První ohlas nabitý zmatených portugalských dojmů je tady. Nebudu psát o kultuře, jídle nebo o tom, jací lidé tu vlastně jsou, na to mám čas další tři měsíce poznávání a dneska bych jen chtěla vlastně sdílet ty první pocity. Pocity z prvních dvou dnů v hlavním městě Portugalska, Lisabonu, kde od pondělí začínám svou stáž.
Je tu krásných třináct
stupňů a svítí sluníčko. Město má atmosféru a historii, krásnou architekturu a
taky takovou zašlou špínu, které si prostě po životě v Dánsku všimnete.
Uličky, chodníky a chodby jsou úzké tak akorát pro jednoho. Řidiči jsou zběsilí. Restaurace, bary a
kavárny s vystrčenými stoly jsou vždy plné hlasitě juchajících Portugalců a jsou tak levné.
Bydlím s Brazilkou, Italy, Turkem a klukem z Nigérie, kuchyň je silně
na punk, jak by se řeklo, pokoj je vymrzlý, ale bude to skvělý. Po dvou dnech
mohu říct, že zemi a město jsem si určitě vybrala správně.
Lisabon, alespoň jeho
centrum se čtvrtí Bairro Alto, kde bydlím, působí jižansky a hodně odlišně než
na co jsem poslední roky byla zvyklá u nás na severu. Všechno je staré ale
zároveň to má své kouzlo, je tu hodně ruchu a dění, budovy jsou vysoké, s klasickými balkonky,
rozdělené úzkými uličkami. Cinkají tu tramvaje, u nás hlavně ta slavná 28, stále je to tu z kopce do kopce a díky tomu je nespočet výhledů.
Všechno pozoruji, zkoumám a porovnávám a moc ráda Vám o tom brzy napíši.
Cestování sem jsem si
samozřejmě musela zpestřit nějakou tou komedií. Myslím, že to začalo na letišti,
kde jsem 23,3 kg musela stáhnout na 20,9 kg přičemž už mi příruční kufr přetékal
věcmi, až se mu rozjel zip a kabelku jsem ani nezapnula. Další fází bylo se tedy dostat už s praskajícím kufrem,
kabelou, dekou a šálou v ruce k turniketu a nenápadně zmizet do letadla. Prošlo to. Horší to bylo při cestě na byt. Autobus mě
dovezl zhruba 500m od místa, mapa mi říkala jedenáct minut chůze. O tom, že
bydlím na kopci, jsem neměla ani páru. Z jedenácti se nejdřív stalo
dvacet, to když jsem si spletla směr a pak zhruba padesát, když jsem vyšla
podle mě ten nejprudší krpál v Lisabonu, kde jezdí pouze takový starodávný
výtah a chodník je tak úzký, že se mi tam nevešel ani jeden kufr. Nepomohl mi
nikdo a já se tedy v zimním kabátu a zhruba čtyřiceti kily v rukou vyšplhala nahoru. A takhle splavená jsem po hodině taky dorazila do mého budoucího pracoviště.
Velice reprezentativní stav.
Je to tu úplně jiné a člověk si bude zvykat, ale zase to stojí za to a jen po těch pár hodinách se cítím obohacená. Ne věcmi, ale pocity, zážitky, myšlenkami, lidmi, místy.
PS. Myslím, že z naší
kuchyně budou zábavné historky. Dneska jsem si udělala čaj, do ničeho většího
se zatím radši nepouštím.
Žádné komentáře:
Okomentovat