Portugalská rozlučka

Za oknem déšť, teplota lehce nad nulou, konec dubna a já zpod deky vzpomínám na ty poslední portugalská dobrodružství. Velká změna to je teď nejen povětrnostní, ale hlavně ta kulturní. Z hlavní metropole jsem se přesunula do naší malé vesničky se sto padesáti obyvateli a dunění barů a klubů z Bairo Alto vystřídal zpěv ptáků, štěkot psů a sem tam sekačka na trávu. Na lehkou smuteční náladu je to skvělá terapie.

Za poslední víkend ze seznamu co stihnout kromě gelata, sushi, pizzy, posledního nákupu, party, drinku a západu slunce ubyla taky dvě speciální místa, která si při návštěvě Lisabonu nenecháte ujít. Člověk by si řekl, že tři měsíce je spousta času, ty se však stejně rozplynuli jako nic a do Lisabonu, na Azory, Madeiru a na jih do Algarve je třeba se brzy vrátit. Obzvlášť při lajkování fotek mých přátel, kteří si portugalskou pohodu stále užívají. Já se u kamen zahřívám vzpomínkami.

Jedním z nich byl fotbalový stadion a zápas slavné Benfica Lisabon, jejíž míru popularity jsem tak trochu podcenila. Šedesát tisíc lidí, vyprodaný stadion, červená sem červená tam a neskutečná atmosféra mi tedy ukázala, proč lidé v Portugalsku fotbal milují. Sport je to tu číslo jedna a národní liga je bedlivě sledována napříč všemi sociálními a věkovými skupiny. Benfica je rekordmanem v počtu ligových titulů a každoročně je to těsný boj, často s FC Portem - modrá, ale rivalita je i přímo ve městě, kde sídlí i klub Sporting CB - zelená. Momentálně jsou v těsném vedení právě červení a tím, že se soutěž blíží do finále, všechny utkání jsou super důležitá. Dresscode na každý zápas je tedy červená, nebo alespoň barva jí blízká a většina fanoušků si před začátkem dává pivo s bifanou. Poté se odebírají do hlediště a už půl hodiny před výkopem se prozpěvují hymny a mě-už-teď známé písně. Každý zápas zahajuje orel, který s gopro kamerou na hřbetě obkrouží celý stadion, až dosedne na bidlo uprostřed hřiště. Od té chvíle je to jedna velká oslava plná pokřiků, tanečků, zpívánek a tak. Možná mi to přišlo slavnostní, protože jsem sprostým výrazům a nadávkám nerozuměla, každopádně to bylo bez výtržnictví, dýmovnic, petard a podobně. I přesto, že k fotbalu nemám vztah a nikdy mě nebavil, zápas Benficy mě nadchl a v rámci poznávání portugalské kultury bych ho určitě doporučila zažít.

Dalším místem, tím kterým se rozloučím s Portugalskem a které je nejlepší navštívit v podvečer s barvami západu slunce, je EXPO park neboli Parque das Nações. EXPO proto, že zde v roce 1998 byla právě slavná celosvětová výstava věnována pětistému výročí plavby do Indie, jejímž tématem bylo Oceán, dědictví pro budoucnost. V současnosti je čtvrť moderním a bohatým předměstím Lisabonu. Kromě symbolického mostu Vasco da Gama, je tu i kabinková lanovka Teleférico da EXPO, jedno z největších evropských akvárií, musea, restaurace a spousta architektonicky zajímavých staveb. Procházka po promenádě s výhledy na řeku Tejo je hezkým zakončením dne a symbolickou tečkou za posledními třemi měsíci. 

Nebudu se tu opakovat, všichni už vědí, jak šťastnou mě Portugalsko udělalo a jak moc jsem si celé tři měsíce užila. DĚKUJI DĚKUJI DĚKUJI. Příště z Madridu.

 

Sesimbra

Slova dnešního článku vznikají v oblacích nad Francií, na pravidelné lince Madrid – Praha. Ano, aby ten šok teplotní i kulturní nebyl přímý, naplánovala jsem si třídenní zastávku ve španělské metropoli. Ke všem detailům se vrátím později, dnes však ještě Portugalsko, jenž mi vzalo srdce a přesně s tím pocitem saudade na něj budu vzpomínat dlouho, vlastně navždycky.

