U dřezu

Někteří si ještě vzpomínají na mou kariéru myčky v sushi baru. Tentokrát je to jiný, nepáchnu jako leklá ryba, ale spíš jak smažená hranolka. No a vysmažená teda jsem, po každé směně.

Minule jsem tady nakousla, jak tedy vypadá můj současný pracovní život a dneska bych ho s nadsázkou chtěla přiblížit. Já si tímto článkem určitě nechci stěžovat, pouze a jenom sděluji jaká je situace a výrazně podotýkám, že vždycky může být hůř a že se mám vlastně dobře. I když se z toho někdy hroutím. Můj taťka kdysi s kamarádem - ano, Megí, Tvůj tatí to byl - třeba šlapal v Německu hnůj, takže jo, může to být horší. 

Všichni víme jak na pytel to tady s prací je, nejen pro studenty a ne jen pro nás cizince. Moc práce tu prostě není. Letos jsem si životopis dělala v dánštině, čímž jsem doufala, že se ze štosu CV na pozici dishwashera dostanu třeba alespoň do hromádky těch lepších padesáti. Nevím, kde se mi to povedlo a kde ne, ale z několika roznášek, psaní emailů a celého toho dobře známého kolečka hon za prací se mi s pozitivní zprávou ozvali z jedné restaurace. Z jedné. Z té, kde jsem momentálně zaměstnaná, na poloviční úvazek, u dřezu a taky na pozici uklízečky, loupačky brambor nebo odšťavňuji jablka, likviduji kartony, doplňuji lednici a klasicky dělám co je třeba. Třešničkou na dortu je mytí olejem zatopené digestoře, které na mě čeká každou sobotu okolo půlnoci.

Koncept restaurace je založen na vaření francouzské kuchyně z ingrediencí, pocházejících pouze a jen z regionu severního Dánska. No, smysl mi to dává zhruba stejný jako česká politika. Majitel do toho podniká s vínem a je to takový klasický cholerický arogantní floutek, s rádoby vtipnými sexistickými narážkami. A když nejsou sexistické tak jsou o tom jak ho každá sekunda mého čekání – když ho třeba pouštím ve dveří – stojí 20 DKK. Na to mu mám chuť odpovědět, že kdybych byla Dánka, stojí ho to dvakrát tolik. V restauraci totiž pracovala moje dánská kamarádka a její hodinová mzda byla podstatně vyšší. Za stejnou práci, za stejných podmínek, za stejnou smlouvu. A jsme u toho znovu. 

Pracuji tedy za tu nejnižší mzdu možnou, tak aby to stačilo alespoň na SU. Ono Vám totiž po zaplacení skoro padesáti procentní daně z platu moc nezbývá. Takže SU mám, ale nervy aby mi vycházely hodiny taky. Rusk, tak se to jmenuje, je sice v centru Aalborgu, ceny však odpovídají spíš prvotřídnímu podniku v Kodani a tak se zákazníci musí lovit. To znamená, že když se neuloví, mytí nádobí a všechny věci okolo zvládnou kuchaři sami a mě tak směna odpadne, to se dozvím třeba v pět odpoledne.

– jste hadr na nádobí, doslova, když jsem však viděla emailovou schránku, ve které byly z posledních sedmi zpráv ČTYŘI žádosti na mou lukrativní pozici, sklapnete rychle a vážíte si, že si Vás nechají -

 No a když se daří, může se taky stát, že pracuji skoro každý den a na konci měsíce mám hodin moc.

Práce je to nechutná to zaprvé, namáhavá – a to vydržím dost -, někdy nebezpečná – spáleniny, ostrouhané prsty, bolavá záda a tak – a taky stresující – kuchyň je velká jako půlka mého obýváků a šéf nervák. Je tady však ten jeden motivační den v měsíci(a pak všechny letenky a návštěvy kaváren), kdy přijdou peníze a na ty rozmočený hranolky, rozpatlané majonézy, spálený pánvičky a zamaštěný hrnce člověk na chvíli zapomene.

Co jsem, ale chtěla říct je to, že kdyby to byla jediná věc jak trávit odpoledne a večery tak bych to snášela lépe. Bohužel, anebo spíš bohudík k tomu chodím třikrát týdně za dětmi na atletiku, kde je nedostatek trenérů a nikdo to dělat nechce, no a pak taky dvakrát týdně na dánštinu a jednou na úklid do dánské domácnosti, někdy i dvakrát. No a ŠKOLA k tomu. Když mi tak někdo řekne, že nemá čas, že je unavený, že má moc práce, v duchu se mu směji. A když to slyším říkat sebe, dávám si facku, protože co mě tahle zkušenost naučila je to, že ČAS JE VŽDYCKY! Přestala jsem říkat promiň, neměla jsem čas a radši říkám promiň, já zapomněla anebo promiň, neměla jsem náladu. A je to v pořádku, troufnu si říct, že si to můžu dovolit. 

