Po dvoutýdenním čekání a domlouvání pracovní doby přišel telefonát, že majitel ví, že tu práci potřebuji, ale že včera mu volala známá a on zaměstná ji. A takhle to tady chodí, jsme tam, kde jsme byli.

Nevím, jestli jsem to tu psala, ale kvůli téhle pozici v bikeshopu jsem odmítla přípravu snídaní v hotelu. Den se se dnem sešel, já nemám ani jedno a znovu začíná kolotoč rozdávání CV, odesílání motivačních dopisů a následně hojné odmítání. S prací je to tady asi i o štěstí, jsou tu lidé, co životopis nemají ani napsaný. Objeví se však ve správný čas na správném místě, řekla bych. Nad ránem, v hospodě, s hladinkou. Nevím, co dělám špatně.

Nicméně máme alespoň poloviční úspěch. Částečný úvazek na ranní roznášení novin získal Martin, díky kterému má nárok na CPRnumber i yellow card a nebude tak vyhoštěn. Nicméně měna je to tvrdá, nikdy bychom nevěřili, že rozdat noviny bude takový problém. Po hodinovém vysvětlovacím pohovoru fasuje čelovku, vestičku, mapu, brašnu a vaky na kolo (po měsíci může zažádat i o firemní obleček). Ano, samozřejmě, že rozvoz se děje na kole. Budík zvoní tedy ve 3:15, 3:30 sedá na kolo, 3:45 přepočítává výtisky a 4:00 vyráží na cestu. Na vydání má tři hodiny a počet výtisků se každý den liší. Ze začátku bloudí a nestíhá, při rozdávání počtu 140 výtisků se vrací po čtyřech hodinách. Dům od domu má schránku jinde a někteří jich mají víc přičemž každý druh tiskoviny chtějí lidé do jiné. Vydržet to musí do té doby, než bude CPR. Znamená to, že hledáme znovu. Silnější, zkušenější, namotivovanější a drzejší.

Únor, jak jsem zmiňovala, se nese v duchu návštěv a tak jsme tu teď po čtyři noci byli namačkaný v šesti. S pěti chlapy jsem se lehce vžila do role Sněhurky. Chodbou skáču mezi desítkami bot a bund do kuchyně s pastičkami v podobě přetékajícího dřezu a upatlaného sporáku, tam kličkuji mezi plechovkami s pivem a konzervami od tuňáků, až se zapatlaná s jídlem na ponožkách doštrachám k posteli. Obložené těmi pěti trpaslíky.Trochu to zabarvuji. Byli to skvělé dny, s příchutí domova a pravého přátelství.

Během pobytu vyrazila pánská sestava směrem na sever, k majáku Rubjerg Knude. Ten je slavný díky destruktivní síle Severního moře, která ho pomalu sesouvá a je otázkou času, kdy se zbortí úplně. Stihli jsme se i pokřtít na opravdové Dány, sobotní podvečer jsme věnovali koupačce ve dvoustupňovém fjordu při západu Slunce. Otužování má něco do sebe a není divu, že postarší Dánka na nás volala, že to dělá každé ráno. Vydařený pobyt jsme zakončili s vyždímanými peněženkami na Jomfru. Bohužel nás potkala i stinná stránka Dánska, pokuta 590DKK za parkování. Důvodem byla absence hodin za oknem, které jsou tu nezbytnou součástí výbavy. Při každém zastavení musíte nechat hodinu příjezdu, parking je poté zdarma. Teď už si pamatujeme.

PS.O tom kdysi zmíněném dumpster divingu opravdu příště.

Práci stále nemáme, pršet nepřestalo, kola rezaví. Ale prostory školy jsou motivačně krásné, doma nám rostou hyacinty a přišli mi dva balíčky ♥ Navíc se k nám chystá spousta návštěv, tak bude veselo.

Nový kampus Hobrovej, kde jsou společně všechny business obory UCN, se povedl. Moderně vybavené učebny doplňují studentské koutky, knihovna, kantýna se švédskými stoly či venkovní sportovní plocha třeba i s čtyřmi beachvolejbalovými hřišti. Stará budova byla částečně zachována a tak v zastřešeném dvorku s kašnou obědváte opřeni o původně venkovní omítku.  Záchody jsou bohužel stále unisex, jedna z mála věcí, na kterou si jen tak nezvyknu.

