neděle 29. listopadu 2015

Rodinné shledání po třech měsících zbořilo všechny protistýskací bariéry, ale nejen to první objetí, pro které jsem si běžela do mrazivého pátečního večera v pyžamu, stálo za to.


Tancuji nad všemi těmi taškami a krabicemi plných homemade věcí jako malé dítě u stromečku. Nemusím hledat jmenovky, všechno je pro mě. Marmelády, kompoty, hnětynky, piškoty, přesnídávky, sušenky, čokolády, polévky. A já vím, že se ty poslední tři dánské týdny roku 2015 budu cítit jako doma. Už jen díky té židli, je to tak nějak lepší, když se nemusíte hned po probuzení svalit se snídaní zpět na zem. Když si ohřejete čaj v mikrovlnce, když píšete poznámky za stolem. Haha, tato činnost však končí okolo čtvrté hodiny, kdy se začíná stmívat. Prasklá lampička. A taky je super když se Vám nerozjíždí tříčlenná matrace, které už léta nikdo neřekne jinak než BEZĎÁK. Ale zůstal tu se mnou, plní funkci lůžka pro pocestné.

Tam, kde jsem se nespočet krát probíhala s hlavou v oblacích, jsem se tentokrát procházela s lidmi, se kterými jsem nejradši. Se kterými by ten život tady byl jednodušší. Tím nechci bědovat, přišla bych tím o většinu životních lekcí formující mou osobnost, která už teď zvládne dříve nepředstavitelné věci. Prošli jsme okolí Norresundby, sbírali rakytník, plánovali, poslouchali racky a taky mrzli. To hlavně večer při loudání se nazdobeným centrem Aalborgu. Vánoční trhy byli s ochutnávkou dánských donutů aebelskiver a punče, městem projížděl vláček a stromeček prý po rozsvícení začal hořet, idylka.

Výlet do přímořského městečka Lokken s parkovací pláží, přidal Dánsku zase nějaké body navíc. Malé domky v dunách, rybářské lodě na břehu, severské nedělní prázdno. I když z nás vítr skoro vyfoukal duši, scéna rozbouřeného moře a pláže pokryté jemným popraškem sněhu – kalamita je na východě – byla vystřižená jako z časopisu. Koupačku jsme odložili na léto, kdy se místo promění v jedno z nejpopulárnějších letovisek dánského severu. Nakonec, v tom létě tam dojedete i na kole, čtyřicet kilometrů po rovině bychom se Zebrou zvládly i my.
Po třech večerech jsem to byla zase jen já. Nejraději mám na tomhle všem ty změny životních hodnot. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu žít tři měsíce tak trochu na hromádce v holobytě sama v Dánsku, no, asi bych ohrnovala nos. A hle, šlo to. A je to fajn. I víc než to. A rodina? Rodina je nejvíc. Rodina je tam, kde život začíná a láska nikdy nekončí.
PS. Největší DĚKUJI všem dárcům.   

pátek 20. listopadu 2015

Důvěra. Jeden z hlavních znaků dánské kultury, říká se. Přítomna a viděna je v každodenním životě. Důvěra to však není v kruhu rodiny, ale mezi pěti milióny obyvateli království.


Dánové jsou si rovni a podobní, jak kulturně tak finančně, nejsou tu tedy velké rozdíly a společnost se víceméně nedělí na bohaté a chudé, tudíž zde ani není prostor pro zákeřnou závist a nepřejícnost. Hlavní slovo má ona DŮVĚRA. Většinu z Vás možná jako první napadnou osamocené stánky se zeleninou a ovocem lemující silnice, kde je místo prodavače kasička. Ano, takhle to možná funguje na venkově v Norsku, v Dánsku se s tím setkáte těžko, na to je tu moc cizinců. Nezamknutá kola bych taky neriskovala.

Nicméně ji tu stále snadno najdete. Přímo na ulicích má většina obchodů vystavené věci na ulici, kromě toho, že to většinou mokne a kvůli větru občas okupuje zem, by to mohl kdokoliv a kdykoliv vzít. Venku je oblečení, nábytek, kabelky, a před každým supermarketem jídlo jako ovoce, zelenina, ale i květiny. Pravděpodobně však nic nemizí, nikoho to ani nenapadne.

