Porto

Porto není jen víno. Je to zase úplně jiné Portugalsko, klidné, romantické, malebnější a takové víc evropské. Pěšky dojdete až na pláž k Atlantiku, cestou pokaždé narazíte na park nebo zahradu a portská architektura ve spojení s řekou Douro, po které se plaví rabelo lodě svážející vinho do porto, Vám připraví nezapomenutelné pohledy za každého počasí. Kachličkové fasády, kopce a staré tramvaje však zůstávají, jsme stále v Portugalsku, na severu.

Severní klima tady odpovídá počasí, v Portu bylo mnohem chladněji a nevyhnuli jsme se ani dešti. Déšť sem však tak nějak zapadá, v centru uliček je přítomna jakási melancholie, která se zataženou oblohou dotváří atmosféru města a je tak opravdu jednoduché zalézt do jednoho ze sklípků na ochutnávku právě portského, jehož tradice sahá do osmnáctého století. V údolí řeky Douro se tento portugalský klenot vyrábí dodnes a všechny tři druhy – Branco, Ruby, Tawny jsou rozváženy do celého světa. Vinné sklepy jsou rozesety na jižním břehu, který už patří obci Vila Nova de Gaia a kam se dostanete přes symbol města, most Ponte Luís I.. Ten přejdete spodem i horem a jeho budování měl na starost architekt blízký Eiffelovi, což je ze vzhledu víc než zřejmé. Jeden z nejhezčích výhledů na celé město i s mostem je z Mosteiro da Serra do Pilar. Porto je plné kontrastů a velkolepou scenérie speciálně ve večerních hodinách si tak můžete užít třeba i z kabinkové lanovky Teleférico de Gaia nebo Funicular dos Guindais.

Stejně jako Lisabon, Porto je skvělou příležitostí jak zkombinovat aktivní a odpočinkovou dovolenou. Zmiňované pobřeží je ve vzdálenosti šesti kilometrů, ale jak z letiště, tak z centra se pohodlně dopravíte nadzemní linkou metra, popřípadě autobusem. Za slunečného počasí jsme se tak loudali po Praia de Matosinshos až ke Castelo do Queijo, u kterého začíná rozlehlý park Parque da Cidade. Tolik zeleně jsem tady za celou dobu neviděla. Po parku je to nejlepší vzít zpátky k Atlantiku a projít několikakilometrovou náplavkou až k Foz do Douro, jeden z nejzápadnějších výběžků regionu, kde u majáku dobijete energii. Oceán Vás dobije.

Porto bylo v posledních letech zvoleno jako jednou z nejlepších evropských destinací. Centrum města mě překvapilo svou dostupností, v podstatě všechny památky obejdete pěšky, aniž byste na to potřebovali více dní. Dostupné finančně je samozřejmě jako celé Portugalsko také. K oblíbeným místům bych určitě zařadila náplavku Ribeira a celkově pobřeží řeky Douro z obou stran, kde se tyčí malebné štíhlé domky, hrající několika druhy barev. Zážitkem byla určitě i knihovna Lello Livraria, která byla doopravdy zase úplně Harry Potterovská. Co jí ubíralo na kráse byly davy lidí a množství selfie tyček, těmi se však ve své portugalské etapě života J.K.R. určitě neinspirovala. Příběhy kouzelníka také vznikaly v kousek vzdálené Majestic Café, jedné z nejuznávanějších kaváren na světě. Za zastávku stojí také okolí Universidade do Porto, jejíž fakulta medicíny je ta nejnáročnější a nejprestižnější v celé zemi. Najdete zde několik barokních kostelů, muzeí, vyhlídkovou věž Torre dos Clérigos, parky a zahrady na piknik. Piknikové místo jsou také určitě Jardins do Palácio de Cristal. Jedno z nejhlavnějších náměstí, Praca da Liberdade, mi trochu připomínala pražský Václavák. Dominantou tu je majestátní radnice, před kterou se schází celé město, když FC Porto vyhraje národní fotbalovou ligu. To se za poslední roky nestalo a lisabonský tým Benfica tak radno v Portu nezmiňovat. Na náměstí taky nakoukněte do místního McDonaldu. Ten je totiž považován za nejkrásnější MC na světě, nevím, kdo tyhle portské tabulky tvoří, ale všechno je tu očividně NEJ.