Co se týká studia a zadání do nového semestru, opět budeme psát písemný projekt, opět ve skupině. Nicméně je to zase něco nového. Tentokrát budeme po tři měsíce vyvářet marketingový plán pro danou firmu, který následně obhájíme u ústní zkoušky, skupinové. V našem případě tedy pětičlenný babinec se zastoupením Vietnamu, Chorvatska, Polska a Českem dvakrát. Formování skupin byl zase oříšek, to když za Vámi přijde třeba kluk se skóre 2,2,failed,2 a doslova žadoní, ať ho k sobě vezmete. No odmítání mi nejde, ale někdo to za mě zvládl. Projekt musí vyplodit i jakýsi draft/vzorek, který by bylo možné ihned zrealizovat. Facebooková kampaň, letáky, video a podobně. Bohužel se jedná o firmu produkující auto doplňky, pro dívky tedy téma poněkud NEžhavé a už teď jsem si jista, že se moto videu vyhneme.

Ze života pracovního, potom slavném zmoklém interview, jsem do obchodu jela ještě dvakrát, pokaždé zmoklá jako ta slepice, odpracovala si pět hodin zadarmo, poslechla si, jak to bude se smlouvou a hodinovou mzdou a teď je takové lehké mlhavo a nikdo moc neví, co se bude dít. Martin má asi tak po padesáti rozdaných CV první pohovor také.

Z kulturního bloku, který tu tady trochu slábne, tu mám dnes taky pár informací. Daně jsou v Dánsku kapitola sama, asi už víte, že se pohybují okolo 40% - 60%, navíc je tu možnost platby daně církevní/kostelní. Je to asi 1%, rozhodnutí je na Vás a peníze jdou víceméně na údržbu objektů. A když jsme u náboženství, nejvíce zastoupení tu mají luteráni, následováni muslimy a katolíky. 11% z celého obyvatelstva není dánského původu. A navštívili jsme Kildeparken vypadající trochu jako hřbitov. Jedná se však o hudební park, kdy u každého stromu stojí reproduktor, s názvem interpreta a knoflíkem, který po zmáčknutí spouští široké spektrum písní. Zatančit si můžete na Shakiru, Johna Lenona či Boba Dylana.

Interviews, první vydělané DKK a z těch lepší časů se za chvíli určitě stanou ty nejlepší.

Pohovor č. 1

V podvečer píši již několikátý motivační dopis a kromě ujišťování a přesvědčování o tom, že bych byla vhodná kandidátka, vyzdvihuji také svoji cyklistickou family. Jedná se totiž o nově otevírající se bike-shop, na mapě mi to sice ukazuje 8,7km, nicméně po půl roce v sedle už tato vzdálenost spadá k průměru. Druhý den telefonát, a o dvě hodiny později už sedám načančaná na Zebru a vyrážíme do mírného děštíku vstříc prvnímu interview. Tento deštík zhruba na třetím kilometru sílí v déšť a na tom čtvrtém v liják. Ten dánský. Do toho ohazující auta a něco mezi vodou a bahnem stříká od předního kola až na obličej, takže je těžké rozeznat, jestli to, co posléze kape zpátky na řetěz, je řasenka či ona směs dánských silnic. Na osmém kilometru na mě vykukuje mekáč a já s naivní představou vysušení na záchodech vstupuji dovnitř. Zaplavím kabinku a po přehřátí vysoušeče si neochotně oblékám věci na atletiku. A tak na ten slavný premiérový pohovor jdu promáčená, splavená, v zablácených holinkách a běžeckých elasťácích. Zebru nechávám za rohem, přeci jen, prodávat budeme asi jiné modely a vcházím do rozestavěné prosklené budovy, kde mě vítá obchodní pes a šéf v monterkách. Dress-code jsem tedy nevědomky skoro trefila. Jsem nadšena, nic není však stále jisté a tak budu informovat později. Ten den jsme zmokli – dánsky – ještě jednou.

