Barcelona prakticky

Barcelona podruhé, tentokrát prakticky a pak už zase na nějakou dobu zápisky jen dánské. I přesto, že zrovna praktická žena nejsem, hlavně tedy v kuchyni, co se týká cestování, plánovaní a organizování tam mi to snad docela jde. A hodně se v tom dokonce vyžívám.

Předtím než představím ten svůj travel model, mám tu pár tipů, které by se před cestou do Barcelony mohly hodit, ať už ty praktické nebo třeba gastronomické. Tím prvním je asi ubytování, které jsem jako vždycky řešila přes airbnb. Tím, že ty mé poslední výlety byly vždy kratší, hledám spíše lehce dražší pokoje, ale za to v centru což mi odlehčí od veřejné dopravy, za kterou bych platila navíc a ještě se rozčilovala. Ubytování si vybírám taky na základě hodnocení a toho, zda je možnost zrušení rezervace. No, v Barceloně to žádná sláva nebyla, pětatřicetistupňový skleník, dvě řvoucí děti, jedna koupelna, špinavá kuchyň a BROUCI. Trochu nechuť, ale ceně to zhruba odpovídalo, ono záleží na úhlu pohledu haha. Pět minut od Sagrady a na ty dvě noci to stačilo. To mi připomíná, že tu první noc jsem tak trochu strávila na letišti, když jsem přilítla z Bilbaa v jednu ráno tak se přece v noci nepotáhnu s kufry do neznáma. Tak jsem spolu s desítkami dalších zakempila v letištní hale a je to skvělá věc jak ušetřit za jednu noc, proto při nákupu letenek doporučuji. On je pak už docela rozdíl jestli platíte euro sto nebo sto padesát.

Samozřejmě Barcelona je větší než třeba Porto, takže té veřejné dopravě se nevyhnete. V podstatě je to ale taková win-win situace protože z barcelonského hlavního letiště El Prat se taky nějak musíte dostat. Vlakem Vás cesta tam i zpět vyjde asi na osm euro a mě tak milá paní poradila kartu T10 za deset euro, která má jízd 10 a to jak autobusem, metrem, tramvají tak i vlakem. A proto, že jsem cestou na airbnb musela stejně přesedat na metro, kartičku jsem si koupila a pak ji využila několikrát. Párkrát taky úplně stupidně, to když jsem ji opakovaně strkala v metru do terminálu a snažila se projít turniketem do té doby, než mě jedna slečna decentně upozornila, že se mi turniket otevírá na druhé straně. Takže jsem tak vyplýtvala dvě jízdy a pak konečně prošla na třetí.

Z gastronomických zážitků nemám žádnou dokumentaci tak jen syrově doporučím už zmiňovaný market La Boquería, snídaňový ráj Brunch & Café, nespočet pekáren a barů s tapas a hlavně KÁVU S LEDEM kdekoliv.

Na konec bych Vám tedy představila svůj osvědčený model jak si cestu ať už dvoudenní či týdenní vlastně naplánovat. Prvním krokem je pro mě vždy takzvané googlování toho co vlastně v daném městě je k vidění, co stojí za návštěvu, čemu se vyvarovat a kde se třeba najíst. K tomu využívám většinou články z různých stránek nebo youtube s tím, že většinou končím u klíčovýh slov jako low-cost-tips-barcelona, five-secret-tips-porto, budget-travel-madrid, cosy-café-copenhagen a podobně. Všechny místa, památky a podniky si sepisuji na jeden list do různých kategorií a dělám si tak celkový obrázek o destinaci. Tím dalším krokem je mapa vybraného města kam si virtuálně všechny tipy zaznamenám a hledám jejich lokace. Vrcholným tahem je potom skládání míst dohromady tak aby se dala v nějakém smysluplném pořadí projít pěšky nebo projet a abych se třeba při západu slunce zrovna neprodírala hlavní nákupní třídou. Většinou tak beru barevné papírové kartičky, na kterých rozepisuji itinerář každého dne. No, možná pro některé totální volovina, ale pro mě mnohem důležitější věc než taková selfie tyč. 

Samozřejmě sdílím názor, že nejkrásnější na cestování je to objevování samo a toulání se po neznámu, což se mi většinou povede ať už záměrně nebo omylem a místo plánovaných pěti kilometrů je to třeba deset, ale deset o poznání obohacujících.

Barcelona

Než začnu zapisovat tady z Dánska, stále mám ještě letní vzpomínky na mé cesty. Naposledy to byla Barcelona. Barcelona byla horká. A na začátku srpna, když jsem se tam na pár dní zastavila cestou nazpět ze severu, byla taky ještě tou dobou veselá. Tou dobou o pár dní později se její srdce doslova zastavilo, to když se navečer sedmnáctého srpna ukázalo lidské zlo v plné síle. Život jde dál a o útocích není ani zmínka, i život v Barceloně jde dál. Strachem se nic nevyřeší, a protože člověk nikdy neví kdy kde a co, určitě je Barcelona jako jedno z multikulturních evropských center hodna návštěvy i teď.