Poslední dny jsem si v Lisabonu pomalu odškrtávala všechny zbylé položky a snažila se využít každé volné minuty. Můj život byl vzhůru nohama, ostatně jako celé poslední tři měsíce, a já se chodila domů jen vysprchovat a vyspat. Letní počasí a atmosféra města Vás doma neudrží, i kdyby ten čas strávený venku mělo být jen čučení do prázdna na lavičce. Teď mě jenom děsí ty tři stupně a sněžení, do kterého za pár hodin přistanu. Ale všechno jednou končí a já jsem jenom neskutečně vděčná za každý moment, objevené místo, lidi, díky kterým se vracím jako ten nejbohatší člověk. Ať to zní sebevíc klišé, tohle je to pravé bohatství a životní filozofie mě nejvíce blízká. V Lisabonu přišlo více, jak tomu říkám „happy moments“ než za poslední roky mého života. A každý ten moment byl tvořen lidmi nebo místem (a jídlem – klasika). Nikdy to nebyla věc materiální. Jeden z těch nejsilnějších byl právě z tohoto dne.

Možná si ještě pamatujete na cestovatelku Sue z Jižní Koreje, ta mi po své zkušenosti z Portugalska poradila místo, které si nesmím nechat ujít. Popis zněl jako přírodní pláž, u které jen těžko uvěříte, že jste stále v Evropě. Já ji měla na seznamu až do poslední neděle a nedovedu si představit o to přijít, protože tu neděli jsem viděla nejkrásnější pláž ve svém životě a ten moment štěstí a krásy mě dovedl až k slzám. Praia do Ribeiro do Cavalo, Sesimbra. Evropský ráj. Zážitek je asi okořeněn faktem, že přístupová cesta není pro každého, a když se pro Vás po hodině šplhání a slézání skal otevře portugalské pobřeží s několika odstíny průzračně modré vody, je to jako sen. Alespoň pro mě, tyto pohledy alá Maledivy, Hawai, Thajsko znám zatím jen z obrázků. Pláž nemá plavčíky, stánky, slunečníky ani záchody a je přesně tak divoká a nedotčená. Ve vodě budete sami, protože ta je pro Portugalce stále studená i přesto, že se pečou na třiceti stupních celý den.

Autobusem z Lisabonu je to asi hodinu do městečka Sesimbra, a další hodinku trvá samotná cesta podél pobřeží. Jídlo i pití zabalte sebou, stále nechápu, jak tam rodinky donesly přenosné lednice i malé děti. Se směrem Vám pomůžou Google mapy, nezmíní však terén a túra se tak zhruba třikrát prodlouží. 

Gastro zážitky

Život tady je někdy stejně tak naplňující jako vyčerpávající. Vyčerpání je to samozřejmě pozitivní, s blížícím se koncem se však tak trochu přesvědčuji k těšení se na ten severský klid. Zcela upřímně si dovedu představit zůstat další tři měsíce, ale zároveň je mi jasné, že je třeba vrátit se zpět do reality, protože pohádky netrvají věčně. A protože se ty poslední dny snažíme užít každou minutu, na psaní není čas. Dnešním příspěvkem tak krátce představím, co jsme tu s mojí nejlepší maďarskou kolegyní vlastně celé tři měsíce doopravdy dělaly.

Ano, byla to taková lisabonská gastro-turistika. Hlavním kritériem vybraných podniků bylo good&cheap, což je tady poměrně snadné. Dalším měřítkem pak byla velikost a hodnocení v aplikaci zomato. Asi bych nemohla poznat lepšího gastro parťáka než Timeu, která měla vždy přehled o celé situaci na trhu a z jídelního lístku vybráno ještě před návštěvou restaurace. V pekárnách si pak zásadně žádala o ten největší možný kus a já se vždy jen smála, protože si ten největší kus přeji vždycky taky, ale nikdy nejsem schopna to vyslovit nahlas. Láska k jídlu, ranním běhům, společný život v Dánsku a zážitky z Lisabonu nám za tři měsíce přinesli hluboké přátelství. Takové to, ve kterém sdílíte problémy, radosti, stížnosti, vztahy nebo jste schopni hodiny básnit o dokonalosti pizzy za dvě eura.

