Síla oceánu

Původně jsem chtěla psát turistickou omáčku okolo lisabonských památek a čtvrtí, ale sobotní teambuildingový výlet po pobřeží změnil plány. Z fotek asi chápete proč, neměla jsem slov. Čistá obloha, oceán a někde v dálce Amerika.

Autobusem i vlakem se z Lisabonu k pobřeží dostanete do dvaceti minut a rovnou na místa, kde se matka příroda opravdu vyřádila a kde se Vám ze všech těch svěžích naturálních barev zatočí hlava. My jsme začali v městečku Cascais, u přírodního úkazu s názvem Boca do Inferno, v překladu pekelná ústa, kde ze síly oceánu doslova mrazí. V jedné minutě je to harmonická poezie klidu a v té druhé se zvednou i několikametrové vlny, které pak bijí o pevné útesy, slaná voda osvěží i Vás a přistihnete se zírajíc s otevřenou pusou. Peklo, se tady tomu místu říká taky proto, že zde lidé občas spáchají sebevraždu.

Cesta po západním pobřeží je plná oceánských výhledů a skal, po kterých si můžete udělat i procházku. A když to z Cascais vezmete hodně na západ, minete několik pláží a úzkými serpentinami vystoupáte přes vesničku Azóia nahoru, dorazíte k rozfoukanému mysu na nejsevernější bod pevninské Evropy, útes Cabo da Roca. Tam, kde podle portugalského básníka Luíse de Camões „země končí a moře začíná“ a kde si to dle mého názoru i s turisty stále zachovává svou syrovost. Vy tak ze zhruba stometrových útesů můžete v dálce hledat tu Ameriku, anebo se jen tak dojímat čirou krásou.

Tohle místo je součástí Národního parku Sintra-Cascais a za zastávku stojí i paláce přímo v Sintře, kam se snad brzy podíváme i my. Dnes Vám tu tedy nechám fotky a nebudu rušit více slovy.

PS. Po těch pár dnech cítím, že je to tady přesně TO místo, kde bych teď měla být a myslím, že takovouhle správnost jsem ještě nikdy necítila. Možná je to místem, lidmi, sluncem, skvělým pečivem anebo mnou. A to jsem první den prořvala!