V okolí této části centra si na list zapiště historickou budovu nádraží São Bento, jejíž zdi jsou zdobené modrými azulejos zobrazujícími dějiny města. Katedrála Sé do Porto, Palácio da Bolsa, Miradouro da Vitoria by na to-do listu určitě chybět neměli. Do kolonky jídla si zvýrazněte francesinha, na kterou Vás láká každá druhá restaurace. O tomhle zvláštním sendviči jsem se zmiňovala dříve, ale teprve až teď po ochutnávce si ho dokážu představit. Na doporučení našeho airbnb hostitele jsme zašli do Café Santiago a myslím, že jsme dostali francesinhu přesně takovou, jak má být. Sendvič s masem, chorizo, šunkou, vajíčkem a sýrem podávaný se specifickou omáčkou, ve které se chuť piva neschová, servírovaný s hranolky. Trochu jako když vařili Pejsek a Kočička, tohle je vážně odzkoušeno. Na burger do Hamburgería DGina a jako milovnice nutelly jsem našla svůj vysněný podnik Nutellandia ♥ No můj vege-žaludek měl za víkend napilno.

I za dva dny si Porto zamilujete, nasajete atmosféru a uvidíte tak akorát. Portugalsko mě opět uchvátilo a jenom usvědčilo o místní kvalitě života, která se neměří na peníze ale na štěstí a pohodu.

Coimbra

První jarní chvíle jsme oslavili slunečně a ty dva dny předtím se nesly v duchu léta. Sobotu jsme se pekli v pětadvaceti v historickém městě Coimbra, v neděli pak v muzeích a večer stihli i pláž. Doma jsem tak strávila všeho všudy pár hodin, a to je to co mám na Lisabonu nejradši. Naplno využitý čas, pokaždé obohacující o nové zážitky, lidi a místa. Zůstávat v mé plesnivé buňce kam nezasvítí slunce je za trest.

Coimbra, známá nejstarší univerzitou portugalsky mluvících zemí, založenou roku 1290. Tohle studijní město, ležící asi dvě hodiny na sever od Lisabonu, si také říká perla v srdci Portugalska a ať už římská, maurská nebo napoleonská kultura tu dýchá z každé stavby. Městem protéká řeka Mondego, středověká architektura je pastva pro oči a fakt, že Coimbra bývala ve dvanáctém století hlavním městem Portugalska je zřejmý z pohledů na každé náměstí a předměstí.

Hlavním tahákem města je zmiňovaná Universidade de Coimbra, která je svou historií známá po celém světě. Leží na vrcholku kopce, kam se dostanete skrze úzké uličky s bary a kavárny, nebo nádvořími místních studentských kolejí. Pro mě byla asi největším zážitkem knihovna Biblioteca Joanina, jejíž prostory byly úchvatné jak kdyby vystřižené z filmu. A to doslova, před pár měsíci se tady natáčely kulisové záběry pro novou Beauty and the Beast s Emmou Watson. Při procházkou města také nepřehlédnete studenty v černých talárech jež byli inspirací pro J.K.Rowling při psaní Harryho Pottera. Tahle tradice vznikla právě tady a od té doby se rozšířila do celého Portugalska. V podstatě se jedná o studijní spolky, které na začátku každého roku připravují vstupní rituály pro nové studenty. Povinná uniforma je právě černý hábit, jež má symbolizovat rovnost, respekt a lidskost vůči všem studentů. Většina studentů, záleží na městě a univerzitě, pak oblek nosí minimálně dvakrát do týdne po celý rok. Portugalci celému procesu říkají praxe a vrchol celé této myšlenky se oslavuje každý rok v květnu, týdenním festivalem La Quiema das Fitas, který symbolizuje konec školního roku a do průvodu městem se sjíždějí studenti z celé země. Říká se, že je to den kdy se vypije více piva než na německém October Fest.