Pohovor č. 2

Klasický scénář, zoufalství z několika odmítnutích, následováno smrští telefonátů – rozumějte dva, na Aalborgské poměry hodno slova smršť. Tentokrát je to hotel, tudíž obě dvě pozice můžeme považovat za lukrativní joby. Po vyslechnutí pár příběhů totiž zjistíte, že se tu klidně pracuje pod dohledem kamer a mikrofonů za 45DKK na hodinu, po nocích bez smlouvy anebo prostě jednoduše bez výplaty. V Aalborgu dokonce začala působit politická strana upozorňující na nelidské zacházení se studentskou pracovní sílou. Průměrná hodinová mzda se má pohybovat okolo 90DKK a když potom pracujete za pade a v noci, nic moc. Nicméně se zmíněné straně nikdo ve většině případů neozve, protože možné zavření podniku by studentům způsobilo nejen ztrátu práce, ale samozřejmě i SU.

K nejrychleji a nejpohodověji vydělaným 600DKK za 6 hodin, jsem přišla v pátek při večerním obsluhováním v našem atletickém klubu. Tam jsem tak trochu pochopila pít jako Dán, byla znovu okouzlena hygge tid, kdy se už na dezert zapálily jen svíčky a taky poznala vstřícnost a zájem Dánů, kteří i po pár sklenkách rozdělují zábavu a slušné chování. Tím chci říct, že oslavují, zpívají a jsou hluční, ale na konci všichni poděkují a zdvořile - bez povyšování - se rozloučí.

Fjord už zase rozmrzl a na plujícím zbytku ker chybí už jen tučňáci, po týdnu se zase přihlásil vítr s mlhou a tak nějak to vypadá, že s dnešními devíti stupni je tu zima u konce. Naše dny jsou stejné, ale příjemné a i přesto, že se nám kartón se CV vyprazdňuje, telefon a emailová schránka mlčí.

Já stále věřím, že když člověk chce, něco najde, jen ne tak rychle. Momentálně jsem ve fázi, kdy už bych brala všechno, ani neuvažuji o tom, že bych si mohla třeba vybrat mezi DISWASHEREM nebo lukrativním CLEANEREM či rozhodovat o počtu hodin, na SU – státní podporu – stejně většina prací nestačí. Mě tedy pomalu tlačí čas, Martina, to že zatím nemá slavné CPR, bez kterého, jak už víme, nejde nic. Pojištění či účet jsou příkladem a získat se dá jen na základě potvrzení o studiu – můj případ, anebo při předložení pracovní smlouvy – Martinův případ. Takže se musí najít zaměstnavatel, co bude ochoten zaměstnat tak trochu uprchlíka. Haha. Výhodou je, že pracovní pozice na celý úvazek nejsou tak masivně okupovány chudými studenty tudíž věříme, že do měsíce vše klapne. A když ne, stále máme tu super velkou postel a plnou špajz českého jídla, a taky sebe.

Opakuji se z minula, najednou si dovedu představit zůstat tady, jak dlouho bude potřeba. Na druhou stranu taky to, že se můžeme sbalit a odjet vlastně kamkoliv budeme chtít, s myšlenkou, že to zvládneme. Opustil mě strach, strach z toho co bude. Stesk, stesk po rodině, ze které mi stačí tady mít i ten malý kousek a všechno je fajn. Odeznělo to částečné vnitřní utrpení a zůstalo ve zdravé podobě někde ukryté. Všechny poličky jsou utažený, kolo opravený a i to nádobí samo jednou za čas umytý. Růže na stole už jsou jen provokativní detail ♥

Situace s mojí spolubydlící je taková, že se sama před Vánoci nabídla k odchodu. Jelikož se po zkoušce vracela zpět do Polska, nedočkavě očekáváme její příjezd. Předpokladem je, že to tu nepozná, možná se lekne, anebo se jí to taky zalíbí a budeme ve třech. Faktem totiž je, že nový byt si s kamarádem, který už od 1.2. nemá střechu nad hlavou, pravděpodobně budou hledat až po návratu sem což naznačuje, že únor bude dobrodrůžo možná i ve čtyřech. Zvěsti poté byly, že jsou nakonec čtyři a hledají tedy byt pro čtyři. Řekněme, že v šesti by to teprve byla studentská jízda.

