pátek 24. února 2017

Surf

Fotky mluví za vše a já už naprosto plně rozumím lidem, pro které se stala pláž domovem a surf smyslem života. Po dvou dnech ve vlnách o to více ve svém bucket listu zvýrazňuji položku ŽÍT NA POBŘEŽÍ. A klidně na tom portugalském, dvacet minut od Lisabonu.





První zkušenost z Costa de Caparica byla ta mrazivá, kdy se oceán zvedal do ne obvyklých výšek a chrlil tak tuny vody v nepředstavitelné síle. Ta síla je z pobřeží asi tak poloviční než jakou ji pak vidíte pádlujíce v oceánu. Znásobí se ještě tak třikrát když Vás to spláchne. Pár šokujících vln na začátku a pak už Vám chladno, pálivé oči, nalokané litry vody či otlučené nohy nevadí. Chytání vln je adrenalin. Načasování toho kdy začít pádlovat a kdy se začít zvedat do polohy jedna, dva a tři pak dobrodružství. Samotné sjetí vlny nesmírně těžké. Ale když se pak na poněkolikáté postavíte a souzníte tak s převalující se vodou, jste zpátky bezmezně se radujícími dětmi, protože je to úžasné. A to jak jdete ruku v ruce s oceánem, kdy víte, že on je tu pán a že stačí jedna chyba, nepozornost a smete Vás sebou, je vzrušující. Po hodině už jste unavení, když Vám to hladina dovolí, vlnky Vás pohoupou a Vy tak můžete pozorovat tu nekonečnou nekonečnost modré, tu lehkost s jakou místní surfaři vlny sjíždějí, pláž po které se prohání psi, děti, zapadá sluníčko. A já se jen divím, jaké mám štěstí, že je tohle součástí mé reality.



Podruhé jsme byli v Carcavelos, kde to bylo klidné s vlnami akorát pro začátečníky. Dostali jsme větší prkna, sjela jsem svou první vlnu - jakože doopravdy, večeři jsme měli na pláži, poznali další nové tváře. Lidé od surfu jsou pokaždé stejní a většinou je poznáte, podle ošlehaných tvářích, oblečení a pohodovému rozpoložení. V obou surfařských školách si z nějakého zázemí hlavu nedělají, takže tam kde si najdete místo tam se převlečete, tam se taky nasoukáte do většinou mokrého neoprenu, přes který si ještě musíte natáhnout slušivý dresík. Po lekci na Vás čeká studená sprcha, což v těchto zimních měsících není sranda. Ale co si budeme, surfovat v únoru je už tak dost luxus.


Zážitek ze surfování nejde přenést do slov, tak jak bych si přála, takže to musíte zkusit sami. Nejlépe přijet do Portugalska, zamilovat se do Lisabonu a jezdit surfovat. 

úterý 21. února 2017

Studentské bydlení

Zážitky z pobřeží a surfu musím vstřebat a hned poté Vám o nich napíši, dnes je totiž čas na ten komický příběh o mém ubytování, o tom jak to tu chodí, čemu je třeba se vyhýbat a kdy, na co nešahat a co nehledat a proč mé kuchařské umění kleslo na level polívky z pytlíku. Neříkám, že ten pokles byl znatelný.


Ubytování jsem si sháněla přes housing department firmy, kde pracuji, což mi dávalo jistotu, že pokoj na fotkách opravdu existuje a převedené peníze jdou opravdu na nájem. Moje požadavky byly minimální a držela jsem se jen toho, že chci mít pokoj pro sebe ve walking distance od mého pracoviště. V posledních letech se nájmy v Lisabonu markantně zvedly a je tak obvyklé, že i s prací na plný úvazek stále sdílíte byt s několika lidmi. Proto i já jsem musela rozpočet lehce navýšit. Momentálně tedy bydlím za dvě stě osmdesát euro zhruba patnáct metrů od dveří kanceláře. Pokoj sdílím sama se sebou, s trochou plísně na zdech, starým nábytkem a nějakými těmi roztoči. Po třech promrzlých nocích jsem si doslova vyžebrala malý přímotop – který v noci nechávám RADŠI vypnutý a zapínám pravidelně okolo šesté ráno, kdy se budím zimou – a od té doby už jsou všechny funkční nedostatky naší domácnosti jen k pousmání.