Když se tedy někdy podíváte do Lisabonu a nebude Vás bavit portugalská kuchyně, určitě se DOBŘE a LEVNĚ najíte na všech dole zmíněných místech.

Miradouro vedle naší kanceláře se během slunečných dnů stalo místo obědů a hodně krát to byl právě sushi box za 4€ z restaurace Buddha Sushi. Jak už jsem jednou zmiňovala, znalci a fajnšmekři by se asi osypali, ale pro nás nemajetné studenty ideální kombinace. Vítězem pizza kategorie byla pak pizza z polotovaru z obchodního řetězce Pingo Doce, která se chutí snadno rovnala té pravé z restaurace a v našem jídelníčku tak nechyběla před každou večerní/noční akcí. Dokonce i moji italští spolubydlící ji nakupovali ve velkém.

U mastných dobrot zůstaneme, tentokrát se přesuneme lehce do Německa, do restaurace Frankie´s, kde dostanete ty nejlepší hot dogy ve městě. Nezaručuji Váš výkon po snědení, ale chuťovým buňkám se zavděčíte. Když to vezmeme k hranicím do Španělska, velice populární je tady síť restaurací 100 Montaditos, kde každou středu a neděli máte malé tapas sendviče za euro. Za 5€ se najíte na alespoň na tři dny dopředu – neplatí pro nás dvě – a jediná věc co zvládnete poté je siesta. Unikátní čtyřsendviče, za které zaplatíte mezi 7-9€ jsme objevili v podniku Absurdo.

Hned v lednu jsme narazili na tu nejlepší a nejlevnější gelato zmrzlinu Davvero, kde se nevyhnete příchutím jako je parmazán či avokádo. Za 2€ si vyberete tři a za mě číslo jedna určitě slaný karamel a cheescake. Nebezpčené místo je i Somethin´ nice, zmrzlinové cookies sendviče, které si doslova poskládáte sami. Sušenka, zmrzlina, poleva, posypka - vše jen na Vás. Pokud zrovna nemusíte studené, Nutamania v Baixa s nabídkou od nutella palačinek po nutella kafe určitě potěší.

Pokud byste chtěli zkusit něco z Jižní Ameriky, Empanaderia El Pibe je to správné místo. Za pár peněz ochutnáte typické jihoamerické empanady, kapsy z těsta plněné masem, sýrem, zeleninou nebo chobotnicí, ale třeba i banánové chipsy. Mexiko je přítomno na každém rohu jen pro většinu podniků neplatí naše pravidlo good&cheap, respektive dobré by to bylo, ale ceny jsou poměrně vysoké. I přesto to byl v Pistola y Corazón Taquería s typickými tacos tortillami koncert chutí. Největší výběr z klasické čínské kuchyně najdete v lisabonské čtvrti Martim Moniz, speciálně podniky zvané Illegal Chinese. Illegal protože jsou opravdu nelegální a tak trochu na tajňačku, i přesto, že o nich všichni vědí. Žádné billboardy, poutače, tabule, prostě musíte najít dům číslo 59, zaťukat, vystoupat po schodech nahoru a ocitnete se v bytě plném lidí s pomalovanými zdmi propiskou a ošuntělým nábytkem. Nikdo nemluví portugalsky ani anglicky a Vy tak jen vypíšete čísla z menu a doufáte, že Vám přijde to, co jste si objednali.

V LX Factory pak na trzích v neděli musíte navštívit babičku z Madeiry, která prodává typické bolo de caco placky spolu s brisou, oblíbeným madeirským alkoholickým nápojem s příchutí a marakuja. Samozřejmě výše zmíněná místa byly jednorázové návštěvy, většinou. Pro zdravější jsme si o hodinové pauze chodili pro box s polévkou za 5€ do vegetariánské restaurace Jardim dos Sentidos a nebo za 8€ do veganské jídelny Jardim das Cerejas.

