Zpět v klidné Skandinávii

Když jsem se přestěhovala z Česka do Dánska, byla to životní změna obrovská. Naučila jsem se plnit lednici, pochopila, že koupelna se sama neuklidní, odpady nevyčistí, večeře neuvaří, složenky nezaplatí a cibuli s cukrem na kašel taky nikdo neudělá. Pořád to tady však tady na severu bylo od začátku tak nějak podobné českému stylu. Po třech měsících v Portugalsku jsem teď v Aalborgu trochu jako Alenka v říši divů - všechno je tak jiné, klidné, tiché, čisté.

I přesto, že jsem se vracela s obavami, že po těch slunných dnech na jihu se tady v dešti na kole hned ponořím do žalu, budu zapalovat svíčky a se zlomeným srdcem vzpomínat na Lisabon, ani jedno se nestalo. Možná ty svíčky. A já po skoro dvou letech naplno ocenila krásu života skandinávského, který jako život kdekoliv jinde, má něco do sebe. Je tu vážně klid, na ulicích, ve městě, v obchodech. Je tu čisto, nikde zbořené chatrče, oprýskané zdi, nikde žebrající lidé. Bez omáčky okolo, je tu tak trochu mrtvo. Ale hezky, pokojně, akorát tak na třídění myšlenek a spřádání dalších životních a cestovních plánů. Ve městě si nemusíte hlídat kabelku, ráno míjíte desítky běžců, přes den stovky cyklistů, nikde nikdo nekřičí, lidé jsou v práci, doma s rodinou nebo doma s přáteli. Jsou milí, ale většinou stále nedostupní. Nikdo nepostává okolo barů, stolečky před kavárnami jsou pečlivě rozmístěn, večeří se v osm a žádné ponocování. A když je ošklivo, krásně se na to za oknem kouká a člověk nikam nemusí.

Nevím kolik let, měsíců, týdnů mi tady v Dánsku ještě zbývá, ale vím, že tu budu ráda, není to totiž navždycky a je třeba to nebrat jako samozřejmost. I přesto, že je mi srdce bližší k teplejším krajinám, tady je to s prací, kartičkou na autobus, pár přáteli a útulným domovem taky moc fajn.

Do léta, které tady tedy ještě ani nevystrčilo uši, zbývá pár týdnů, ve kterých mám dvě zkoušky. Po nich je konec dvouletého AP programu a pokračuji bakalářským oborem International Sales & Marketing na 1,5 roku, kam ještě mimochodem nejsem přijata. Po snad úspěšném dokončení jsem si jista, že půjdu sbírat zkušenosti do pracovního pole a doufám, že tak konečně zjistím, co mě opravdu baví a čemu zasvětím svého magistra, při jehož studiu bych si moc přála, studovat něco, co mi bude dávat smysl. I když věci, které jsem se naučila doposud nebo naučím v příštích měsících, jsou v praxi užitečné, celý koncept businessu mi ten smysl nedává. Stále bych asi radši učila angličtinu děti v sirotčinci, než vymýšlela marketingové plány na super prvotřídní designové kancelářské lampy. Radši bych poznávala kultury cizích zemí a pak o nich psala, učila se jazyky a pak se s nimi dorozumívala nebo jen tak byla, pracovala v kavárně každý půl rok v jiné zemi s čistou hlavou, dokud bych toho neměla dost a vrátila se k mamince do Česka, haha. Společnost a její jakási nepsaná pravidla mi však berou odvahu a vnucují pravidlo vyjetých kolejí, ve kterých se právě příští rok a půl zdržím, abych měla alespoň tu jednu jistotu dokončené školy. A ve mně se tedy stále pře vystresovaná kariéristka s finanční jistotou  proti matce Tereze, bez nul na kontech ale se svobodnou myslí. Je to tragikomické tak trochu, ale tak to dnes je. A naše generace, ta která může vše, občas kvůli tomu tápe, stejně jako já. 

No nějak to dopadne, tak jako vždycky.

Toledo

Druhý zápisek ze španělské zastávky bych chtěla věnovat výletu do historického města Toledo a gastronomické části výletu, jež je jednou z těch hlavních, ať jsem kdekoliv.

Toledo leží necelých 70 km od Madridu a spadá už tak do autonomní oblasti Castille- La Mancha. Výlet do tohoto historického UNESCO městečka je jedním s tím populárních, co se z Madridu dají zvládnout během jednoho dne a dopravit se tak snadno dá jak autobusem, tak vlakem. Autobus vyjde se zpátečním lístkem na 10€ a cesta trvá hodinu, za vlak si připlatíte jednou tolik, ale cesta je poměrně kratší. Navíc vlak jezdí z hlavního nádraží Atocha, které se více než vlakovému nádraží podobá botanické zahradě. Čekání je tak zpříjemněno čerstvým vzduchem z všelijakých rostlin, stromů a jezírek s desítkami vodních želv všech velikostí.

