Podzimní vítr

Po německé sérii už zas přináším zprávy ze severu. Sotva se nám tu zbarvilo první listí, obchody začaly sršet vánoční červenou od podlahy ke stropu. Místy se to bije ještě s halloweenskou oranžovou, ale rozhodně jsou tu Vánoce víc než připraveni. Vyvrcholilo to včerejším ohňostrojem a oslavou obchodního domu na náměstí, který každoročně začíná svůj nákupní advent už poslední víkend v říjnu.

S klidem mohu říci, že se tady děje tedy něco podobného jako v Česku, jen nám tu naštěstí chybí merrychristmas-řvoucí stromečky na baterky a visící Santové z balkónů. My máme decentní skřítky a sympatické Julemany. Dost o Vánocích, to byla jen malá těšící, neboť se na pár dní podíváme domů.

Po třech týdnech toho ošklivého tmavého a upršeného podzimu, díky kterému se ale tak krásně dělá hygge a člověk nemá výčitky, když stráví celou sobotu v blízkosti postele, se zapálenou svíčkou, vyřezáváním dýní a vyrábění diáře na příští rok, přišly konečně dny ufoukané ale slunečné. /Večer to hygge většinou pokazí sushi, vyfouklé kolo, nebo spálená, ta krásně vyřezaná, dýně)/ A v těchto dnech je každé mlhavé ráno cestou do školy cítit právě ten hezký barevný podzim, ten kdy Vám pod nohami - kolem šustí listí, kouří se od pusy a chvíli je Vám zima a pak zas nevíte co si vysvléct.

 Po ránu na univerzitě to tedy vypadá asi takhle: Po čtyři a kousek kilometrové cestě do mírného kopce, na přeplněném cyklistickém parkovišti najdu místo pro Zebru, vyndám z košíku dvě až tři tašky (ať už je to notebook, věci na atletiku nebo svačina) a táhnu se do vstupní haly hned k prvnímu volnému stolu. Tam si s červenými upocenými tvářemi sundám několik vrstev oblečení, otřu obličej, zkoumám kde jsou všude tmavá kolečka a hltám vodu. Nastává vybalování počítače, v lepším případě diáře, kde je psána třída. Poté se znovu zabalím a jdu hledat třídu, cestou mi většinou něco ještě vypadne, v lepším případě to nevidím, v tom horším nastává trapné ohýbání, dvě patra nahoru mi taky moc nepřidají a do lavice tak většinou usedám se vzhledem maratonce, ověnčená jako stromeček. Takové ranní kardio. /Naštěstí jsem posedlá chozením včas takže ve třídě mi po ránu moc lidí nedělá společnost./

No, a když nejsme upocení tak jsme zas zmoklí jako slepice. A takhle pořád dokola. Ale co, nikdy v tom nejsme sami, jak malí špunti se školními taškami na zádech, tak i bábinky na kole s motůrkem, si to pravidelně štrádují s námi.

Jezděte taky, budete šťastnější, nabitější a ušetříte planetu i nějaký ty drobný.

PS. Halloween tu děti slaví jako v Americe, ale ne v takové míře. 

EURODĚTI vol.2

Stále Pasov, 14.10.2016 a brácha popisuje jaké to je na střední škole v Německu.

První školní den, i po mém pozdním příchodu, dopadl nakonec dobře. Nebyl sice tak krátký jako u nás, ale příliš dlouho nás také netrápili. Přesto jsem si za těch pár hodin stačil všimnout velkých rozdílů, které jsou viditelné i teď, po několika týdnech. Tím hlavním je vztah učitel-žák. I když se mi zdá, že se vše nese spíše v přátelském duchu, žáci si k profesorům stále chovají nesmírný respekt a učitelé, na oplátku, své moci nijak nevyužívají.

Další odlišnost od českého školství, minimálně od našeho gymnázia, je to, že je jak na učitelích, tak na žácích vidět upřímná radost z toho co dělají a jsou si vědomi, že vše dává smysl. Z toho logicky plyne mnohem větší zapálení do studia, motivace a dobré výsledky. Netroufnu si odhadnout, co za výše zmíněnými věcmi je. Jestli za to můžou učitelé, kteří nějakým záhadným způsobem dokážou donutit žáky se na každou hodinu předem připravit, nebo žáci sami, kteří se všichni do jednoho alespoň jednou za hodinu přihlásí a mají tak aktivní přínos do hodiny.

Nemalý podíl na tom, dle mého názoru, taky může mít fakt, že ve školách platí ÚPLNÝ zákaz používaní mobilů, samozřejmě i o přestávkách. Což je určitě k zamyšlení, protože žák není nijak rozhozen a nemusí vůbec přemýšlet, jestli ta nově příchozí zpráva je od od tý blondýny vlevo nebo od její kamarádky. Nemluvě o tom, že si studenti v pauzách mezi povídají a debatují. Upřímně si nedokážu představit, že by tohle platilo v Čechách.