Snažím se zvýšit frekvenci příspěvků, nicméně jak říkám, spíše sepisujeme motivační dopisy anebo čteme jak žít levně v Aalborgu. O dumpster divingu příště.

PS. Poštovní známku do Evropy zdražili na 25DKK. Děje se tohle i v ČR?! Jakékoliv návštěvy mají dveře otevřené :)

Nový rok, nová dobrodružství, články od JÍDELNÍHO STOLU nebo z POSTELE, s kávou z KÁVOVARU a snídaní ze SMOOTHIEmakeru ... Životní úroveň se mi zvýšila o několik levelů, tři spotřebiče, dvě židle, věšák -odložený- u odpadu - regál a 4kg NUTELLY. Byt je krásný, útulný, plný, a to nejen věcmi.

Návrat do reality po tom skoro měsíčním pobytu z obláčku lásky, péče a jídla, nebyl med. Tím, že víte, že máte málo času, vážíte si ho, rozdělujete jej pečlivě a v mém případě tak záříte štěstím. A taky, ceny nemusíte násobit čtyřikrát, plácnete sebou na gauč, v kamnech je zatopeno, jídlo na stole, auto před domem. CVAK. Najednou si uvědomíte, že všechny tyhle věci jsou moc fajn, ale člověk je vážně k tomu pravému štěstí NEpotřebuje. Dánský klid mi chyběl, starý život nepotřebuji, ale odpoutání od rodiny, té celé široké rodiny s pár přáteli bude bolet vždy. Troufnu si říct, že bych to nikdy nevzdala, ale přiznám se, že vracet se s pocitem následující půlroční samoty bych asi jen tak nerozdýchala. Proto jsem nekonečně vděčná, že tu se mnou může osoba milá být, i přes tu nejistotu hledání práce, přijetí na školu, anebo jen protivného počasí. Ale, ve dvou se to lépe táhne.

V tom prvním týdnu po Vánocích a zároveň v posledním o samotě, jsem ještě stihla vytopit koupelnu a následně vyčistit ucpaný odpad, poslední zkoušku s výsledkem za 10, noční jízdu z Jomfru na kole ve dvou, běh ve SNĚHU a důkladný úklid, který spíš objevil NEdůkladné úklidy, jenž předcházeli. Jelikož je ze mě teď částečně žena v domácnosti, je co zlepšovat, Veroniko.

Teď nás kromě vybalování kopy věcí a jídla čeká hon na práci, pokračující lekce dánštiny a hodiny atletiky. I přes tu kosu jsme pondělky stále venku, děti jsou OK, já si zvykám. Něco na tom otužování v řece, co provozuje jedna holčička s tatínkem, asi bude. S koupáním neváhají ani lidé na pláži v Lokkenu, kde jsme se byli za výjimečně slunečného dne zase podívat. My jsme ručníky odložili a počkáme minimálně do června. Nicméně cyklistická sezóna i ta běžecká je stále v plném proudu, a když jezdí Dáni, tak my prostě taky.

Škola se nám stěhujeme na nový kampus a od února budu muset natočit o dva kilometry více, čekají nás dva nové projekty zakončené psanou zkouškou a pomalu i hledání stáže na čtvrtý semestr.

Tento článek, pravděpodobně poslední v roce 2015, vzniká na víckrát na několika místech. Doma v Dánsku, na letišti v Kodani, v oblacích nad Německem a doma v Česku. Při čtení už je taky venku celé to tajemství s příjezdem, celý vyprávím každý den zhruba třikrát. Je to krásný.

Letiště mě nepřestanou nikdy udivovat. Člověk se tam cítí tak důležitě, atmosféra odjezdů a příjezdů, vítání i loučení a mísící se smích se slzami. Já tam většinou zarytě sedím a pozoruji. Tentokrát s myšlenkou jedinou. Že se vracím ze školy. Letadlem. Po čtyřech měsících. A že to všechno není je sen.