První a nejužitečnější věc v Toledu byla návštěva info-centra, kde dostanete mapu a paní Vám vyznačí trasu s křížky na místech, kde stojí za to se zastavit. Město leží nad tokem řeky Tajo, která shodou okolností protéká i Lisabonem, a i když je centrum města rozloženo na skalním útesu, parné je stále. Ukazatele hlásili 39° a to byl jen duben. Před sluncem se však dá schovat v úzkých matoucích uličkách, museích nebo několika velkolepých památkových stavbách. Za návštěvu tak stojí gotická Catedral de Santa María, hrad a zámek El Alcázar, Museo de El Greco, most Puente del Alcántara vedle kterého se můžete spustit i po kladce nebo hlavní náměstí Plaza de Zocodover. Procházkou centrem města narazíte na jednobarevné vysoké domy s typickými španělskými balkony, obchůdky se středověkými válečnými předměty nebo pekárny, kde Vám budou nabízet místní toledský marcipán, který je zvykem být tvarován do rohlíčkových nebo zvířecích tvarů. Nejhezčí výhled na město, časově náročnější, je z druhého břehu řeky. S dětmi je třeba zážitek vyhlídková mašinka okolo centra nebo zastřešený eskalátor, který vede skrz staré hradby vzhůru do města. Toledo nezklamalo.

No a zpět do Madridu na ty gastronomické výživnosti. Ze seznamu jsem nemohla NEodškrnout klasické churros s horkou čokoládou, jež byla jasná snídaně prvního dne. Na doporučení naší stážistky Eleny, jsem zašla do Chocolatería Los Artesanos 1902 kousek od Puerta de Sol (doporučené jsou i San Gines otevřené 24 h). V ranní hodině jsem byla v kavárně sama, avšak s odchodem už jsem se prodírala plnými stoly. Objednala jsem si tedy churros a taky typické porros, no a asi víte, že po takovéto snídani se člověk vzpamatovává dlouho. Ale je splněno.

Vyzkoušet jsem chtěla i klasické gaspacho, rajčatovou polévku podávanou za studena. Ne něj jsem sice nenarazila, ale na doporučení mého hostitele jsme zavítali do restaurace/kavárny Ojalá, v bohemské čtvrti Malasaňa. Kromě stylového interiéru dostanete skvělé jídlo za hodně přijatelné ceny. A tady jsem ochutnala jinou studenou polévku Salmorejo, která pochází z Córdoby a kromě rajčat, olivového oleje a octu je jen okořeněná paprikou, česnekem a solí. Tu jsem doplnila zase klasikou tortilla de patatas a už jsem byla španělsky spokojená. Jednou jsem vyzkoušela zapadlou vietnamskou restauraci, také tip od místních, a u Plaza de Espaňa tak ochutnala můj první Vietnam.

Nejvíce v šoku jsem byla při návštěvě tapas baru EL Tigre. Ve Španělsku je zvykem, že k pivu nebo vínu většinou dostanete nějaké malé občerstvení – olivy, brambůrky, salát, oříšky apod. V El Tigre to bylo o něčem jiném a za dvě piva jste obdrželi obrovský talíř plný pečených brambor, masa, šunky, oliv nebo bagety. I když je tento bar považován trochu za turistickou atrakci, pořád v něm byla cítit ta pravá hlasitá španělská atmosféra. Ta byla přítomna i při sledování ligy mistrů a zápasu Real Madrid vs. Bayern Mnichov, kdy to ze všech podniků bylo slyšet po celém Madridu. Další bary s pivem a velkými tapas jsou třeba El Respiro nebo El Pescador.

Nejlepší svačinou byl tip od mé kamarádky z Kostariky, která dělala v Madridu magisterské studium, na ten nejlepší popcorn na světě. Fol Gourmet popcorn a siesta v Retiro parque. To byla skvělá kombinace letního počasí, zpívajících ptáků, jemných kapek z fontány a právě pytlík z Fol vonící příchutí capucino, bíla čokoláda a slaný karamel. Nutností ve Španělsku je samozřejmě čerstvý pan, jamón, červený meloun sandía a olivový olej, na vše.

Jestli toužíte po nějaké vyšší gastronomické, nádherné prostředí a určitě i kvalitní jídlo je na food marketu Mercado de San Miguel nebo Mercado de San Antón.

Tak to by byl Madrid, horký, španělský a na mě obrovský, to nemění nic na tom, že se sem od příštího ledna mohu podívat na Erasmus. Myslím, že to bude záležet na tom, jak moc mi bude v Dánsku zima!

Madrid

Španělsko je cestou zpět z Lisabonu do Česka vlastně po směru a tak jsem si při skládání letenek naplánovala třídenní zastávku v Madridu. Poznat metropoli, zmírnit kulturní šok, poslouchat ten krásný jazyk, ochutnat gazpacho a churros a připomenout si tu jedinečnou náturu. Madrid byl obrovský, horký a hodně španělský ♥.

