Studentské bydlení

Zážitky z pobřeží a surfu musím vstřebat a hned poté Vám o nich napíši, dnes je totiž čas na ten komický příběh o mém ubytování, o tom jak to tu chodí, čemu je třeba se vyhýbat a kdy, na co nešahat a co nehledat a proč mé kuchařské umění kleslo na level polívky z pytlíku. Neříkám, že ten pokles byl znatelný.

Ubytování jsem si sháněla přes housing department firmy, kde pracuji, což mi dávalo jistotu, že pokoj na fotkách opravdu existuje a převedené peníze jdou opravdu na nájem. Moje požadavky byly minimální a držela jsem se jen toho, že chci mít pokoj pro sebe ve walking distance od mého pracoviště. V posledních letech se nájmy v Lisabonu markantně zvedly a je tak obvyklé, že i s prací na plný úvazek stále sdílíte byt s několika lidmi. Proto i já jsem musela rozpočet lehce navýšit. Momentálně tedy bydlím za dvě stě osmdesát euro zhruba patnáct metrů od dveří kanceláře. Pokoj sdílím sama se sebou, s trochou plísně na zdech, starým nábytkem a nějakými těmi roztoči. Po třech promrzlých nocích jsem si doslova vyžebrala malý přímotop – který v noci nechávám RADŠI vypnutý a zapínám pravidelně okolo šesté ráno, kdy se budím zimou – a od té doby už jsou všechny funkční nedostatky naší domácnosti jen k pousmání.

V bytě je nás šest a složení se průběžně mění. Na začátku to byli dva praví italští Italové, kteří žili život v noci, a díky nim jsem poznala celou místní italskou komunitu. Kluk z Nigérie, se kterým jsem sdílela zeď a neprůchozí dveře mi určitě nechybí. Jeho pokoj byl podle mě telekomunikační středisko, protože ať už jsem šla spát o půlnoci nebo vstávala v šest ráno, on stále volal. A poslouchejte černošskou angličtinu na skypu 24/7. Kalechi se ale vždycky jen smál a pokaždé se optal, jak se máte. No a současné složení je Polsko, Nizozemsko, Brazílie, šaman z Turecka a Francouz, který to že je Francouz svým přízvukem opravdu neschová. Jelikož bydlíme přímo v centru dění, v nejfrekventovanější party křižovatce, často tu v bytě potkáte mnohem více lidí než stále nájemníky, náš jídelní kout je zkrátka perfektní pro Erasmus warm-up party.

Po příjezdu jsem se naivně první dny držela po večerech doma, ale po bezesných nocí jsem to rychle vzdala a teď už se jdu radši unavit sangríou do ulic a on ten spánek jde snadněji. Hlučností jsem však byla varována. Co jsem netušila, byl stav bytu, tekoucí pračku, neodtékající sprchy, plesnivé zdi a špínu prostě z fotek nepoznáte. Tak jsem si první den probrečela a teď už je mi to vlastně jedno, sama jsem taková bordelářka a vaření moc nedám, prostě a jednoduše jsem se přizpůsobila podmínkám. Zásadně nechodím bosa, každé nádobí před použitím třikrát omyji, k lednici nečuchám a mrazák ani neotevírám, tam to žije jiným životem. Spotřebiče ale máme, mikrovlnka, toaster, rychlovarná konvice,... . Jejich spouštění je však jako minové pole. Mikrovlnka s toasterem je v pohodě, ale když přidáte konvici, přijde black out celého baráku. Pračka s konvicí je v pohodě, ale nesmíte zapínat toaster ani přímotop.  A takových kombinací je více.

Z dánského luxusu a pohodlnosti to byl šok, ale jen první den. Od druhého už Lisabon milujete a je Vám vlastně jedno, že ty dveře od záchodu nejdou dovřít nebo že než zapálíte troubu cítíte plyn všude. Náš byt má historii a je to z něj cítit, je tu atmosféra a i půl rok by se tu dal přežít. A Bairro Alto? I když tu každou chvíli někoho okradou – prý, úzké uličky mají své kouzlo, Miraduoro de Sao Pedro de Alcantara neskutečný výhled, kam si často nosím oběd a na sluníčku užívám pauzy, centrum je jen pět minut z kopce dolů a v únoru můžete nosíte baleríny!