Další věcí je třeba naše školní jídelna fungující na způsob cateringových stolů, které obcházíte, s tím, že po nandání jídla jdete na pokladnu. V době oběda a přítomného shonu, byste to zvládli i bez pokladny, nandáte jídlo a jdete, v Česku by to takhle pravděpodobně dopadlo. Tady ne. To samé je s kávou či čajem, zakoupíte prázdný kelímek a jdete si natočit kávu, nikoho však nenapadne, že by šel s tím samým kelímkem podruhé, jako to děláme v Ikey/e, že?!

Na závěr něco z knihy, co je prý pro nás cizince překvapením a pro Dány samozřejmostí.

V bance Vám vydají peníze z manželova účtu pouze tím, když zmíníte, že jste svoji a předložíte jeho CPR number
Při chybějící cedulce na zboží, se Vás prodavačka zeptá, zda si pamatujete, kolik by ona věc měla stát, aniž by si to sama zkontrolovala
Údajně Dánky bez ostychu nechávají hlídat své děti neznámým chůvám a opatrovnicím
 Když zavoláte do práce, že jste nemocní, nepotřebujete doktorskou zprávu, ani když doma zůstanete další týden

Možná se Vám Dáni zdají naivní, možná jsou, ale jelikož se pravidelně umisťují na prvních příčkách nejšťastnějších národů, asi to má něco do sebe.


PS. Já jdu důvěřovat své nejúžasnější rodině, která je prý na cestě sem, do Dánského království

neděle 15. listopadu 2015

Práce ve skupině je oříškem, někdo ho oloupe snadno tak, že na něj s chutí prostě šlápne, někdo zkoumá cesty a způsoby jak by to bylo nejvýhodnější, ale se skořápkou to ani nehne. Se svou složitou povahou se řadím k druhé skupině neúspěšných louskáčků.


Takzvané group work jsou nedílnou součástí celého dánského vzdělávacího systému, a i když (protože?) je Dánsko charakterizováno jako národ individualistů, začíná se s nimi už na střední škole a na univerzitách se to jen stupňuje. V našem rozvrhu je jí vyhrazena asi polovina času, v samotných hodinách je však často využívána pro řešení cvičných případů. Ve skupinách se pracuje nejen na projektech, ale i probíhá v nich i většina zkoušek. Pro Dány je to tedy samozřejmá věc, já se však při každém náznaku slova group sunu pod lavici. Do pracovního života (možná i sociálního) je to určitě nezbytná věc a já se jí chtě nechtě musím naučit. Zvyknout si na kulturní rozdíly, přijmout odlišné styly práce, pousmát se nad leností a neřešit nedochvilnost.

Se spolužáky trávíte spoustu času bez jakéhokoliv vedení a dohledu, najít tak jakousi rovnováhu, pravidla, stanovit si deadliny, a přitom zachovat přátelskou atmosféru, není vůbec lehké. Když si s lidmi sednete, je to většinou příjemně proklábosený čas, pracovně však absolutně neefektivní. Když si nesednete, žádné group work radši neorganizujete a projekt uděláte ve dvou. Po dobu tříměsíční zkušenosti jsem se v ani jedné ze tří skupin nenašla. Pozice vedoucího je složitá když pracujete s Vašimi vrstevníky a zároveň kamarády, pozice tichého pracovníka by byla fajn, kdyby se někdo ujal třeba rozdělení práce, místo povaleče mi nedovolí mé svědomí, na pohodáře se moc stresuji, koordinátor by byl fajn, kdyby bylo CO koordinovat.

