Dánské léto

K létu tady máme daleko. Deštivé dny střídají ty větrné a mě se ani na popáté nedaří spojit myšlenky a zážitky do jednotného textu tak abych se za něj nestyděla a měla odvahu ho publikovat. Klasická já, přitom se toho tu děje hodně. Následující body jsou takovým životním updatem a rekapitulací těch pár dánských týdnů, které jsou už zas u konce.

-nakonec jsem se rozepsala-

Zaprvé bych chtěla zmínit, že jsem dosáhla bodu, kdy to tu vlastně nevnímám jako život v cizině a proto je občas těžké psát o něčem poutavém a zajímavém protože tu vlastně vedu tak trochu obyčejný život. Po skoro dvou letech mě opustil stesk po domově, život bez něho je tak snadný a z části závidím lidem a spolužákům, kteří byli takhle v pohodě od začátku, protože já když si čtu své staré osobní řádky a vzpomínám na severské začátky, nedovedu si moc představit, že bych tím procházela znovu.

No ale uběhly čtyři semestry a já jsem před týdnem úspěšně ukončila program AP Degree a oficiálně mi začaly prázdniny. Ty jsou letos oproti loňsku dlouhé až do prvního srpna, kdy bych měla začít poslední rok a půl tady a dosáhnout tak v nejlepším případě bakaláře, po kterém vážně nevím, kam mě vítr zavane. Z původního sportovního managementu se nakonec hlásím na mezinárodní obchod a marketing, ve kterém je možnost i zaměření na business v rozvojových zemích, k čemuž se asi pokusím směřovat. Jak už jsem dříve zmiňovala, druhý semestr je tu možnost Erasmu v zahraničí a ten třetí poslední je zase stáž kdekoliv na světě. Zatím nic neplánuji, protože to stejně pak všechno dopadne tak jak nakonec má takže nechávám dveře otevřené všemu. V Dánsku mě drží domov, kvalita života, paradoxně ekonomické podmínky, zvyšující se úroveň jazyka nebo třeba práce s dětmi na atletice. V neposlední řadě taky touha někam patřit, která se zas bije s tím chtíčem poznávat a objevovat nové věci, místa, lidi, … .

Tak třeba ta kvalita života, to, že i když tomu všemu ani po dvou letech moc nerozumíte, funguje to. Doktoři, doprava, školy, instituce a tak. Příkladem je teď moje situace. Jelikož jsem ukončila dvouletý program vzdělání, mám nárok pobírat jakousi podporu nezaměstnanosti do té doby, než si najdu práci nebo v mém případě nenastoupím v září zpět do školy. Tahle služba se jmenuje a-kasse a za minimální poplatek máte možnost získat opravdu velkou finanční částku – já je zatím nemám, takže nebudu nic vychvalovat a taky to až tak velká částka nebude, jelikož tu půlku času nejsem – ale vláda se tím snaží držet míru nezaměstnanosti na minimu. Idea je to skvělá, jediné co proto musíte dělat je přihlásit se týdně minimálně na dva pracovní inzeráty a zároveň je Vám přidělen koordinátor, který Vám s potřebnými kroky pomáhá. Zatím největším oříškem je fakt, že vše by mělo být v dánštině a tak se mi pomocníkem v posledních dnech stal google překladač.

Celkově se však moje dánština posunula a jsem schopna normálně komunikovat. Je to hlavně tedy díky dětem na atletice, kde mám vlastně třikrát týdně tu nejlepší jazykovou školu. Velkou zkušeností jsou mi teď ještě navíc pondělní tělocviky v jedné z aalborgských základek. Tam vedeme do konce školního roku spolu s jednou další trenérkou dvě lekce atletiky zhruba pro čtyřicet dětí z šestých a sedmých tříd. Což o to puberta se dá přejít, s jejich silnými osobnostmi je to horší. Celá smečka jsou děti imigrantů ze zemí jako Somálsko, Srbsko, Libye, Bosna, Turecko, ale taky Filipíny nebo Brazílie. Většina z nich je tu už více než dva roky takže problém s řečí nemají za to jejich nátura a chování je oříšek. Vůbec tady nechci nikoho házet do jednoho pytle a říkat, že imigranti a uprchlíci=špatní lidé. Ale pod rukama mi prošlo už hodně mládeže a dovoluji si tak říci, že toto jsou zatím vítězové nezvladatelnosti. Učitelé, jenž nás doprovází, už rezignovali úplně a děti jim přerostli přes hlavu, to se tak nějak stalo hned od začátku i nám, ale prý je to normální a většinou ještě sklidíme pochvalu, že byli žáci dneska hodně motivováni a že poslouchali. To vše poté co Vám během hodiny byly podkopnuty nohy a rozvázané boty, co Vám na půl zničili většinu pomůcek, co jste rozehnali minimálně tři rvačky, hlas máte vyječený, protože to že se mají postavit do jedné lajny, musíte říct alespoň pětkrát, trvá to čtvrt hodiny a stejně v ní stojí jenom půlka, ta druhá si hraje se spinnerem, stěžuje si na bolest břicha, kolena, zad, zubů a podobně. Nakonec je tu těch pět dětí, dvě z nich dánské, co poslušně poslouchají a opravdu se chtějí něčemu naučit. V této divočině však nemají šanci. A tak když pak odpoledne přicházím na svou normální atletiku, je to oproti tomu relaxační cvičení.

Za posledních pár dní jsme navštívili Musikens Hus nebo Aalborgskou regattu, kde na fjordu probíhala taková Formule 1 na vodě. Na AAU aalborgské univerzitě jsme se stali účastníky experimentu pro studii o vnímání bolesti a dneska byli celý den v zábavném parku, co leží za humny - foto příště.