To jak s časem nakládáme, určuje, kolik ho vlastně máme. A tak obden zatínám zuby a snažím se nestěžovat si. Ti co si totiž nejvíc stěžují na nedostatek času, s ním také nejvíc plýtvají a pak jim protéká mezi prsty. Čas i život.

Vzpomínka na letní dny

Už je to zase dva neuvěřitelný měsíce, co jsem zpět na severu a konečně se věci tak nějak zajely  do svých kolejí a je čas – ten je vždycky – tak možná spíš chuť zase psát a zamýšlet se nad radostmi i strastmi všedních dní. Žluté listí zaválo ulice, ráno rozrážíte hustou mlhu, vchody domů zdobí dýně a některé obchody hlásí dokonce i Vánoce, ano i tady lidé občas blázní.

Při těch čím dál tím delších večerech si často připomínám to dánské léto a poslední dva týdny v srpnu předtím než začal celý ten kolotoč, o kterém Vám také povím. Těch několik dní tu se mnou totiž byla mamka a přijel i brácha. Aalborg se předvedl a za tu dobu zapršelo jen dvakrát, mami tak nabyla dojmu, že je to vlastně skvělá země na letní dovolenou. No, sotva jsem je vypravila na vlak, snesly se kapky deště a jen tak to nepřestalo.

Díky tomu šťastnému počasí jsem po dvou letech života v Dánsku poprvé okusila moře a v Løkkenu jsme se doopravdy vykoupali. Brácha si k narozeninám zasurfoval a my holky ještě chytaly snědé barvy léta. Člověk se zamýšlí, jaké by to bylo mít je tady u sebe, ty nejbližší. Ale já stejně vždycky dospěji k názoru, že o to ten čas je pak vzácnější, člověk ho si ho plně uvědomuje a váží si ho. 24/7 se svou mamkou, dva týdny, v cizině, bez přátel, bez televize, … . Děsí Vás to? Chápu, jenže moje mamka je moje nejlepší kamarádka, doslova a do písmene. Životem za hranicemi se vám kruhy přátel takzvaně protřídí, některé zrecyklují, jiné zmizí úplně a pak jsou tu ty, které zůstanou. Mezi nimi je rodina, navždycky, s tím nejsilnějším základem a nekonečnou podporou, i když třeba jen přes telefon. Takže třeba když jsem v pondělí vstávala o hodinu dřív, abych stihla vyprat pračku, pak jela na celý den do školy, na poštu, rychle zpátky domů najíst se, vyměnit oblečení a hned zase zpět šlapat na atletiku s dětmi, tam mi odřekli deset minut před tréninkem pomoc, takže jsem zůstala sama, půl hodina na přesun do práce, ke dřezu s nádobím, na pět hodin, a nakonec někdy před půlnocí posledních pár kilometrů v dešti domů. No prostě jenom chci napsat, že to byl naprosto hrozný den, ze kterého jsem se někdy mezi prací a atletikou potřebovala někomu vybrečet. Byla to mamka, které jsem volala, vždycky by to byla a vždycky bude, bff, you know. Tak, o těchto mých dnech Vám brzy napíši. Totiž, vypadají po většinu týdne nějak takhle, i se slzami. Ale to je součást procesu, je to dočasné období tápání, po kterém zase snad přijdou ty momentálně ztracené momenty štěstí.

V Aalborgu jsme v ty sluníčkové dny trávili chvíle na nové plovárně, která mimochodem vyhrála i celonárodní soutěž o stavbu roku, ve městě, v kavárnách, na sushi, na pizze a na víně, doma u karet, doma na gauči, u fjordu i ve fjordu, v obchodech a tak. A bylo to něco jiného, než když jsem mamka přijela na návštěvu poprvé, do mého holobytu s jednou matrací a i IKEA nočním stolkem. Ufff, jako já bych do toho všeho šla určitě znovu, ale jsem tak trochu ráda, že jsem vlastně před těmi dvěma lety vůbec nevěděla, co mě čeká. Vnímání života místního život se mi od té doby obrátilo o sto osmdesát stupňů a vlastně ještě stále obrací. Když si vzpomenu na první osamocené měsíce, na nervozitu ze školy, z lidí, anebo když si vzpomenu třeba jen na svůj finanční rozpočet. Ten jsem si poctivě každý týden zapisovala a třikrát se rozmýšlela jestli těch banánů koupím pět nebo dva. Momentálně se měsíční číslo minimálně zdvojnásobilo, je to úleva a jakási jistota.

Takže se mám dobře, není to na vlně euforie, co byla v Portugalsku nebo ve Španělsku, ale stále jsem na moři, jen je teď na nějakou dobu klidná hladina a třeba bouří pro někoho jiného.

Příště už dříve než po měsíci!