Dnes tu mám tedy průvodce městem, kde se dle mého názoru dá zažít mnohem více než třeba v hlavní metropoli Španělska, Madridu. Atmosféra města, památky, pláže, promenády a moře. Všechno tohle je takovou ideální odpočinkovo-aktivní dovolenou. Já jsem měla celé tři dny a kdyby jsem se v tom pětatřiceti stupňovém skleníkovém klima nepotila jako – no nevím, jako co, ale byla jsem ráda, že mě tam nikdo nezná – zůstala bych déle. Na vlhké tropy jsem vážně nebyla připravena a tak jsem poměrně hodně času trávila popíjením ledové kávy a shoppingem v klimatizovaných obchodech. Nejhorším zážitkem pak byla cesta přeplněným autobusem. Když jsem po pár minutách vystupovala, vypadalo to, jak kdybych vylezla ze sprchy. – Nutno podotknout, že ten autobus jsem si vzala, protože jsem měla tak odřený stehna, že už to dál vážně nešlo. Moji bratři nechápou, o co jde, ale věřím, že nějaký ty normální holky jako já ví, o čem mluvím. – Takže do Barcelony příště v zimě!

Moje třídenní loudání vypadalo následovně. Po příletu byla první na seznamu ikonická Sagrada Familia, grandiózní nedokončená stavba chrámu podle architekta Gaudího, kterému je vlastně celé město tak trochu zasvěceno. Výstavba začala už v roce 1882 a lešení asi jen tak nezmizí, důvodem je celé financování projektu jenž je založeno pouze na darech. Na kráse a jedinečnosti jí to však neubírá a určitě ji přehlédnete. Z přilehlého parku de dají pořídit fotky kam, se Vám stavba vleze celá, ale taky udělat fajn piknik.

Po Avinguda Diagonal jsem to dále vzala okolo mrakodrapu Torre Agbar, který je třeba vidět hlavně v noci, nebo parku Parc de Diagonal Mar. Avenidou se dostanete i k několikakilometrovému pobřeží. Pláže byly však jedna z mála věcí, které mě na Barceloně doopravdy zklamaly a moc si nedovedu v tom hrubém písku, s otravnými prodejci, vyřvávající hudbou ze všech různých barů, trávit klidnou dovolenou. Na druhou stanu já, jako sama turistka, jsem se tam toho moc nenaválela. Ono totiž vykoupat se na městské pláži v Barceloně není žádná sranda, obzvlášť když na Vás z každého článku a průvodce vyskočí, že se metropole řadí k místům s největším počtem krádeží. Určitě už jsem někdo zmiňovala, jak probíhají třeba návštěvy toalety na letišti, když vážně cestujete sama. Na pláži je to ještě větší sranda, když musíte při každém smočení vzít všechny věci k břehu, a to do takové vzdálenosti aby je zase nesmetla nějaká ta vlnka. Do moře pak jdete pozadu – kamenitý přístup Vám to moc neulehčuje, stále kontrolujíce tu svou hromádku. Rychlé ponoření a hezky pěkně zpátky k batohu, který si celý samozřejmě stejně zamokříte, rozložit ručník a dělat jakoby nic, jako že si to moc užíváte. No, absolvovala jsem to dvakrát a stačilo. Z Kantábrie jsem byla prostě zmlsaná.

Podél palmové promenády se dostanete taky k Puerto Olímpico, přístav plný barů a k parku Parc de la Ciutadella s lodičkami na půjčení. O pár kroků dále je taky další turistický spot, vítězný oblouk Arc de Triomf.

Jedno z největších lákadel je Gaudího park Park Güell, na který si stejně jako na Sagradu, je třeba zarezervovat lístek, pokud chcete vidět park celý. Je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na město, všude zpívají keramičtí ptáčci, do toho hrají pouliční hudebníci a je to taková oáza s typickou mozaikovitou architekturou, hýřícími barvami a zvláštně oblými tvary. Gaudího stopu lze také potkat při brouzdáním městem okolo Casa Batlló a Casa Mila neboli La Pedrera. Oba dva domy jsou nepřehlédnutelnými a velmi fotogenickými objekty, na jejich vnitřní prohlídku, kde se často konají různé výstavy, je potřeba lístek.

Za nejživější místo Barcelony bych označila market La Boqueria, který je také řazen mezi nejlepší food markety na světě. Trh je situován hned u hlavní třídy La Rambla, kde se právě srpnový útok odehrál. Nevím, jaká tedy v této oblasti panuje atmosféra teď, ale jídlo je vždy dobrý nápad, a že je ho tu dost z kuchyní z celého světa. Z Plaça de Catalunya, hlavního náměstí, jsem se k večeru přemístila do parku Parc de Montjuic, jež bylo střediskem olympijských her v roce 1992. Celý areál Anella Olimpica je otevřený veřejnosti a okem nakouknete jak na stadion tak i na kopci se rozkládající olympijskou vesnici. Eskalátory, ano, všude eskalátory, sjedete k Národnímu muzeu umění a hlavně pak k fontáně Font Mágica. Ta má pravidelné večerní výstupy s hudbou, bezprostředně po incidentu se nic takového nedělo, ale věřím, že momentálně je Barcelona zpět plná temperamentu a života, který chtě nechtě jde dál.