O slavné group work tu mám tedy několik bodů:

´Sorry, guys, I´m not gonna make it today, I feel sick´ = Včera jsem se vrátila ve čtyři ráno a mám kocovinu 

při tvoření skupin většinou vybíráte to menší zlo, nemůžete si pak stěžovat, že Vám někoho přidělili, Vaše volba

dokud není text na papíru, slova jsou jen slova

když se řekne v 9:00, znamená to, že v 8:55 Vám přijde zpráva, jestli to vůbec má cenu, když venku tak prší; následuje příchod 9:20

 Chorvatsko, Polsko, Maďarsko, ale i Slovensko a Litva se zatím s mojí filozofií práce nesešli

někdy často se group work = volno 

 tento čas je také oblíbený k o obíhání bank, kanceláří s žádostí na SU a neodkladnými telefonáty

  každý jsme jiný, to platí dvakrát v naší mezinárodní třídě, Venezuela dokonce u minulého projektu zaspala deadline, siesta fiesta? 

s tím, s kým si rozumíte lidsky, si většinou nebudete rozumět pracovně, a tak pokud nechcete ztratit kamarády nebo se přetvařovat all the time, vybírejte NEpřátele

group work taky může znamenat, proč bych tam měl chodit, nějak to dopadne, je nás pět


Lidé zvládnou během několika minut zahltit sociální sítě francouzskou trikolorou, ti samí poté nejsou schopní přijít na smluvený čas nebo napsat jeden hloupý odstavec. Další se za Paříž modlí skrz instagramové hashtagy, u většiny jsou to zase jen prázdná slova, která se nedočkají činů. Stejně tak jako pracovní vize mých kolegů k zadání jakéhokoliv projektu. S Francií soucítíme všichni, možná by však nebylo od věci místo otevřít místo facebooku oči a kouknout se co se děje třeba v Sýrii,Indonésii a vlastně po celém světě.

sobota 7. listopadu 2015

S listopadem přišli mlhavé dny kdy občas v bílé vatě prosvítají jen světla semaforů, není zima, ale stále mrholí a pofukuje vítr. A každý den v sedle.


Bez kola si tady život nedovedu představit. Nejen, že bych vyhazovala 400 DKK za měsíční autobusovou jízdenku, ztratila bych taky pravděpodobně jednou tolik času, a co si budeme povídat, MHD člověka akorát znechutí. Nicméně si chci dneska postěžovat, čas od času bych tu kartičku brala. Pár počtů mi dalo dohromady tahle čísla. Imaginární tachometr za týden naměří okolo osmdesáti kilometrů, průměr tedy jedenáct na den. Vůbec nepřeháním. K tomu nepříznivé povětrnostní a srážkové podmínky, naložený košík a NE zrovna pohodlný outfit. A to je ještě teplo, zima nás všechny děsí. A i když je to rutina, kterou už ani tak nevnímám, po sedmdesáti šesti dnech se začínají ozývat nohy, záda i kyčle (kdyby si nebyla líná a zvedla si sedačku). Energii doplňuji pravidelně ve večerních hodinách cukry z příchozích balíčků. DĚKUJI svým andělům!

Mám za sebou také dlouho očekávanou hodinu dánštiny. I přesto, že se D čte na třikrát, R na pětkrát a ne každé pravidlo je pokaždé pravidlem, byli jsme nadšení. Jazykové centrum Vám poskytne výuku zdarma v rozsahu pěti čtyřicetiminutových lekcí (2x týdně dvě hodiny) týdně plus dvě hodiny povinné online výuky, zapůjčí Vám i učebnice. Pokud však nesplníte 250 lekcí během prvních osmnácti měsíců od Vašeho příjezdu, dveře se Vám zavřou. Ve skupině je nás okolo patnácti, většina studentů z Aalborg University, národnosti jako Nepál, Portugalsko, Španělsko. Samotná dánština není zase tak obtížná, říká se. Nemusí se časovat, spousta věcí je podobná angličtině. To co jí dělá pro mě zatím absolutně nesrozumitelnou je ona VÝSLOVNOST. Já jsem moc vděčná za šanci být v kontaktu s Dány a tak na atletice s dětmi poctivě procvičuji. Pozdravy, čísla a jak se jmenuješ nám jde zatím nejlépe.