Kavárny jako znám od nás tu zas tak jednoduché najít není, ale když už na nějakou narazíte, určitě nebudete litovat. Cafe Tease nás potěšilo obrovskými dorty, cupcakes i smoothie a Cafe Nicolau zase svým interiérem a slavnou acaibowl. Jedinečným zážitkem je taky Pop Cereal Cafe s nekonečným výběrem křupínků s mlékem, jak jsme my vždy říkávali.

Timea odjíždí v pátek, je to zvláštní a smutné.

Porto

Porto není jen víno. Je to zase úplně jiné Portugalsko, klidné, romantické, malebnější a takové víc evropské. Pěšky dojdete až na pláž k Atlantiku, cestou pokaždé narazíte na park nebo zahradu a portská architektura ve spojení s řekou Douro, po které se plaví rabelo lodě svážející vinho do porto, Vám připraví nezapomenutelné pohledy za každého počasí. Kachličkové fasády, kopce a staré tramvaje však zůstávají, jsme stále v Portugalsku, na severu.

Severní klima tady odpovídá počasí, v Portu bylo mnohem chladněji a nevyhnuli jsme se ani dešti. Déšť sem však tak nějak zapadá, v centru uliček je přítomna jakási melancholie, která se zataženou oblohou dotváří atmosféru města a je tak opravdu jednoduché zalézt do jednoho ze sklípků na ochutnávku právě portského, jehož tradice sahá do osmnáctého století. V údolí řeky Douro se tento portugalský klenot vyrábí dodnes a všechny tři druhy – Branco, Ruby, Tawny jsou rozváženy do celého světa. Vinné sklepy jsou rozesety na jižním břehu, který už patří obci Vila Nova de Gaia a kam se dostanete přes symbol města, most Ponte Luís I.. Ten přejdete spodem i horem a jeho budování měl na starost architekt blízký Eiffelovi, což je ze vzhledu víc než zřejmé. Jeden z nejhezčích výhledů na celé město i s mostem je z Mosteiro da Serra do Pilar. Porto je plné kontrastů a velkolepou scenérie speciálně ve večerních hodinách si tak můžete užít třeba i z kabinkové lanovky Teleférico de Gaia nebo Funicular dos Guindais.

Stejně jako Lisabon, Porto je skvělou příležitostí jak zkombinovat aktivní a odpočinkovou dovolenou. Zmiňované pobřeží je ve vzdálenosti šesti kilometrů, ale jak z letiště, tak z centra se pohodlně dopravíte nadzemní linkou metra, popřípadě autobusem. Za slunečného počasí jsme se tak loudali po Praia de Matosinshos až ke Castelo do Queijo, u kterého začíná rozlehlý park Parque da Cidade. Tolik zeleně jsem tady za celou dobu neviděla. Po parku je to nejlepší vzít zpátky k Atlantiku a projít několikakilometrovou náplavkou až k Foz do Douro, jeden z nejzápadnějších výběžků regionu, kde u majáku dobijete energii. Oceán Vás dobije.

Porto bylo v posledních letech zvoleno jako jednou z nejlepších evropských destinací. Centrum města mě překvapilo svou dostupností, v podstatě všechny památky obejdete pěšky, aniž byste na to potřebovali více dní. Dostupné finančně je samozřejmě jako celé Portugalsko také. K oblíbeným místům bych určitě zařadila náplavku Ribeira a celkově pobřeží řeky Douro z obou stran, kde se tyčí malebné štíhlé domky, hrající několika druhy barev. Zážitkem byla určitě i knihovna Lello Livraria, která byla doopravdy zase úplně Harry Potterovská. Co jí ubíralo na kráse byly davy lidí a množství selfie tyček, těmi se však ve své portugalské etapě života J.K.R. určitě neinspirovala. Příběhy kouzelníka také vznikaly v kousek vzdálené Majestic Café, jedné z nejuznávanějších kaváren na světě. Za zastávku stojí také okolí Universidade do Porto, jejíž fakulta medicíny je ta nejnáročnější a nejprestižnější v celé zemi. Najdete zde několik barokních kostelů, muzeí, vyhlídkovou věž Torre dos Clérigos, parky a zahrady na piknik. Piknikové místo jsou také určitě Jardins do Palácio de Cristal. Jedno z nejhlavnějších náměstí, Praca da Liberdade, mi trochu připomínala pražský Václavák. Dominantou tu je majestátní radnice, před kterou se schází celé město, když FC Porto vyhraje národní fotbalovou ligu. To se za poslední roky nestalo a lisabonský tým Benfica tak radno v Portu nezmiňovat. Na náměstí taky nakoukněte do místního McDonaldu. Ten je totiž považován za nejkrásnější MC na světě, nevím, kdo tyhle portské tabulky tvoří, ale všechno je tu očividně NEJ.