V bytě je nás šest a složení se průběžně mění. Na začátku to byli dva praví italští Italové, kteří žili život v noci, a díky nim jsem poznala celou místní italskou komunitu. Kluk z Nigérie, se kterým jsem sdílela zeď a neprůchozí dveře mi určitě nechybí. Jeho pokoj byl podle mě telekomunikační středisko, protože ať už jsem šla spát o půlnoci nebo vstávala v šest ráno, on stále volal. A poslouchejte černošskou angličtinu na skypu 24/7. Kalechi se ale vždycky jen smál a pokaždé se optal, jak se máte. No a současné složení je Polsko, Nizozemsko, Brazílie, šaman z Turecka a Francouz, který to že je Francouz svým přízvukem opravdu neschová. Jelikož bydlíme přímo v centru dění, v nejfrekventovanější party křižovatce, často tu v bytě potkáte mnohem více lidí než stále nájemníky, náš jídelní kout je zkrátka perfektní pro Erasmus warm-up party.



Po příjezdu jsem se naivně první dny držela po večerech doma, ale po bezesných nocí jsem to rychle vzdala a teď už se jdu radši unavit sangríou do ulic a on ten spánek jde snadněji. Hlučností jsem však byla varována. Co jsem netušila, byl stav bytu, tekoucí pračku, neodtékající sprchy, plesnivé zdi a špínu prostě z fotek nepoznáte. Tak jsem si první den probrečela a teď už je mi to vlastně jedno, sama jsem taková bordelářka a vaření moc nedám, prostě a jednoduše jsem se přizpůsobila podmínkám. Zásadně nechodím bosa, každé nádobí před použitím třikrát omyji, k lednici nečuchám a mrazák ani neotevírám, tam to žije jiným životem. Spotřebiče ale máme, mikrovlnka, toaster, rychlovarná konvice,... . Jejich spouštění je však jako minové pole. Mikrovlnka s toasterem je v pohodě, ale když přidáte konvici, přijde black out celého baráku. Pračka s konvicí je v pohodě, ale nesmíte zapínat toaster ani přímotop.  A takových kombinací je více.



Z dánského luxusu a pohodlnosti to byl šok, ale jen první den. Od druhého už Lisabon milujete a je Vám vlastně jedno, že ty dveře od záchodu nejdou dovřít nebo že než zapálíte troubu cítíte plyn všude. Náš byt má historii a je to z něj cítit, je tu atmosféra a i půl rok by se tu dal přežít. A Bairro Alto? I když tu každou chvíli někoho okradou – prý, úzké uličky mají své kouzlo, Miraduoro de Sao Pedro de Alcantara neskutečný výhled, kam si často nosím oběd a na sluníčku užívám pauzy, centrum je jen pět minut z kopce dolů a v únoru můžete nosíte baleríny! 
  

úterý 14. února 2017

Sintra

Díky své práci – hodně lidí se nám stále vysmívá, když tomu říkáme práce – se celkem nenákladně podívám do okolí Lisabonu, na portugalské pláže, najím se a někdy i připiji. Cena těchto aktivit je nošení té skvělé modré, které máme už všichni po krk a vymýšlíme tak různé variace zavazování, střihání a ohrnování. Výhodou je, že Vám vybírání outfitu zabere asi tak deset vteřin.

Poslední výlet byl do třiceti kilometrů vzdálené Sintry, kam při lisabonské dovolené míří i většina turistů. Sintra totiž nabízí kromě historického centra několik velkolepých UNESCO paláců, o kterých si kolikrát řeknete, kde se tu vzali. Díky tomu, že je město rozložené na kopci, máte znovu pohled na kopcovitou portugalskou krajinu skoro z každé uličky nebo okénka paláce a příjemná je i zeleň, které v samotném Lisabonu moc nedohledáte.


My jsme se tuto neděli podívali do Palácio Nacional, jenž je jednou z nejlépe zachovaných středověkých residencí v celém Portugalsku a se svými dvěma nepřehlédnutelnými komíny Vás zavede do života lidí během patnáctého až osmnáctého století. Průvodcem Vám jsou krátké popisky v každé místnosti a pro kulturní amatéry jako jsem já naprosto dostačující. V historickém centru městečka určitě vyzkoušejte místní sladké pečivo Queijada de Sintra nebo Travesserios de Sintra, klasicky plné vaječného krému a cukru – portugalské poznávací znamení.