Proběhla i druhá zkouška, která měla podobnou strukturu jako ta první. Nejdříve prezentace, poté diskuze o projektu, minimum teorie a spousta smíchu. Vážně. Asi díky celému průběhu group work jsem z výsledku neměla radost. Nicméně to máme za sedm, takže spokojenost, celých 30% mezinárodních studentů totiž FAILED. Příklad projektu Coca Coly nebo Pilsneru, nevím, zda dělali výzkum přímo u zdroje, ale do školy nechodili. Úvod do třetího tematického celku, posledního z prvního semestru, přinesl nové skupiny, předměty i zadání. Tentokrát budeme psát čtyři portfolia, na čtyři různá téma. Výsledný produkt by měl být jakýsi set informací pro jistou firmu chystající se vstoupit na dánský market. Samotná lednová zkouška bude individuální – konečně – a bude se skládat nejen z prezentace, ale třeba i z role marketingového poradce, který se uchází o post ve firmě. Hodiny budou kromě stálého mezinárodního marketingu, o globální ekonomice, komunikaci, obchodě nebo právu.

Díky hodinám s energickou Camillou se dozvídáme něco málo z kultury dánské rodiny. Tak třeba fenomén Ipady ve školách, ten neminul ani Dánsko. To, že u nás na ně přichází čas okolo třináctého roku, bych pochopila, svět jde kupředu. Ale že Vám ho strčí dítěti v sedmi letech, co strčí, máte to napsané v povinné výbavě pro školní rok, to už mi přijde zvláštní. Aby to bylo 1:1, plus pro Dánsko, před osmou rodinou ranní, kdy jsou v televizi pohádky, jsou striktně zakázány jakékoliv reklamy, které by mohly ovlivňovat právě dětské diváky.

PS. Vánoční trhy s dvě stě padesáti tisíci světýlek začínají už dvacátého listopadu ♥

sobota 31. října 2015

Při jednom z podzimních běhů jsem konečně přišla na to, proč se mi nedaří sbírat postřehy do kulturního dánského okénka, jako tomu bylo ve Španělsku. Není to tím, že nežiji v dánské rodině nebo tím, že jsou Dáni uzavření. Důvodem je jazyková bariéra. NEMLUVÍM DÁNSKY. I když je to země s nejlepší úrovní angličtiny, jako druhého jazyka, na světě, kulturně Vás anglický rozhovor až tak neobohatí. Ta národní hrdost, zvyky, charakter, projev, se ukáže právě v přirozeném prostředí, v mateřském jazyce. Po tříhodinové atletické schůzi trenérů v dánštině, má touha proniknout alespoň k základům ještě stoupla. A i když vím, že k onomu rozhovoru je cesta dlouhá, času dost.


Tuhle – zatím – nedobytnou bariéru pociťuji hlavně na stadionu. Anglicky se mnou dokáže mluvit i dvanáctileté dítě, když přijde to pětileté a zapáleně něco povídá, jsem schopna mu to nadšení oplatit akorát úsměvem a zvednutým palcem. Když mi postarší paní pravděpodobně vykládá jak je dnes krásný den a pán obdivuje krásu výhledu na jednom z kopců, nechci jim kazit radost a vysvětlovat – trochu zahanbeně – že bohužel I don´t speak Danish. Opět tedy jen s úsměvem přikyvuji. Největší jazykový posun je  tedy znát na přepážce v obchodě, tam si připisuji body, když to zvládneme v dánštině. Můj level a mínus pět(dle SERRspočívá v pozdravu, náznakem a zamumláním, že budu platit kartou, odpovědí NEJ na to, zda požaduji účtenku, poděkováním TAK a rozloučením FARVEL. Taky znám štafetový kolík, ruce a kotrmelec, ani jedno nemá cenu psát, předpokládaná výslovnost se té správné nepřibližuje.

Jak už jste asi poznali, často srovnávám se Španělskem. Tady postrádám teplo, viditelnou vřelost a radost ze života. Pohodu, volnomyšlenkářství a etiketu stolování, tady se na ubrousky a pomalou konzumaci asi moc nehraje (soudě na základě prvotní zkušenosti). Je mi jasné, že Španělsko v létě a v zimě je jiné, ale Španělé se nemění a nostress jsou stále, to mají se seveřany společné. Na pohled jsou Dáni sympatičtí, hlavně tou aktivitou a sportovním zjevem, můj šálek kávy. Nebudou tak divoký jako jižané, to platí i o dětech a určitě nemají potřebu na sebe nějak upozorňovat. Vidím zase jen mladé maminky, ať už běžící s kočárkem nebo piknikující ve větru v parku. Jsou tu rodiny, které i posledního října dělají ohýnky a opékají cosi na klacku. Potkávám procházkující staříky s vnoučaty a pejskaře se psi NA VODÍTKU. A nejlepší jsou večery, kdy je všem těm rodinám, díky absenci závěsů oknech, vidět skrz velká prosklená okna až do talíře. Tiše závidím, kreslím v hlavě jejich osudy a vím, že jednou se také dočkám.

