Zpět v klidné Skandinávii

Když jsem se přestěhovala z Česka do Dánska, byla to životní změna obrovská. Naučila jsem se plnit lednici, pochopila, že koupelna se sama neuklidní, odpady nevyčistí, večeře neuvaří, složenky nezaplatí a cibuli s cukrem na kašel taky nikdo neudělá. Pořád to tady však tady na severu bylo od začátku tak nějak podobné českému stylu. Po třech měsících v Portugalsku jsem teď v Aalborgu trochu jako Alenka v říši divů - všechno je tak jiné, klidné, tiché, čisté.

I přesto, že jsem se vracela s obavami, že po těch slunných dnech na jihu se tady v dešti na kole hned ponořím do žalu, budu zapalovat svíčky a se zlomeným srdcem vzpomínat na Lisabon, ani jedno se nestalo. Možná ty svíčky. A já po skoro dvou letech naplno ocenila krásu života skandinávského, který jako život kdekoliv jinde, má něco do sebe. Je tu vážně klid, na ulicích, ve městě, v obchodech. Je tu čisto, nikde zbořené chatrče, oprýskané zdi, nikde žebrající lidé. Bez omáčky okolo, je tu tak trochu mrtvo. Ale hezky, pokojně, akorát tak na třídění myšlenek a spřádání dalších životních a cestovních plánů. Ve městě si nemusíte hlídat kabelku, ráno míjíte desítky běžců, přes den stovky cyklistů, nikde nikdo nekřičí, lidé jsou v práci, doma s rodinou nebo doma s přáteli. Jsou milí, ale většinou stále nedostupní. Nikdo nepostává okolo barů, stolečky před kavárnami jsou pečlivě rozmístěn, večeří se v osm a žádné ponocování. A když je ošklivo, krásně se na to za oknem kouká a člověk nikam nemusí.

Nevím kolik let, měsíců, týdnů mi tady v Dánsku ještě zbývá, ale vím, že tu budu ráda, není to totiž navždycky a je třeba to nebrat jako samozřejmost. I přesto, že je mi srdce bližší k teplejším krajinám, tady je to s prací, kartičkou na autobus, pár přáteli a útulným domovem taky moc fajn.

Do léta, které tady tedy ještě ani nevystrčilo uši, zbývá pár týdnů, ve kterých mám dvě zkoušky. Po nich je konec dvouletého AP programu a pokračuji bakalářským oborem International Sales & Marketing na 1,5 roku, kam ještě mimochodem nejsem přijata. Po snad úspěšném dokončení jsem si jista, že půjdu sbírat zkušenosti do pracovního pole a doufám, že tak konečně zjistím, co mě opravdu baví a čemu zasvětím svého magistra, při jehož studiu bych si moc přála, studovat něco, co mi bude dávat smysl. I když věci, které jsem se naučila doposud nebo naučím v příštích měsících, jsou v praxi užitečné, celý koncept businessu mi ten smysl nedává. Stále bych asi radši učila angličtinu děti v sirotčinci, než vymýšlela marketingové plány na super prvotřídní designové kancelářské lampy. Radši bych poznávala kultury cizích zemí a pak o nich psala, učila se jazyky a pak se s nimi dorozumívala nebo jen tak byla, pracovala v kavárně každý půl rok v jiné zemi s čistou hlavou, dokud bych toho neměla dost a vrátila se k mamince do Česka, haha. Společnost a její jakási nepsaná pravidla mi však berou odvahu a vnucují pravidlo vyjetých kolejí, ve kterých se právě příští rok a půl zdržím, abych měla alespoň tu jednu jistotu dokončené školy. A ve mně se tedy stále pře vystresovaná kariéristka s finanční jistotou  proti matce Tereze, bez nul na kontech ale se svobodnou myslí. Je to tragikomické tak trochu, ale tak to dnes je. A naše generace, ta která může vše, občas kvůli tomu tápe, stejně jako já. 

No nějak to dopadne, tak jako vždycky.