V okolí této části centra si na list zapiště historickou budovu nádraží São Bento, jejíž zdi jsou zdobené modrými azulejos zobrazujícími dějiny města. Katedrála Sé do Porto, Palácio da Bolsa, Miradouro da Vitoria by na to-do listu určitě chybět neměli. Do kolonky jídla si zvýrazněte francesinha, na kterou Vás láká každá druhá restaurace. O tomhle zvláštním sendviči jsem se zmiňovala dříve, ale teprve až teď po ochutnávce si ho dokážu představit. Na doporučení našeho airbnb hostitele jsme zašli do Café Santiago a myslím, že jsme dostali francesinhu přesně takovou, jak má být. Sendvič s masem, chorizo, šunkou, vajíčkem a sýrem podávaný se specifickou omáčkou, ve které se chuť piva neschová, servírovaný s hranolky. Trochu jako když vařili Pejsek a Kočička, tohle je vážně odzkoušeno. Na burger do Hamburgería DGina a jako milovnice nutelly jsem našla svůj vysněný podnik Nutellandia ♥ No můj vege-žaludek měl za víkend napilno.

I za dva dny si Porto zamilujete, nasajete atmosféru a uvidíte tak akorát. Portugalsko mě opět uchvátilo a jenom usvědčilo o místní kvalitě života, která se neměří na peníze ale na štěstí a pohodu.

Coimbra

První jarní chvíle jsme oslavili slunečně a ty dva dny předtím se nesly v duchu léta. Sobotu jsme se pekli v pětadvaceti v historickém městě Coimbra, v neděli pak v muzeích a večer stihli i pláž. Doma jsem tak strávila všeho všudy pár hodin, a to je to co mám na Lisabonu nejradši. Naplno využitý čas, pokaždé obohacující o nové zážitky, lidi a místa. Zůstávat v mé plesnivé buňce kam nezasvítí slunce je za trest.

Coimbra, známá nejstarší univerzitou portugalsky mluvících zemí, založenou roku 1290. Tohle studijní město, ležící asi dvě hodiny na sever od Lisabonu, si také říká perla v srdci Portugalska a ať už římská, maurská nebo napoleonská kultura tu dýchá z každé stavby. Městem protéká řeka Mondego, středověká architektura je pastva pro oči a fakt, že Coimbra bývala ve dvanáctém století hlavním městem Portugalska je zřejmý z pohledů na každé náměstí a předměstí.

Hlavním tahákem města je zmiňovaná Universidade de Coimbra, která je svou historií známá po celém světě. Leží na vrcholku kopce, kam se dostanete skrze úzké uličky s bary a kavárny, nebo nádvořími místních studentských kolejí. Pro mě byla asi největším zážitkem knihovna Biblioteca Joanina, jejíž prostory byly úchvatné jak kdyby vystřižené z filmu. A to doslova, před pár měsíci se tady natáčely kulisové záběry pro novou Beauty and the Beast s Emmou Watson. Při procházkou města také nepřehlédnete studenty v černých talárech jež byli inspirací pro J.K.Rowling při psaní Harryho Pottera. Tahle tradice vznikla právě tady a od té doby se rozšířila do celého Portugalska. V podstatě se jedná o studijní spolky, které na začátku každého roku připravují vstupní rituály pro nové studenty. Povinná uniforma je právě černý hábit, jež má symbolizovat rovnost, respekt a lidskost vůči všem studentů. Většina studentů, záleží na městě a univerzitě, pak oblek nosí minimálně dvakrát do týdne po celý rok. Portugalci celému procesu říkají praxe a vrchol celé této myšlenky se oslavuje každý rok v květnu, týdenním festivalem La Quiema das Fitas, který symbolizuje konec školního roku a do průvodu městem se sjíždějí studenti z celé země. Říká se, že je to den kdy se vypije více piva než na německém October Fest.