Madrid je velkolepá španělská metropole čítající více než tři miliony obyvatel a po Berlíně a Londýně je tak třetí největší v EU. Lisabon bylo oproti němu opravdu takové spíše městečko, ale abych byla upřímná, o to více je Lisabon jedinečný a tak můj celkový dojem z Madridu nebyl až tak uchvacující. Chyběli mi kopce, výhledy a jakási svěžest města – a samozřejmě nejvíce lidé, kteří vlastně dojmy a vzpomínky z cest tvoří z velké části. Nicméně na druhou stranu, je to Španělsko, je teplo, všude zní krásné castellano a věřím, že delší čas zde strávený by ukázal větší krásy. I tak se dají v Madridu strávit skvělé chvíle třeba při návštěvě následujících míst.

První den mi to se sbaleným lisabonským životem ve dvaceti kilech trvalo nějaký ten čas, než jsem to z letiště dovláčela do centra. Nicméně doprava v Madridu je skvělá a pokaždé si mezi třinácti linkami přehledného metra vyberete přesně to místo kam potřebujete. Moje ubytování bylo v hipsterské čtvrti Malasaňa, plné barů a kaváren, v blízkosti hlavní - nákupní- třídy Gran Via. Když Vám nevadí chůze, na všechny památky se určitě pěšky dostanete a veřejné dopravy kromě letiště tak není třeba. Během dne se dá projít jedno z hlavních náměstí Puerta del Sol, jež je populární díky soše medvěda zvané El oso y el Madroño, která je také symbolem města protože ten samý obraz mají madrileňos i ve znaku. Z náměstí je to kousek k historické budově městské radnice na náměstí Plaza de Cibeles a celé muzejní aleji Paseo del Prado s tím nejznámějším Museo del Prado (free 6-8pm). Co prý stojí za zastávku je také Museo Reina Sofía(free 7-9pm) a Museo Thyssen. Všechny tři patří do takzvaného trianglu zlatého umění.  Hned v blízkosti museí se rozkládá největší madridská zelená plocha a tou je El Parque Retiro. V něm neminete Palacio de Cristal, la Puerta de Espaňa nebo jezero, kde se můžete projet i na loďkách.

V odpoledních hodinách přišlo na řadu historické centrum a s ním klasické turistické zastávky jako hlavní náměstí Plaza Mayor se spoustou pouličních malířů a kaváren v celých ochozech obdélníkového tvaru. Po značkách se hned dostanete i ke katedrále Catedral de la Almudena, která v podstatě sousedí se rozlehlým královským palácem Palacio Real, jež se svou plochou řadí i před Buckingham nebo Versailles. Zrelaxovat lze krásným pohledem ze schodů katedrály nebo třeba v přilehlých zahradách Jardines de Sabatini. Odtud se vyplatí počkat si na hodinu západu slunce a dojít si nahoru ke chrámu Templo de Debod. Ten byl původně postavený v Egyptě a při hrozbě jeho zániku byl Egypťany darován právě do Španělska a nyní se jako jediná původní egyptská památka v Evropě nachází v parku Parque del Oeste.

Jeden západ slunce je třeba si rezervovat na střešní terasu budovy Círculo de Bellas Artes, kam sice zaplatíte 4€ za vstup, ale výhled s podvečerními barvami stojí za to. Nahoře hraje hudba a v baru si můžete užít jak kávu, tak drink. A protože je Madrid jinak placka s vysokými budovami, tohle místo bylo jedno z mála, kde jsem cítila, že se tady dá dýchat a rozhled byl opravdu daleký. Ten třetí západ bych si vzala teleférico lanovku z parku Casa de Campo, to bych však nemohla doslova doběhnout o osm minut po poslední kabince.

Na konec ještě čtvrti, které nesmíte minout. Jsou to multikulturní Lavapiés s ulicí Calle Argumosa plnou indických, čínských nebo jihoamerických restaurací a hned vedle čtvrť la Latina třeba s rozlehlou tržnicí s čerstvými potravinami. Co se týká ubytování, při výletech většinou na hotely ani nekoukám a rovnou volím airbnb, zatím jsem měla pokaždé štěstí a hostitelé byli vždy ochotní a přátelští. Výhodou je, že to jsou většinou místní a znají tak přesně místa, která stojí za to vidět. V Madridu jsem měla celou garsonku od Španěla Victora, který mi rovnou i nakreslil mapu města se všemi částmi, památkami, musei, tapas bary a dobrým jídlem. Hlavní část programu tedy zněla jasně, dodržovat pitný režim a jíst, jíst často. Příště o tom kde se tedy najíst a výlet do Toleda.

PS. Tenhle článek už vzniká z pohodlí domova, toho dánského. A je tu moc fajn.