Amor

Když jsem to tu v červnu opouštěla, stmívalo se až někdy po jedenácté večer. Teď na konci srpna, je to už před devátou hodinou, pomalu také přidávám vrstvy oblečení, vytahuji pláštěnku a holínky, pytlíky čaje stejně jako zbylé svíčky z loňska mizí a všichni už tu tak nějak cítí to odcházející léto. Život ze zahrad a balkonů se přesouvá do útulných obýváku a Dány čeká takový podzimní sociální spánek.

Ten můj letní spánek nebyl spací ale psací, ze kterého se nevím proč ne a ne probudit. Někdy to prostě nejde. Věřím, že většinou je to dobré znamení a ta Nepotřeba něco sdílet je známkou prožívání reality naplno. A takové bych řekla, že bylo mé léto tady v Dánsku, v Česku a hlavně ve Španělsku odkud jsem ozývala v posledním příspěvku.  

Poslední zápisek byl plný surfařského nadšení, které mi vydrželo celé poslední dva týdny ve vlnách Kantabrijského moře. A i když to na nějakou dobu odneslo pravé stehno a potom obě dvě uši  - to pravé, věřte nevěřte, mám trochu zalehlé do teď, takže se občas stane, že neodhadnu hlasitost svého projevu a ječím, prý –, tisíckrát to stálo za to. Ze dvou týdnů nemám žádné fotky i přesto, že na většině lekcí byl akční fotograf s ploutvemi, kterého jsme každý několikrát doslova sňali. O to víc mě mrzí, že ani jeden z těchto úlovků nemám, na letiště jsme totiž v den odjezdu musely s mamkou vyrazit nakonec o tři hodiny dříve kvůli zřícenému kamionu, který blokoval dálnici. Jely jsme tedy středozemní cestou, z kopce do kopce, doprava doleva, brzda plyn, mamka se s tím nemaže, nikdy a s ničím. A já tak vydýchávala z okýnka, tu hroznou cestu, ale i tu nádhernou severošpanělskou hornatou krajinu. A vůbec se mi nechtělo domů.

Asi proto, že jsem toho po Portugalsku zas moc neočekávala, jsem byla do nekonečna překvapována všemi šťastnými okamžiky, každý den. Bylo to prostředím, atmosférou, mojí láskou k této zemi a kultuře a hlavně lidmi okolo Vás, kteří tím štěstím a radostí ze života každý den hýřili. Ať už ve dvě ráno na koncertě, při dvanáctihodinovém rodinném posezení, u obyčejné večeře nebo ve stínu na křesílku na pláži, křesílko na pláž je totiž v Laredu stejně důležité jako plavky. Stejně tak důležité je udržování rodinných a přátelských vztahů, za pár týdnu jsem se tak zase potkat se všemi prarodiči, bratranci, sestřenicemi i zvědavými tetkami. Většinou v baru nebo u jídla, nebo v baru s jídlem.

Po několika letech jsem si taky prožila takový malý restart, odpojení od reality trochu, které mi umožnilo být v klidu, harmonii, přečíst šest knížek, naběhat desítky kilometrů, uklidit si v hlavě a ujasnit si spoustu věcí. No a pak se taky samozřejmě opálit, ochutnávat dobroty, nakupovat radosti a vnímat. Rodině jsem přislíbila, že když to půjde, moc ráda se příští rok vrátím. I po třech letech se člověk učí novým věcem a každé to léto pro mě bylo něčím speciální. Od ustýskané holky, co po příjezdu v létě 2014 oznámila, že by rozhodně znovu nejela a určitě by nikdy v životě nemohla žít daleko od rodiny až do teď. Do léta 2017, kdy jsem se cítila, že to do sebe všechno zapadá.

Po těch posledních migrujících měsících doslova těším, že se pár následujících měsíců odsud z Dánska nikam stěhovat nebudu. Uzlíky stesku po domově se díkybohu po prvních letech života v cizině povolily a to mi umožnilo už v Lisabonu ujasnit si jednu z věcí, a to že zpátky do Česka cesta v příštích letech asi nevede.

Díky Španělsku za jeho krásu bytí, děkuji mojí malé holčičce, kvůli které jsem po všech těch společných dnech při loučení zamačkávala slzu, její široké rodině za pohostinnost, za krásu moře a oceánu, za krásu života na pláži, za španělštinu, za její zvukomalebná slovíčka, která všichni používají, ale doslovný význam nemají, za to, že po pendlování mezi severem a jihem vím, že ten jih je mi bližší, a že jestli se tady v Dánsku nestane něco hodně převratného, nakonec mě srdce potáhne do tepla. 

Ale kdo ví, člověk plánuje, osud si dělá co chce.