Za slunečného počasí se musíte vydat do bizarních zahrad paláce Quinta da Regalaria, jenž byly v době výstavby na konci devatenáctého století inspirovány právě černou magií, alchymií a historií templářských rytířů. Krom několika fontán, jeskyň, zázračných jezírek, minete detailní vyhlídkové věže s těmi nejužšími schody, studně s tajnými podzemními chodbami a několik jeskynních tunelů. Ano, pro klaustrofobiky toto místo určitě není. Byli chvíle, kdy jsem byla zelená jako místní bažiny a to snesu hodně. Samotný palác je už trochu prostornější a zařadit ho do programu stojí za to také.




Asi nejnavštěvovanějším místem je Palácio de Pena. Ten leží na vrcholku Sintra mountains a prý se dá spatřit i z Lisabonu, nepřehlédnutelný je nejen umístěním, ale i svou neobvyklou architekturou a jasnými barvami. Na seznam si ještě dopište Castelo dos Mouros, odkud pořídíte další nezapomenutelné výhledy. Obě dvě místa ještě nemám ze svého poznávacího listu odškrtnuté, takže foto snad někdy příště.


Cestou ze Sintry to musíte vzít přes již zmiňovaný Cabo da Roca, kde historii střídá divoká příroda a nekonečný oceán. A já osobně bych asi všechny paláce vyměnila za západ slunce právě na tomto místě.


čtvrtek 9. února 2017

Portuguese

Po měsíci pozorování, vnímání a užívání portugalské kultury se Vám pokusím slovy přenést alespoň hrubý obrázek toho jak je tady kultura vlastně přítomna, jací tu lidé jsou a z čeho se mi občas zatočí hlava nebo zčervenají tváře.


Ty tváře mi většinou červenaly první týdny při seznamování, kdy jsem se za každou cenu snažila podat dotyčné/-mu ruku a on už mě objímal a líbal na obě tváře. Teď už je to součást každého příchodu do kanceláře, setkání, schůzky a daný program tak zásadně začíná se zpožděním. Pozdní příchody jsou taková kapitola sama o sobě. Patnáct minut je stále v portugalském překladu přijít včas, okolo dvaceti minut dostanete upozornění, že možná byste si měli pospíšit, ale stále je to v pohodě. Černý puntík obvykle přichází až po půl hodině. Já jako časová puntičkářka jsem v kanceláři po ránu tedy většinou osamocena. Portugalci jsou spolehliví, pracovití a aktivní jenom jim to vše trvá trochu déle.

Když se ponoříme do portugalské kultury jako takové, hlavním pojmem je tady muzika fado, tu uslyšíte v centru Lisabonu z většiny restaurací, z ulic i z balkonů činžovních domů. Fado, hudba nářku, žalu, melancholie, pocitu ztráty, zpívá o životě, chudobě, moři a oceánech. No depka. V Alfamě, jako kolébce tohoto stylu najdete spousta restaurací nabízející večeři právě s živým fado. Zpěváci jsou většinou osamoceni, doprovázeni maximálně kytarou. A s fado je spojeno saudade, pocit, který vlastně tato hudba vyjadřuje. Je to pocit vyjadřující nenávratnou ztrátu, která bude přítomna do konce života daného jedince. Oba dva pojmy jsou svázané s mořeplaveckou historií země. V minulosti to byly právě ženy mořeplavců, jejichž muži vyráželi na moře a nikdy se nevrátili. Saudade se dá vysvětlit i jako láska, která zůstává, i přesto, že jedinec odešel. Je to touha, vzpomínka na všechny radostné chvíle, pocity štěstí, nové zkušenosti, momenty čirého bytí. S pocitem saudade můžete toužit po člověku, ale i po místě, dětství, přátelství a já budu určitě v hlubokém saudade až budu z Portugalska odjíždět. 




Život se tady v Lisabonu podobá Španělsku, denní rozvrh je od nás posunutý tak o dvě hodiny, obchody a služby se otevírají mezi devátou a desátou hodinou a zavírá se okolo sedmé večer. Na večeře se chodí okolo osmé večer a na party až tak mezi jedenáctou a půlnocí. Zásadně nepotkáte spěchající manažery s kelímkem kafe v ruce, Portugalci si svůj ranní shot zásadně vychutnají, ať už na rozviklaném stolku před kavárnou nebo na lavičce před kioskem, který stojí na každém rohu. S blížícím se večerem se lidé vydávají do ulic a zábava je zásadně před dveřmi baru a to celoročně. Pivo tak dostanete za euro do kelímku a korzujete od baru k baru, přičemž potkáváte spoustu známých, protože všichni chodí na jedno místo, sem, do Bairro Alto.