Je také pravda, že učitel, jakožto povolání, je mnohem výše společensky postavené než u nás. Myslím si však, že to nemá nějaký velký vliv, co se týče povyšování a nároků na studenty. Vše je bráno tak nějak s nadhledem a lehkostí a opravdu mi někdy přijde, že žáci berou samotné studium jako odměnu. Spolužáci se mi nezdají nějak extra nadaní, že by museli všechno znát, mám z toho všeho prostě jen pocit, že výuka je absolutně NENÁSILNÁ, a to je ten hlavní důvod.

Co se týká běžného německého žití, nevidím žádný znatelný rozdíl. Každý den můžete narazit na milého člověka, ale stejně tak na nervózního přešlapujícího důchodce v obchodu u kasy. Poslední zajímavostí, je že tady v Pasově je znám nízký počet "čistokrevných němců" a mnoho občanů je tak různých původů.

PS. Já bráškovi nejvíc děkuji a on určitě brzy zase něco napíše. Na instagramu je jako pepa.fiala určitě Vám rád odpoví na všechny otázky ohledně programu a tak.

EURODĚTI

Dnešní zápisek je už STÝ a symbolicky jsou má slova jen úvodní. Po čase otravování jsem totiž přesvědčila svého staršího milovaného bráchu, aby mi něco sepsal. Důvodem je jeho roční pobyt v Německu, který se Vám v následujících dvou příspěvcích pokusí přiblížit. Bráchovi je čerstvých osmnáct, má srdce na správném místě a v hlavě pořádek...

Pasov, 14.10.2016

Jsem studentem třetího ročníku klatovského gymnázia a o instituci zprostředkovávající hostující rok na jednom z bavorských gymnázií jsem se dozvěděl od jednoho staršího kamaráda, který již toto dobrodružství absolvoval. Ihned jsem se začal zajímat více a měl jsem opravdový zájem, protože umět minimálně jeden cizí jazyk je naprosto nezbytné a s učením ve škole se roční pobyt v Německu nedá srovnávat. Ne malý podíl na mém rozhodování, zda do toho jít, mělo i to, že celý pobyt se dá prakticky zvládnout bez větších nákladů, jelikož je hrazen z EU.

Mé počáteční nadšení odpadlo, když jsem musel už opravdu začít se zařizováním všemožných papírů a došlo mi, že to asi nebude procházka růžovým sadem. Přeci jen v sedmnácti máte trochu jiné starosti. Zcela vážně jsem i přemýšlel, že to vše vzdám, nicméně jsem si to naštěstí rozmyslel. Byla by škoda, toho všeho nechat jen kvůli lenosti, a tak jsem pokračoval v plnění pokynů a pokračoval dále. Po mém zařazení mezi účastníky Gastschuljahru 2016/17 mi bylo oznámeno, že s největší pravděpodobností strávím oněch 8 měsíců v Pasově a bydlet budu u staršího pána, který žije už sám. Z toho, že budu bydlet v Pasově, jsem nebyl moc nadšený, přeci jen je to dál a v nabídce byla města o dost blíže, ale již teď zhruba po měsíci, můžu říci, že mé obavy nebyly na místě.

Ihned po první návštěvě Pasova, školy i onoho staršího pána jsem si uvědomil, že nic lepšího mě potkat nemohlo. Můj gastvater se jmenuje Hubert, je mu 79, učí se češtinu, chodí na kurzy kytary a je jednoduše boží! V moment, kdy poprvé promluvil, mi spadl velký kámen ze srdce. Hubert nemluví bavorsky, což je obzvlášť u starších lidí obvyklé. I když jsem mu v celku rozuměl, konverzoval spíše s mým taťkou, což mi ani nevadilo. Po pár hodinách jsme jeli zpátky a myslím, že nadšený jsem nebyl jen já, ale i mí rodiče.

Když jsme do Pasova jeli podruhé, už to bylo s plným kufrem věcí, dvěma koly a s trochou nervozity, neboť mě čekal nástup do školy. A když jsem stál, před dveřmi mé nové třídy, všechno mi to došlo. Od teď jen německy!

O studiu, škole a životě příště.

PS. Za to, že jsme tak úžasné, dobrodružné a odvážné EUROděti vděčíme našim nejlepším rodičům. A nejkrásnější na tom je, že i přes ty dálky jsme všichni pořád pospolu. 

Stáž

Prvním řádkem děkuji za ohlasy k minulému článku, myslím, že to bylo spíš tou fotkou haha, ale stejně. Tím druhým sděluji, že v lednu mířím do PORTUGALSKA.

INTERNSHIP je tady v Dánsku součástí většiny programů ať už se jedná o management, ekonomii, učitelství nebo porodní asistentku. Mě za celého bakaláře čeká rovnou dvakrát a je naší zodpovědností si pozici kdekoliv na světě – neplacenou – najít sami. S rozesíláním desítek CV a motivačních dopisů v češtině, angličtině i španělštině jsem začala někdy v červenci a během prázdnin tak získala vizi, kde bych asi chtěla pracovat.