V Coimbře dále nevynechat zahrady Jardim da Sereia nebo starou katedrálu Se Velha da Coimbra s nádvořím, opět připomínajícím bradavické koleje.

V neděli jsme pak ještě stihli Cascais a mrazivý západ slunce, přeci jen je stále březen. A víkend byl zase fuč. 

Víkendové radosti

Jako by to bylo včera, kdy jsem psala o prvním měsíci. Dnes je to taky měsíc, ale měsíc co zbývá do konce mé lisabonské pohádky. Dny plynou, jsou plné zážitků, z nezapomenutelných míst, s lidmi z celého světa, ze kterých se většina stala mými dobrými přáteli. Nehledě na barvu pleti, jazyk, původ nebo náboženské vyznání. Dnes tedy od každého dne něco.

Nejen v Riu v průběhu února a března probíhá karneval. Španělé, Kypřané, Nizozemci a samozřejmě i tady Portugalci mají ten svůj. Na ten jeden z největších v Portugalsku jsme jeli s dalšími pěti sty studenty do hodinu vzdáleného města Torres Vedras. Kreativita našich kostýmů byla omezená na modrou a poté co jsme zavrhli Šmouly, moc toho nezbývalo. Nevím, zda je to z fotek poznat, ale do průvodu s dalšími desítky tisíc lidí jsme šli jako cookie monsters. Karneval byl divoký, veselý a hlasitý, ale myslím, že ten dánský u nás v Aalborgu je ještě o level výše.

O výletu do Sintry jsem už psala, s ELL jsme jeli znovu, tentokrát ale do zbylých dvou paláců a fotky si nemůžu nechat pro sebe. Castelo dos Mouros a Palacio de Pena byl zážitek, takže z Lisabonu jednou určitě vezměte vlak a za čtyřicet pět minut jste tu. Do paláců se musíte vyškrábat ještě zhruba hodinku do kopce nahoru, ale výhledy jsou opět k nezaplacení.

V Lisabonu jsme jednu březnovou neděli taky konečně navštívili slavnou LX Factory, kterou bych přirovnala k takovému londýnskému Camden Town nebo kodaňské Christiania. Prostory bývalých průmyslových továren jsou dnes místo konání pouličních marketů, koncertů, uměleckých výstav. Najdete zde restaurace, kavárny, stylové obchůdky a to nejkrásnější knihkupectví s originální historickou tiskárnou u stropu. Když se poptáte místních objevíte i střešní bar se symbolickou vyhlídkou. Pro výlet do LXF zvolte neděli, ve zbylých dnech je to opravdu spíše opuštěná čtvrť. Při odchodu to ještě vezměte vedle do dvorů lisabonského dopravního podniku, kde najdete jednu z nejstylovějších kaváren, sestavenou z nákladních kontejnerů a starých autobusů. Ano, doslova.

Každou první neděli v měsíci jsou v Lisabonu volné vstupy do národních památek a muzeí. Já na muzea od mala moc nebyla, my většinou ty hory a kopce, a tak jsem tuto možnost zatím nevyužila. Jen jednou při nedělním loudáním Alfamou, s bolehlavem z předešlé noci, jsem narazila na Panteão Nacional nebo také Igreja de Santa Engrácia, kam jsem vzala potom i rodiče. Jak, říkám i přesto, že památkám moc nedáme, celá stavba nás uchvátila, uvnitř panteonu najdete hrobky národních hrdinů jako byl Vasco da Gama nebo Luís de Camões a Portugalci říkají, že Cristiano Ronaldo tady skončí také. Chodbami se dostanete až na vrchol kopule a zase ta scenérie. 

Portugalská kuchyně

Článek o jídle už jsem chtěla nějaký ten čas sepsat, jen se mi víc než často stane, že pokrm sním, dříve než ho vyfotím. Tak se teď vynasnažím přenést portugalské chutě alespoň slovy. Kdybych měla místní kuchyni shrnout, byla by to káva, sladké pečivo s vajíčkovým krémem, ryby a vepřové.

