že peníze nemá, ale když mu člověk pohrozí, že končíme, začne sypat. Poslední scéna byla, když se Martin vrátil domů v jednu ráno (placeni jsme do 22:00), já odešla dříve, takže tam zbyl sám. To, že se takhle nevracíme každou směnu, je jenom díky tomu, že tam jako trubky chodíme ve dvou, aby práce byla rychleji hotová. No a tak jsme po mé výhružné noční zprávě, která byla odeslána trochu v opojení, měli další diskuzi, z níž jsme vyšli s nepatrným přídavkem a dohodou, že od ledna se bude pracovat jen tři dny.

Smutné na tom je, že všechny tyhle kompromisy jsou šéfovi docela jedno a nijak ho neovlivní. Ten si každý den odchází v osm večer a všechna práce zbývá na manželský pár, který mu tam za směšný peníze otročí už dva roky, dennodenně. Jejich dvě děti jsou v Číně a mohou sem za nimi přijet až za další dva roky. Pomocí překladače se s nimi snažíme komunikovat a pootvírat jim tak okénko do reálného světa. Myslím si, že až díky nám poznali, že jsou v restauraci opravdu za OTROKY. Tak strašně moc rád by jim člověk pomohl, ale jelikož neznáme zákon, jazyk, právníky, asi bychom spíš více uškodili, jim i sobě.

 – Oba dva mají na den dohromady 500 DKK a to v každé normálním podniku by měli mít každý minimálně 1000 DKK za ty hodiny co napracují. Neexistuje volný den, dovolená, přesčasy a většinu peněz posílají zpět rodině do Číny. A úplně nejhorší na tom je, že jsou se šéfem příbuzný. No tak co je tohle za lidi. –

Když není škola,sushi, atletika, uklízení, španělština, koná se tu spousta akcí, přednášek nebo vánočních večírků - které jsou pak zrušeny… . Většinou mi na nic nezbývá energie a největší odměna je nic nedělání. ALE, už někdy na podzim se dva mladí lektoři jógy rozhodli zprostředkovat tento druh cvičení veřejnosti a to zadarmo. Nazvali to Pop-up jógou a chodí se cvičit jednou dvakrát do měsíce na různá veřejná místa. Dvakrát už jsme tak byli v městské knihovně a jednou v kavárně. Kromě toho místo dánštiny, kterou piluji doma, chodím do House of Concrete, což je takové studio mladého páru poskytující hodiny pole dance, parkouru, flexibility, protahování. Pole dance se mi nikdy nelíbil, ale až tady, pod vedením mistryně Dánska, Molly, jsem zjistila, že je to velké gymnastické umění, které nemá nic společného s tancem u tyče jako takovým. Po necelém roce taky skončil program Mentors & Mentee, během kterého jsem docházela na schůzky do malé dánské firmy k Ivanovi, který mě na každém mítinku seznamoval o tom, jak to tady v Dánsku chodí. Za odměnu mu tam nesu v pondělí Becherovku.

Ve škole, která je moc hezky nazdobená, jsme absolvovali všechny lekce a dokončujeme poslední projekt, na němž pracujeme ve skupině s Dány. Pro některé je to poslední společný na UCN vůbec. Po stáži totiž píšeme už jen závěrečnou práci – velikostí srovnatelnou s bakalářkou – a pak už se rozutečeme na jeden a půl roční Top-Up programy. Dva roky jak nic.

PS. Vážně nevím, co je to za raketu, ale prohání se to tady jako by se nechumelilo po cyklostezce.