Brán v úvahu fakt, že Portugalci jsou jižané, jsou to lidé klidní, s respektem, nikdy na Vás nepokřikují ani neotravují se zbytečnostmi. Všichni jsou tmaví a snědí, Portugalky pak krásné ženy, ne mírami, ale jakýmsi kouzlem osobnosti. Jejich řeč je zvláštní. První dojem byl, jako když slátáte ruštinu a rumunštinu, často slyšíte Š a vidíte špulení pusy. Podobnost s ostatními jazyky je tu značná, pro příklad Portugalci Španělům rozumí, ale naopak to nefunguje, Španělé jsou na to prý líní. Je tady hodně lidí z Jižní Ameriky, zejména pak Brazilců, jejichž portugalština je svým akcentem sice trochu odlišná, ale stále přijatelně srozumitelná. Z Evropy nejčastěji narazíte na Němce a Italy, ti tady hlavně v erasmáckém prostředí tvoří celé kolonie. A Italové jsou slyšet i vidět.

PS. Na konci pobytu bude ten můj vlastní kulturní obrázek určitě jiný a větší, už jen proto, že já budu jiná a zase trochu blíž na cestě k sebepoznání.

sobota 4. února 2017

Belém

Lisabon má několik předměstí, jedno z nejhezčích je vzdálenější Belém. Místo odkud se v minulosti muži vypravovali na objevitelské plavby a odkud se s nimi jejich ženy loučili plné saudade, pocitem smutku a melancholie z něčeho, co se nikdy už nevrátí. Saudade se pojí s fado muzikou a já o všem brzy napíši. Teď ale výlet do Belému, který byl v minulosti považován za čtvrť bohatých a dnes tu sídlí i prezidentský palác.

Belém je od Lisabonu vzdálený asi pět kilometrů, a když si vezmete svačinu a pohodlné boty určitě můžete mít hezkou procházku po pobřeží řeky Tagus, pod mostem Ponte 25 de Abril, okolo jedněch z mála moderních staveb – muzeí. Muzeí je celkově v této oblasti dost, některá jsou zdarma, některá můžete navštívit první neděli v měsíci a budete to mít taky zdarma. Jmenovitě Museu de Marinha, Museo Nacional dos coches nebo kulturní centrum.


Do Belému se jezdí kvůli slavné Torre de Belém, malá pevnost v minulosti chránící město před útoky, která je z venku o dost zajímavější než zevnitř, ale stále stojí za návštěvu. Určitě také neminete pro mě naprosto dech beroucí památník Monumento a los Descubrimientos, který představuje sochy objevitelů, jako byl Vasco de Gama, směřující jeden po druhém k nebi. Výtahem se dostanete i nahoru na vyhlídku. V Belému také nepřehlédnete Moistero dos Jeronimos, obrovský klášter ze šestnáctého století, kde právě Vasco de Gama trávil poslední noci před velkou plavbou do Indie. A dav lidí čekajících frontu do modré kavárny je dav toužící po Pastéis de Belém, tradiční portugalský dezert, který však chutná úplně jinak než ten klasický Pastel de Nata přímo z Lisabonu, i přesto, že vypadají oba stejně, bez ochutnávky obou dvou druhů se domů určitě nevracejte.






My jsme si do Belému jeli udělat nedělní piknik, pěkně slunečno, hodně jídla a tropické zahrady Jardim Botânico Tropical. Takový byl plán. Vybrali jsme si den kdy slunce se schovávalo a kdy se poprvé objevil lisabonský déšť. Zahrady zadarmo nebyly a když už jsme se uvelebili, všechno načančali, začali na nás útočit, respektive na naše jídlo, zvířata jako pávy, husy, kachny i kočky. Jak dvě hysterky jsme nejdřív udělali všem okolo divadlo plné anglických nadávek, všechno sbalili a bylo po pikniku. Teda po tom, který jsme si vysnili z Instagramu, ale co, i lavička na kterou zahánělo nám postačila. #dánskédívky