Vím, že už to opakuji po několikáté, když já se v tomhle dojemném těšení vyžívám.  Za těch 111 dní nebyla chvíle, kdybych litovala. Byl to šok, někdy větší než jsem čekala, někdy menší. Byly slzy, ale ne každý den jako jsem to očekávala. Naučila jsem se úředničit se složenkami za nájem, elektriku nebo plyn. Čistit odpad, ptát se bez ostychu lidí na pomoc. Vařit zdravě, bez masa. Jíst bez výčitek nutelly. Vážit si každého pozdravu z českých končin a pravých přátel, české Mily a piškotů. A tím to pro Česko asi končí. Chybí mi domov, lidé kolem něj, společné chvíle a zvyky, občas starý bezstarostný život, ale nechybí mi Česká republika, Češi a vůbec mi nevadí, že to dění sleduji jen z povzdálí. Omlouvám se za to NEvlastenectví, možná se to časem změní. Za Česko se nestydím, nepomlouvám ho a neshazuji, je a bude to můj domov, ALE.

Dánsko jako takové pro mne nebylo WOW jako Španělsko, nicméně vím, že se budu těšit zpátky, a to taky z důvodu, že se od ledna všechno změní a já na to nebudu sama. Bude to nové dobrodružství, a tom správný život je ♥

Krásné a pohodové Vánoce a rok 2016 plný splněných snů přeje V.

První pátý prosinec, kdy nepotkávám Mikuláše s nadílkou, nebouchají petardy z rukou divokých čertů a nikde se netřpytí andělská křídla. Prší, fouká vítr, je tma. Ale je to hrozně krásný protože to můžete pozorovat z okna, se zapálenou svíčkou, zázvorovým čajem a adventním kalendářem, co ukazuje těch posledních pár dnů do odjezdu.

Po sto šesti dánských dnech Vás nepřekvapí větrná bouře ani slečna na kole v kraťasech, počasí nerozlišujete na to, jestli prší nebo ne, ale jak moc je déšť silný, záložní kalhoty máte vždy po ruce a svítíte už v půl čtvrté odpoledne. Když máte čím, s rozbitou lampičkou využívám kuchyňské světlo. Haha, když praskne, je tu ještě digestoř.

A jak vypadají ty dánské "JUL"? Vánoční ladění začíná už první pátek v listopadu, kdy vychází tzv. „julebryg“ neboli vánoční pivo, vydávané každým větším pivovarem. Pro Dány je to takový malý Silvestr, s NEmalou kocovinou po něm. Počátkem adventu potom začínají „julefrokoster“, kde se ať už na oběd či na večeři scházíte s kolegy z práce, s rodiči ze školy a s dalšími kolektivy, alkohol je opět podstatná část večera. Domácnosti se poté s příchodem prosince mění ve vánoční koutky plné světýlek a vánočních skřítků zvaných „nisser“. Děti kromě čoko kalendáře dostávají do punčoch malou drobnost každý den, na oplátku skřítkům vaří „risalamande“. Zapalují se svíce odpočítávající dny od jedničky do čtyřiadvacítky a dokonce i zdobí stromečky.

Ke štědrovečerní večeři se podává třeba kachna, brambory ve sladké omáčce a červené zelí. Najdete však i krocana, klobásy či karbanátky. Jako dezert se vaří již zmiňovaná rýžová kaše s višňovou polevou, s úlomky mandliček a jednou celou. Šťastlivec s onou mandlí vcelku vyhrává mandlový dárek. V ten den čtyřiadvacátého také přichází čas pro „Julemand“, v překladu vánočního muže, který nese ty velké dárky ke stromečku, ozdobenému kromě kornoutků se sladkostmi i řetězci z vlajek. Před rozbalením dárků přichází na řadu „tanec“ a zpívání koled okolo stromečku. Dánské Vánoce se tedy od těch našich českých zase tak neliší. Can´t wait ♥

PS. Pošťák v každé etapě naší Tour de Aalborg podvádí. MÁ MOTŮREK. Deštivých dnů je prý za celý rok JEN 171 a nejdelší dánské slovo má 53 znaků.