Nejjednodušší cesta byla ta pražská a možnost se vrátit alespoň na tři měsíce do Česka. Něco, co by nejvíce potěšilo mamku s babi. Shodou okolností mi bylo i kladně zodpovězeno na většinu žádostí. Ty jsem víceméně zaměřovala na sportovní a organizační management, komunikaci a PR. Úplně původní myšlenka bylo ale taky zůstat tady v Dánsku. Byla jsem to však zas jen já a moje protivná povaha, která by se snad i styděla, že si vybrala tu jednoduchou cestu, kdo se rozhodl pro další dobrodružství ve světě Evropě.

Emaily mířily tedy do různých sportovních svazech po celé Evropě. Jelikož mé nabídky nebyly odpověďmi na vypsané pozice, ale pouze random maily, většina organizací se mi neozvala, a to ani ze Španělska, kam jsem chtěla zpátky kvůli osvěžení řeči. No, a když tedy nevyšlo ani Španělsko, zbývala země hodně podobná stylu života Španělů. A proto, že už mám koupenou letenku, mohu to oficiálně zveřejnit. Třináctého ledna letím do hlavního města PORTUGALSKA, LISABONU. A co, že tam budu dělat?

Skrz neziskovou organizaci Placement Portugal, se kterou skvěle komunikuji do teď, jsem absolvovala pohovor na pozici event organizer/manager v organizaci Erasmus Life Lisboa, jež se stará o přijíždějící Erasmus studenty tím, že jim zajišťuje hlavně nabitý zážitkový program v průběhu celého roku. Já budu tedy součástí organizačního týmu s povinnostmi zahrnující plánování, zajišťování, organizování a snad i nějaký ten marketing aby mi to ve škole schválili. 
Možná si teď řeknete, že to nemá co dělat se sportem, ale jak jsem na začátku říkala, stáže máme dvě, takže jsem nabídkám byla víceméně otevřená a brala i to co bude třeba jen zábava. A upřímně tak nevím, zda mi Lisabon dá něco co do profesionálního posunu, ale určitě to bude ta právě ta zábava a zážitky. A hlavně nová země, nová kultura, místa, kuchyně, lidé. A to já miluji. Jo a taky jsem si naprosto jista, že tam bude lepší počasí než tady. A ať mi nikdo netvrdí, že NE!!!

PS. Díky Erasmus a Obelski grantu mě taky neomezuje finanční stránka, protože tyto příspěvky pokryjí velkou část nákladů a na to ostatní poslouží momentální pracovní nasazení. Vtipem je, že když jede na Erasmus člověk z Česka, dostane okolo 500e, když jedu já z Dánska bude to maximálně 300-350e a to z důvodu ekonomického postavení této země. Takže smůla.

Po roce v bodech

Nás nepřekvapí, když během pěti minut svítí sluníčko, prší i zespoda, fičí hurikán a na obloze duha.

Nás stále udivuje, že Česko je podle Dánů CZECHOSLOVAKIA, že umíme RUSKY a že Tjekkiet je TURECKO.

Zjistili jsme, že se tady poměrně dost plýtvá jídlem a není nám tak hloupý občas si zajít pro čerstvé ovoce a zeleninu (lososa, pečivo, sušenky,….) do kontejneru.

Víme, že co není ORGANIC, BIO a DANSKE, si průměrný Dán nekoupí.

A taky že skupinová práce se aplikuje skrz všechny společenské vrstvy a obory.

Nás nepřekvapí, že se omladina válí opilá okolo Jomfru už v devět večer za každého počasí.

Obdivujeme děti v kraťasech a tričkách opět za každého počasí.

Vidíme zásadně černobílé IKEA domácnosti s designérskými prvky.

No a taky už víme, že Dánsko má národní tým PODVODNÍHO RUGBY (zkuste si najít videa na youtube, Martin chodí hrát do aalborgského klubu a jenom sledovat to pod vodou je zábava).

Nejíme mléčné výrobky, protože jsou tak nějak silně mléčné, za to milujeme skořicové šneky a všechny druhy ALKO limonád.

Nepřestanou nás překvapovat dopravní prostředky na cyklostezkách, posledně to byl zastřešený vozík pro handicapované, kárka za kolo se šesti dětmi, nebo jakási šlapací motokára ve tvaru rakety.

Taky jsme poznali, co je to odmítnutí, nezájem, zklamání, bezohlednost a arogance.

Ale zase víme, že je tady nárok na příspěvek na bydlení, na studium, na děti, na dopravu, na nezaměstnanost, na mateřskou a snad i na křečka.

Po roce v Dánsku si můžeme zajít do nejlevnější restaurace - bez výčitek, skoro.

A po roce jsme taky konečně díky SU a práci finančně nezávislí a můžeme tak žít alespoň z poloviny jako dánští studenti.

PS. Po roce v Dánsku vím, že ve dvaceti letech jsem toho stihla a zvládla docela dost, ale stejně mi to nebylo dost dobrý. Po zkušenostech života ve Španělsku a tady, se na povinnou tříměsíční stáž chystám opět opustit komfortní zónu a vyzvat sama sebe k dalšímu dobrodružství.  Pokud se nestane nic neočekávaného, od ledna se můžete těšit na zápisky z teplejší krajiny. A možná až ta třetí země mi dodá odvahu trochu zpropagovat tady ty řádky.