Začnu ale s tou kávou, která je většinou součástí každé části dne, zejména pak ranní espreso nesmí chybět. Jak už jsem psala dříve, Portugalci mají čas si ho vychutnat, připojí něco sladkého, cigaretu a jsou připraveni čelit portugalské zimě (dnes dvacet pět stupňů). Když si tady řeknete o kávu, automaticky se jedná o espresso za šedesát centů, které pro nás Čechy představuje malý shot – v Česku mylně označován jako picolo. Káva s mlékem je meia de leite, ale cappuccino je cappuccino. Takové naše latéčko je galao a mléko nikdo nevyšlehá. Co mám já v oblibě je americano a nebo café pingado, malé espresso, v doslovném překladu se slzou mléka. Součástí místní kultury jsou taky zmiňované kiosky rozeseté po celém Lisabonu. Na stolkách okolo si můžete vychutnat jak kávu, tak malé občerstvení, drinky i pivo. Ceny jsou celkově lehce vyšší než v normálních kavárnách, ale autentické okolí většinou přidá na zážitku.

Dalším nepřehlédnutelným symbolem portugalské gastro kultury jsou takzvané pastelerías a padarías. Prvně zmíněné jsou spíše kavárny nebo jídelny chcete-li, kde dostanete jak typická portugalská jídla, polévky tak i sladké pečivo, zase kávu nebo víno. V padarías, místních pekárnách, to pak voní po čerstvém pečivu, převážně sladkém, kterému dominuje košíček z listového těsta plněný vaječným krémem, pastel de nata. Vaječný krém je však součástí většiny sladkých pochoutek, a že jich Portugalci mají na výběr. Výlohy s pasteis, bolas de berlim, bolo de coco, pao de deus, cavacas, tartas de almendras a mnoho mnoho dalšího, že ani já milovnice všeho sladkého za ty tři měsíce nestihnu ochutnat vše. V pekárně si ale přijdete na své i se slaným, pao de chouriço neboli houska se zapečeným chouriço salámem je naprosto jednoduchá poezie pro Vaše chuťové buňky, obzvlášť za tepla v pět ráno cestou z klubu. Populární je i merenda z listového těsta, někdy nasládlého, proložená šunkou a sýrem nebo slané muffiny s tuňákem a kuřecím masem.

No, a když se přes ty tuny pečiva dostaneme na ty opravdové pokrmy, asi nejvýraznější roli tu hraje bacalhau. Bacalhau je vlastně portugalský výraz pro tresku, jako druh ryby tak i pro způsob přípravy ryb, kdy se jednotlivé kusy suší a následně solí. Nejčastěji se tedy setkáte s recepty obsahující právě tresku, ale bacalhau se dá připravit i s lososem. Nejčastěji se pokrm podává s brambory a typickým vinho verde, a určitě pak nechybí na tabuli na Velikonoce nebo Vánoce. Bacalhau se Vám zaryje do paměti hlavně podle zápachu, který zpozorujete v každém větším supermarketu. Celkově se Portugalská kuchyně vyznačuje převahou mořských druhů, jako jsou sardinky, chobotnice, mušle nebo krabi. Cozido a portuguesa je pokrm pečený na jednom pekáči a skládá se z různých druhů mas, která jsou naložená spolu se zeleninou a silným kořením. Bifana je zase obyčejný sendvič s trhaným vepřovým. Pokud pojedete do Porta, kromě portského byste určitě měli ochutnat portskou specialitu francesinha porto, v překladu malá portská Francouzska, jež je sendvič z bílého chleba politý tomatovou omáčkou z piva, podávaný s hranolky. V restauracích kromě housky nebo bagety máte i nabídku aperitivu, který může obsahovat třeba olivy, typické sýry nebo sardinkové a tuňákové paštiky.

O jídle by se dali psát eseje, nebudu dělat dál chutě, nechám Vás v oparu všech těch receptů a půjdu po nějaké době uvařit. Přes týden s mými nejmilejšími rodiči jsme toho sice nachodili, nafotili, viděli a snědli dost, ale jak to na správné dovolené bývá, kuchyni jsme se vyhýbali.