A nakonec něco k životu? Projekt odevzdán, obhajoba formou prezentace a zkoušky na programu ve středu. Halloweenskou party jsem vynechala – pro změnu, spolubydle přišel další třicetikilový balík i s koštětem a kýblem na vytírání. Konec výmluv a hlavně kachního zametání s malým ručním smetákem. Balíček jsem dostala i já, a i kdyby byl prázdný tak se na něj ty slzy skutálí. Konečně mám na atletice podepsanou první DÁNSKOU smlouvu. Ráda bych Vám řekla více, ale vůbec nevím, co jsem podepisovala, welcome to my life. Uvidíme, zda mi v tom pomůže kurz, do kterého nastupuji příští týden.


PS. Město už je jeden velký vánoční dárek a z regálů na Vás koukají sněhuláci, Santové či skřítci. S krátícím se časem je, ty letos tak očekávané Vánoce, cítím všude. Se srkáním skořicového čaje, s vůní mandarinky, se zapálením svíčky. Come on!

neděle 25. října 2015

Už dva měsíce mi den co den něco chybí. Teplo domova, rodinná setkání, objetí, piškoty, postel... Místo toho čelím - úspěšně - čištění ucpaného odpadu, už lehce otravné práci ve skupině, nekončícímu story u dřezu s nádobím, dánštině a účtům za nájem. Mám se fajn, jen mi jde víc od ruky reportovat humorně tragické dění, než tu pravou radost, které je taky dost


Jak už poněkolikáté opakuji, vůbec to není tak úžasné a pohodové, jako to zní, když to někomu vyprávíte, ale jsem si jista, že s odstupem času to bude ten nejoblíbenější příběh na mé životní ose. Život v zahraničí je škola, je to dobrá škola, která Vás připraví v podstatě na vše, ale má své oběti, které jsou NĚKDY silnější než ta samotná radost z plnění snu. Na stesk si člověk zvykne, časem. Horší je představa, že tu bude pořád a jen tak někam neodejde. Nevím, jestli jsou tu lidé, kteří žijí bez něj, ale já jsem přesně ten typ citlivého stýskače. Na druhou stranu tenhle STESK, který přemění obyčejné věci v něco výjimečného, miluji a je jedním z důvodů, proč jsem tady. Nejen díky němu si tu člověk uvědomuje nespočet nových poznatků, které nevěděl nebo nevnímal a začal, až když je ztratil, jako třeba

- že není nic víc než rodina a že ten pravý domov bude vždy v její blízkosti (to už vím dlouho)
- jak moc mám ráda voňavý český podzim, procházky lesem spadaným listím a následný čaj s bábovkou u kamen
- že je třeba radovat se z maličkostí, z psa podobnému tomu Vašemu, z chlapečka podobajícímu se Vašemu bráchovi a z holčičky, co mluví čtyřmi jazyky a jmenuje se jako Vaše kamarádka 
- jak mám ráda kopce a přírodu, hlavně tu šumavskou
- kouzlo poštovní korespondence, nezáleží na tom, jestli je to obálka nebo celý balíček, slzy dojetí se vykoulí vždycky
že jsou horší věci, než když Vám nejde spustit kvůli územní legislativě StarDance ♥
- že bude vždycky něco, na co se můžete těšit a co Vás bude hnát do dalších dní, ať už návrat domů či video hovor Vaší šikovnou babičkou
- jak malicherné jsou předsudky, a že dokud něco nevyzkoušíte, nemá cenu tvrdit jaké to je, když chceme, dokážeme velké věci
- že zkušenost je, když dostanete to, co jste nechtěli
PS. Se skupinou se ve třídě nesjedeme nikdy, na party se to povedlo hned na první pokus. Čas se tu taky změnil. Jezdím v rukavicích a Halloween vystřídali Vánoce v plné síle.
PS´. Největší problém mi dělá vymýšlení nadpisů tak to zkusím bez nich.