Příště přidám jaká vlastně byla a co a jak. Ostatně, letenky jsou teď možná levnější než kdy jindy tak vyrazte. 

Amor

Když jsem to tu v červnu opouštěla, stmívalo se až někdy po jedenácté večer. Teď na konci srpna, je to už před devátou hodinou, pomalu také přidávám vrstvy oblečení, vytahuji pláštěnku a holínky, pytlíky čaje stejně jako zbylé svíčky z loňska mizí a všichni už tu tak nějak cítí to odcházející léto. Život ze zahrad a balkonů se přesouvá do útulných obýváku a Dány čeká takový podzimní sociální spánek.

Ten můj letní spánek nebyl spací ale psací, ze kterého se nevím proč ne a ne probudit. Někdy to prostě nejde. Věřím, že většinou je to dobré znamení a ta Nepotřeba něco sdílet je známkou prožívání reality naplno. A takové bych řekla, že bylo mé léto tady v Dánsku, v Česku a hlavně ve Španělsku odkud jsem ozývala v posledním příspěvku.  

Poslední zápisek byl plný surfařského nadšení, které mi vydrželo celé poslední dva týdny ve vlnách Kantabrijského moře. A i když to na nějakou dobu odneslo pravé stehno a potom obě dvě uši  - to pravé, věřte nevěřte, mám trochu zalehlé do teď, takže se občas stane, že neodhadnu hlasitost svého projevu a ječím, prý –, tisíckrát to stálo za to. Ze dvou týdnů nemám žádné fotky i přesto, že na většině lekcí byl akční fotograf s ploutvemi, kterého jsme každý několikrát doslova sňali. O to víc mě mrzí, že ani jeden z těchto úlovků nemám, na letiště jsme totiž v den odjezdu musely s mamkou vyrazit nakonec o tři hodiny dříve kvůli zřícenému kamionu, který blokoval dálnici. Jely jsme tedy středozemní cestou, z kopce do kopce, doprava doleva, brzda plyn, mamka se s tím nemaže, nikdy a s ničím. A já tak vydýchávala z okýnka, tu hroznou cestu, ale i tu nádhernou severošpanělskou hornatou krajinu. A vůbec se mi nechtělo domů.

Asi proto, že jsem toho po Portugalsku zas moc neočekávala, jsem byla do nekonečna překvapována všemi šťastnými okamžiky, každý den. Bylo to prostředím, atmosférou, mojí láskou k této zemi a kultuře a hlavně lidmi okolo Vás, kteří tím štěstím a radostí ze života každý den hýřili. Ať už ve dvě ráno na koncertě, při dvanáctihodinovém rodinném posezení, u obyčejné večeře nebo ve stínu na křesílku na pláži, křesílko na pláž je totiž v Laredu stejně důležité jako plavky. Stejně tak důležité je udržování rodinných a přátelských vztahů, za pár týdnu jsem se tak zase potkat se všemi prarodiči, bratranci, sestřenicemi i zvědavými tetkami. Většinou v baru nebo u jídla, nebo v baru s jídlem.

Po několika letech jsem si taky prožila takový malý restart, odpojení od reality trochu, které mi umožnilo být v klidu, harmonii, přečíst šest knížek, naběhat desítky kilometrů, uklidit si v hlavě a ujasnit si spoustu věcí. No a pak se taky samozřejmě opálit, ochutnávat dobroty, nakupovat radosti a vnímat. Rodině jsem přislíbila, že když to půjde, moc ráda se příští rok vrátím. I po třech letech se člověk učí novým věcem a každé to léto pro mě bylo něčím speciální. Od ustýskané holky, co po příjezdu v létě 2014 oznámila, že by rozhodně znovu nejela a určitě by nikdy v životě nemohla žít daleko od rodiny až do teď. Do léta 2017, kdy jsem se cítila, že to do sebe všechno zapadá.

Po těch posledních migrujících měsících doslova těším, že se pár následujících měsíců odsud z Dánska nikam stěhovat nebudu. Uzlíky stesku po domově se díkybohu po prvních letech života v cizině povolily a to mi umožnilo už v Lisabonu ujasnit si jednu z věcí, a to že zpátky do Česka cesta v příštích letech asi nevede.

Díky Španělsku za jeho krásu bytí, děkuji mojí malé holčičce, kvůli které jsem po všech těch společných dnech při loučení zamačkávala slzu, její široké rodině za pohostinnost, za krásu moře a oceánu, za krásu života na pláži, za španělštinu, za její zvukomalebná slovíčka, která všichni používají, ale doslovný význam nemají, za to, že po pendlování mezi severem a jihem vím, že ten jih je mi bližší, a že jestli se tady v Dánsku nestane něco hodně převratného, nakonec mě srdce potáhne do tepla. 

Ale kdo ví, člověk plánuje, osud si dělá co chce.