Když už mám tu slavnou práci, ráda bych se podělila o pár faktů, které Vám pomohou si danou situaci v rodinném sushi podniku - s úředním jazykem čínštinou – představit.

V minulém příspěvku jsem se zmínila o čínské restauraci, kde pracuji soboty, pátky nebo občasně v kuchyni. Záměrně nepíši konkrétní pozici, protože většinou vystřídám všechny posty. Obvykle to začíná nandáváním stále mizejících miniaturních talířků na jezdící – running sushi - pás, ze kterého si hladoví hosté okýnkem tahají neomezený počet porcí. Zpravidla, jeden talířek, rovná se jedno malé sushi, osm oříšku nebo mini maso na špejli.  Nevím kolik porcí v průměru za těch 200 DKK hosté sní, ale na krajích stolů se hned od začátku štosují nekonečné komínky. V klasické restauraci by se umyli třeba tři talíře, tady jich do kuchyně letí třicet a na desce tak vzniká takové plastové sídliště. Ano, jsou plastové, ránu dělají stejnou, ale drží. Během doby, co ve frmolu házím talířky na pás jako frisbee a u dřezu, jež je má následující pozice se časuje bomba, mě číňaňka neustále peskuje svým Girl, make this! nebo Girl, take care! či Girl, wasabiiiiii!. Anglická slovní zásoba jí stačí bohužel jenom na tu buzeraci. Když skončí nával v restauraci, výbuch se přesouvá do kuchyně a já se nořím po lokty do dřezu a začíná nekonečný příběh s onými talířky. Scéna asi jako ze Snowboarďáků, kde klukům vyplave z vody knedlík. Mě většinou ocásky krevet.

Nádobí moc neubývá a jen výjimečně se mi podaří sklidit vše. Když už jsem zpocená, politá sojovkou se závanem leklé ryby, zavolá šéf, ať jdu sbírat nádobí přímo z restaurace. Takže jako ten největší upatlanec doslova žongluji s tunovým tácem plných talířků mezi noblesními Dány a kleji. Uklidním se až při monotónním nandáváním nádobí na pláty do myčky, poslední dvě hodiny jen myji. Mezi tou směsí rozmočené rýže, nudlí a masa má člověk čas na přemýšlení o spoustě věcí. Manuální práce má taky něco do sebe.

Důkazem mého DREAM JOBU, je taky fakt, že si pokaždé směně smím sednout a sníst co chci, pěkně z pásu s okýnkem tahám sushi, špízy, ovoce a k tomu točím colu a sprite. Haha, ne vždy na páse něco zbude a ne vždy na to máte chuť. Po těch hodinách v olejo-rybím odéru Vás většinou přejde.

Troufám si říct, že chudý život studenta v Dánsku je ještě jinde než ten český. Ale nedovedete si představit, jak jsem za tohle všechno neskutečně vděčná. Ostatně, Číňané jsou štědří lidé. A někdy dokonce tou anglo-dánštinou myslíme stejný den i hodinu.