Miradouros

Čas tu letí jako nikdy a já poprvé za své zahraniční pobyty cítím, že neodpočítávám dny do odjezdu a myšlenka toho, že jsem za půlkou, přináší smutek. Každý den usínám s očekáváním, co mi Lisabon ráno přinese, koho potkám, co za místo objevím, kde si dám kávu a kde drink. Každý den se několikrát zastavím a snažím se zapamatovat si tu šťastnou chvíli, prožít ji a být vděčná. Nejlépe se tyhle meditace dělají na lisabonských miradouro vyhlídkách.

Ta nejbližší, kam chodím chytat bronz při obědových pauzách, číst knihu, psát pohlednice nebo jen tak být, se jmenuje MIRADOURO DE SÃO PEDRO DE ALCÂNTARA a nachází se asi dvě minuty od mého bytu v Bairro Alto. Živá hudba, pouliční malíři, kiosky s kávou a pivem, které nechybí u žádné vyhlídky a rozsáhlý výhled na město s dominantním zámkem Castelo de São Jorge, jak ve dne, tak v noci. Hned u vyhlídky je sushi restaurace, kterou všichni pomlouvají, ale mají tam box za čtyři eura, který si naplníte čím chcete, a když budete nenápadní nemusíte ho ani dovírat. Ne zrovna prvotřídní sushi však vyrovná onen výhled a zážitek ne celý život je tu.

 Kousek od naší čtvrti je terasa MIRADOURO DE SANTA CATARINA, ze které máte výhled na přístavní pobřeží, Ponte de 25 Abril i druhý břeh řeky Tejo, kterému dominuje socha Cristo Rei, imitace Kristovy sochy z brazilského Rio de Janeiro. Po pocitu návštěvy Ria se pak otočíte a lisabonský symbol Ponte de 25 Abril Vás vezme pro změnu do San Francisca.

Jeden z nejkrásnějších 360° výhledů je ten v Alfama, kam Vás snadno doveze dvacetosmička, a nazývá se MIRADOURO DA NOSSA SENHORA DO MONTE. Scenérii kamerou nezachytíte a nejlepší je tak jen sedět dýchat a pozorovat, lisabonskou barevnost, architekturu, to jak tu nejsou parky a všechno je staré, vraťte se i na západ slunce. A když se Vám nebude chtít až nahoru, bloumání po Alfama je zážitek sám o sobě. Na svačinu se pak můžete zastavit v níže položeném stromy obklopeném MIRADOURO DA GRAÇA.

Jiný úhel pohledu z Alfamy Vám nabízí zmiňovaný CASTELO DE SÃO JORGE, kde tedy musíte zaplatit vstup osm euro, ale prohlídka zámeckých hradeb z doby maurské okupace za to stojí. Tím, že je stavba opět na vrcholku, nevíte kam koukat dřív, místo je fajn i pro piknik, ale vyberte si den bezvětří.

Tím, že je v Lisabonu vše pohromadě, i za jeden den určitě stihnete tři a více miradouros. Cestou ze zámku, dojdete úzkými uličky přes zapadlá nádvoří k MIRADOURO DAS PORTAS DO SOL, kde si v přítomnosti pouličních baskerů vychutnáte espreso z první řady. Promítat Vám budou historické budovy Alfamy, terasy, modré kachličky, palmy, řeku Tejo, racky a v dáli nejdelší most v Evropě, skoro třináctikilometrový Ponte Vasco da Gama.

 Mé ranní běhy často směřují na opačnou stranu od centra do parku EDWARD VII PARK, odkud je rozhled na modernější část města, hlavní třídu Avenida da Liberdade a zase tu řeku. Cesta z kopce do kopce hezky spálí všechny ty noční svačinky a litry sladké sangrie z předešlé noci. Tenhle park mám ráda, protože je jeden z mála, co tu v Lisabonu máme a protože je vždy prázdný. Portugalci podle mě jenom surfují, a nebo se zavírají do posiloven na pásy. Málokdy se mi stane, že potkám běžce. Na vrcholku je pak schovaná nádherná kavárna, taková kolonáda, kde mají ten nejlepší čokoládový dort. Ne, není to moje ranní občerstvovačka, ale na podvečerní procházku perfektní zastávka.