středa 21. října 2015

Ålborg

Všechno je tak jak má, psát se snažím, jen nechci publikovat každou jízdu na kole, momentální nudu ve škole, každé jídlo na stole či sociální život na nule (a taky každou slzu, ať už RADOSTI či smutku, jsem cíťa). Nerada se musím také přiznat, že díky všudypřítomné angličtině mi česky psaný projev začíná dělat neplechy. Dnes Vám tedy lehce encyklopedicky a nezáživně přiblížím místo, kde žiji z té turistické strany a příště už to snad bude zase mít šťávu.


Aalborg se nachází na severu Dánska, v regionu Nordjylland, Severní Dánsko. Jako čtvrté největší město se může chlubit zhruba se sto třiceti tisíci obyvateli, kteří jsou na krásu města patřičně pyšní a pravidelně se umisťují na předních místech v žebříčcích spokojenosti. Jak už jsem zmiňovala několikrát, Aalborg je obstarávaný, udržovaný a také rostoucí a rozvíjející se ve všech ohledech. Moderní architektura jde ruku v ruce s tou historickou a užít si můžete jak malebné centrum se spoustou historických i současných budov, tak třeba procházku podél dominantního Limfjordu, který město rozděluje na dvě části.

Centrum
Kromě nespočtu kaváren, čokoládoven a restaurací zde najdete i několik zapadlých i NEzapadlých obchůdků různého sortimentu. Autem sem nezajedete a kolo musíte v některých částech vést, jinak se tu dopravíte autobusy, ale po městě jsou billboardy hlásající stavbu tramvajového systému. Nejznámější ulicí je potom slavná Jomfru Ane Gade, se kterou má zkušenosti každý správný Dán (a student). Jedná se vyloženě o party ulici, lemovanou čistě bary a kluby, s ulepeným červeným kobercem na zemi, která se každý večer mění na ráj divoké zábavy. Já byla okukovat jednu nedělní dopolední procházku, místo koberce jsem však objevila opuštěné skleničky a poslední dva mohykány, táhnoucí se lehce znaveně, ale stále vesele po své ose domů. 

Kultura
Nejen díky největšímu dánskému karnevalu, konanému na konci května, je Aalborg považován za kulturní město. Najdete zde moderní budovu opery, divadlo, hudební dům, velké knihovny a často i pouliční vystoupení. Za návštěvu prý stojí historické muzeum, ale i to s moderním uměním nebo námořnické. Jedním z populárních míst je i největší vikingské pohřebiště v Dánsku s autentickou expozicí v přilehlé budově, nechybí zde ZOO, chlubící se chovem ohrožených tygrů sibiřských. ZOO moc hezká, ale za 200 DKK?!. K pohledu z ptačí perspektivy Vám stačí vystoupat pár schodů na Aalborgtaarnet, podobající se našemu Petřínu. Pro sportovce je tu třeba nejvyšší vnitřní horolezecká stěna a celé město je doslova poseto venkovními posilovacími stroji. Věhlasný je místní fotbalový tým a taky dostihové závody.

Příroda
Po procházce centra se volně napojíte na náplavku vedoucí podél fjordu Limfjorden. Ten ve své celkové délce 180 kilometrů spojuje průliv Kattegat a Severní moře, tady v Aalborgu půlí nejen Aalborg, ale skoro celé Dánsko je asi hlavní dominantou města. V Aalborgu se o to dělení stará Limfjordbroen mířící k nám, do Norresundby, a odklápějící se i kvůli malé kocábce. A tak stačí, když si postarší zbohatlíci vyjedou na jedné z mnoha kotvících plachetnic a celá doprava kolabuje, timing je tedy důležitý. Autem se na druhou stranu můžete dostat i podvodním dálničním tunelem. Relaxační procházkou podél slané vody dojdete až na opuštěný okraj města a cestou se můžete zastavit na menších plážích, golfových hřištích či kempovací chaloupce. 
PS. Je to tady krásné.