V Coimbře dále nevynechat zahrady Jardim da Sereia nebo starou katedrálu Se Velha da Coimbra s nádvořím, opět připomínajícím bradavické koleje.

V neděli jsme pak ještě stihli Cascais a mrazivý západ slunce, přeci jen je stále březen. A víkend byl zase fuč. 

Víkendové radosti

Jako by to bylo včera, kdy jsem psala o prvním měsíci. Dnes je to taky měsíc, ale měsíc co zbývá do konce mé lisabonské pohádky. Dny plynou, jsou plné zážitků, z nezapomenutelných míst, s lidmi z celého světa, ze kterých se většina stala mými dobrými přáteli. Nehledě na barvu pleti, jazyk, původ nebo náboženské vyznání. Dnes tedy od každého dne něco.

Nejen v Riu v průběhu února a března probíhá karneval. Španělé, Kypřané, Nizozemci a samozřejmě i tady Portugalci mají ten svůj. Na ten jeden z největších v Portugalsku jsme jeli s dalšími pěti sty studenty do hodinu vzdáleného města Torres Vedras. Kreativita našich kostýmů byla omezená na modrou a poté co jsme zavrhli Šmouly, moc toho nezbývalo. Nevím, zda je to z fotek poznat, ale do průvodu s dalšími desítky tisíc lidí jsme šli jako cookie monsters. Karneval byl divoký, veselý a hlasitý, ale myslím, že ten dánský u nás v Aalborgu je ještě o level výše.

O výletu do Sintry jsem už psala, s ELL jsme jeli znovu, tentokrát ale do zbylých dvou paláců a fotky si nemůžu nechat pro sebe. Castelo dos Mouros a Palacio de Pena byl zážitek, takže z Lisabonu jednou určitě vezměte vlak a za čtyřicet pět minut jste tu. Do paláců se musíte vyškrábat ještě zhruba hodinku do kopce nahoru, ale výhledy jsou opět k nezaplacení.

V Lisabonu jsme jednu březnovou neděli taky konečně navštívili slavnou LX Factory, kterou bych přirovnala k takovému londýnskému Camden Town nebo kodaňské Christiania. Prostory bývalých průmyslových továren jsou dnes místo konání pouličních marketů, koncertů, uměleckých výstav. Najdete zde restaurace, kavárny, stylové obchůdky a to nejkrásnější knihkupectví s originální historickou tiskárnou u stropu. Když se poptáte místních objevíte i střešní bar se symbolickou vyhlídkou. Pro výlet do LXF zvolte neděli, ve zbylých dnech je to opravdu spíše opuštěná čtvrť. Při odchodu to ještě vezměte vedle do dvorů lisabonského dopravního podniku, kde najdete jednu z nejstylovějších kaváren, sestavenou z nákladních kontejnerů a starých autobusů. Ano, doslova.

Každou první neděli v měsíci jsou v Lisabonu volné vstupy do národních památek a muzeí. Já na muzea od mala moc nebyla, my většinou ty hory a kopce, a tak jsem tuto možnost zatím nevyužila. Jen jednou při nedělním loudáním Alfamou, s bolehlavem z předešlé noci, jsem narazila na Panteão Nacional nebo také Igreja de Santa Engrácia, kam jsem vzala potom i rodiče. Jak, říkám i přesto, že památkám moc nedáme, celá stavba nás uchvátila, uvnitř panteonu najdete hrobky národních hrdinů jako byl Vasco da Gama nebo Luís de Camões a Portugalci říkají, že Cristiano Ronaldo tady skončí také. Chodbami se dostanete až na vrchol kopule a zase ta scenérie.